Fanfikce aneb Co dokáže dobrý čtenář na Blog.cz

"Přijde pozdě," řekl Sirius Remusovi.
"Dvanácterák nikdy nechodí pozdě na vyučování," uklidňoval ho Náměsíčník.
"No, nevím, Náměsíčníku. Má ještě čtyři vteřiny," podíval se Peter na hodiny.
"Kde je James?" zajímala se Taylor.
"Nevíme," odpověděli všichni najednou. Zazvonil zvonek. Ethan už byl ve třídě, připravený na hodinu, a začal kontrolovat docházku.
"Evansová, Lily."
Žádná odpověď.
"Lily Evansová?" vyvolal znovu. Lily neseděla na svém obvyklém místě vedle Taylor.
"Dobrá, tak Evansová chybí," zamumlal si Ethan pro sebe.
"Lupin, Remus."
"Tady."
"Paceová, Jacquelyn."
"Zde."
"Pettigrew, Peter."
"Zde."
"Potter, James."
Žádná odpověď.
"Pane profesore, my nevíme, kde je," ozval se Sirius.
"Dobrá," řekl Ethan.
"Klídek, profesore. Jsem tady." James se objevil ve dveřích a zamířil ke svému místu.
"Smím vědět, proč jdete pozdě?" chtěl vědět Ethan.
"Ach... já, hm... usnul jsem při své vlastní hodině, když děcka pracovala podle učebnice!" vyhrkl James. Celá třída se rozesmála, ale Ethan se tvářil vážně.
"Já vám to zjednoduším, profesore. Školní trest!" vykřikl James. "Vyhovuje vám to zítra v sedm?"
Ethan obrátil oči v sloup a přikývl.
"Pokračujeme v docházce, prosím. Snape, Severus," začal znovu vyvolávat Ethan.
"Zde."
"Zaspelová, Kimberly."
"Zde."
"Výborně. A teď si prosím připravte úlohy z minulého týdne. Těšil jsem se, až si je přečtu," vyzval třídu Ethan.
"Pane profesore, omlouvám se, že jdu pozdě!" vyhrkla Lily, sotva vpadla do dveří. James a ostatní Pobertové ji sjeli pohledem a okamžitě si spolu začali šeptat.
"Má rozcuchané vlasy!" všiml si Peter.
"A pomačkané šaty!" řekl Remus.
"Červená se!" dodal Sirius.
"Má rozmazanou rtěnku!" přidal se James.
"Prosím, posaďte se, slečno Evansová," vyzval ji Ethan. Lily si sedla na své místo vedle Taylor. Sirius se na ni znovu pořádně podíval a snažil se najít další důkazy.
"Kde jste byla, slečno Evansová?" zeptal se Ethan.
"Já jsem jen... ehm... jen jsem mluvila s hostem," odpověděla Lily. Vlastně ani nelhala, pokud se líbání dá počítat jako mluvení.
"Dobrá, takže, třído-"
"Moment!" ozval se chlapec v zadní řadě. Patřil do Havraspáru.
"Ano?" vybídl ho Ethan.
"Proč nedostala Evansová školní trest? Potterovi jste ho dal!"
"Protože Potter nerandí s Ethanovým nejlepším kámošem," řekl Remus nenuceně, sklonil se ke své práci a začal znovu psát, aniž si uvědomil, co vlastně řekl. Celá třída ztichla. Remus přestal psát.
"Sakra," zamumlal. Všichni Pobertové se, na rozdíl od ostatních, hystericky rozesmáli.
"Je vám něco k smíchu, Pottere, Blacku, Pettigrewe?" zeptal se Ethan nepříjemným hlasem.
"Ne, pane profesore," dusil se smíchy James. Ani ostatní se nedokázali přestat smát. Remus se k nim přidal a James si všiml, že Lily krvavě zrudla.
"Vyučování skončilo!" vyštěkl Ethan. "Slečno Evansová, pane Lupine, vy tu zůstanete!" Remus a Lily se přišourali k profesorskému stolu. Lily byla opravdu v rozpacích. Věnovala Remusovi upřený pohled a pak se zadívala na Ethana.
"Pane Lupine, dva dny školního trestu za probírání tématu, které nemá co dělat s vyučováním," informoval ho Ethan. "Slečno Evansová, jeden den školního trestu za pozdní příchod."
"Ano, pane," odpověděli oba najednou.
"Odchod!" zařval na ně. Lily a Remus popadli učebnice a vystřelili ze třídy. Jakmile byli ve společenské místnosti, Lily přimáčkla Remuse ke zdi a stiskla mu krk.
"Evansová!" lapal po dechu Remus. "Nemůžu... dýchat!"
"Remusi Lupine, šest let jsem nikomu neprozradila, že jsi zamilovaný do Taylor! Šest let, Remusi!" ječela Lily. "A pak se jeden osel z vašeho spolku o něčem zmíní a rázem je z něj hrdina! Ale takhle to v mém scénáři není!"
"Lily, prosím, pusť mě!" Remus se kroutil bolestí.
"Ne!" odsekla Lily.
"No tak, Evansová, pusť ho," přidal se Sirius. Lily sáhla volnou rukou do svého hábitu a vytáhla hůlku. Namířila ji na Siriuse.
"Chceš být další na řadě?" zeptala se a Sirius vycouval.
"Ne," zamumlal. "Lítáš v tom sám, Náměsíčníku." James se posadil vedle Taylor, která byla zabraná do sledování těch dvou.
"Vsadím se, že budeš zase sama. Evansová ho zabije!" řekl jí.
"Zaslouží si to. Nedivím se, že Lily šílí. Mně to nepřišlo moc legrační. Víš, nikdy by mě nenapadlo, že řekne něco takového," odtušila Taylor.
"Měl jsem to říct já a ušetřit tak Remusovi mučení. Zvládl bych ji," poznamenal James.
"Ne, pak by zabila tebe," připomněla mu Taylor.
"No jo," řekl James s úsměvem a pak obrátili svou pozornost zpátky k Lily a Remusovi.
"Remusi, Matt rád drží věci pod pokličkou. Už o tom nikdy, ale nikdy, nemluv! Rozumíš mi?"
"Ano."
"Dobře," řekla a povolila sevření na Remusově krku. Pak vyšla otvorem v portrétu, pořád příšerně naštvaná.
"Do háje, ta má ale stisk," poznamenal Remus a všichni se rozesmáli.
"Nemůžu uvěřit, že jsi to vážně řekl," ozvala se Taylor, která mezitím přišla blíž.
"Já jsem nechtěl," přiznal Remus. "Vážně, jen jsem si to myslel."
"Radši mysli dřív, než něco řekneš, Náměsíčníku," napomenul ho James.
"Měl jsi říct něco ty, Dvanácteráku," řekl Peter.
"Hele, já bych určitě řekl něco mnohem horšího, než Remus," bránil se James.
"Bylo to legrační," přiznala konečně Taylor a rozesmála se. Remus ji políbil.
"Přestaňte, vy dva!" zasyčel Sirius. V tom okamžiku dorazila Melinda a odtáhla ho od jeho kamarádů.
"Mám takový dojem, že nás nemá moc ráda," poznamenala Rachel.
"A proč si myslíš, že my bychom chtěli, aby nás měla ráda?" opáčil Peter.
"To je fakt," souhlasila Paceová. "Jdeme na večeři, padám hlady!"

"Dneska večer jsem měl děsnou hodinu, Matthewe," svěřil se Ethan Mattovi.
"Vážně? Jak to?" Matt si naléval šálek kávy v pokoji pro hosty.
"Tvoje přítelkyně přišla pozdě. Stejně tak James Potter. Dal jsem Jamesovi školní trest a v tom přišla Lily. Nějaký kluk vzadu povídal, proč Lily nedostala školní trest a Potter ano. Nekomentoval jsem to, protože jsem chtěl změnit téma. Ale Remus Lupin řekl, že to je proto, že Potter nechodí s mým nejlepším kamarádem," vylíčil mu Ethan situaci. Matt se usmál.
"Vážně se musíš naučit, jak Lily zpacifikovat," řekl Matt.
"Nemusel bych ji pacifikovat, kdybys ji nezdržoval od vyučování. Řekla mi, že mluvila s hostem. Počítá se líbání jako mluvení?" vtipkoval Ethan a Matt se znovu usmál.
"Přestaň se na mě takhle šklebit!" vybuchl Ethan. Někdo zaklepal na dveře. "Jdu tam!" Ethan se rozběhl ke dveřím a otevřel.
"Ale podívejme se, můj oblíbený profesor, který mi dal školní trest," řekla Lily ledově. Ethan ji vzal za ruku a vtáhl ji do pokoje.
"Taky tě zdravím," odpověděl sladce. "Nedal bych ti trest, kdyby tě tvůj přítel tolik nezdržoval!"
"Jen jsem šířila v Bradavicích dobrou náladu!" nedala se Lily.
"No, teď jsi tomu dala!" odfrkl Matt a přešel k Lily. Políbil ji a objal ji kolem pasu. Lily si spokojeně povzdechla.
"Je mi z vás dvou na zvracení," postěžoval si Ethan.
"Do konce týdne to vydržíš a pak už máme jen víkendy," posmutněl Matt.
"Víte o tom, že existuje něco jako soví pošta?" připomněl jim Ethan.
"To jo, ale moje sova je hrozná," řekl Matt.
"Moje taky," přidala se Lily.
"No nic, jdu, než začnete tokat až moc," mrkl Ethan na Lily a měl se k odchodu. Matt jen zavrtěl hlavou. Sedli si na pohovku a Lily se uložila Mattovi v náruči.
"Proč nám vlastně trvalo tak dlouho, než jsme si dali pusu?"
"Myslel jsem si, že bys nechtěla. A čekal jsem, až se se mnou budeš cítit opravdu dobře," odpověděl Matt.
"Vždycky jsem se s tebou cítila dobře. To jsem věděla od prvního rande," řekla Lily.
"To bylo nejlepší první rande v mém životě!" souhlasil Matt a přitiskl k sobě Lily pevněji.
"Pro mě taky," přiznala Lily a znovu ho vášnivě políbila. Cítila se tak uvolněně, když byla s Mattem. Byl to úžasný pocit. Matt byl dospělý, ale byla s ním legrace. Spousta legrace.
"Kdy začíná famfrpálová sezóna?" vzpomněla si.
"Pokud se nevyskytnou nějaké problémy s Voldemortem, tréninky začnou v únoru," odpověděl Matt. "Ale já musím začít už v lednu. Chytači jsou vždycky první na řadě."
"To je hrozná škoda," povzdychla si Lily.
"Mě to baví. A jako asistent kapitána týmu se tomu musím hodně věnovat," řekl Matt.
"Ani jsem nevěděla, že existuje něco jako asistent kapitána týmu."
"U nás ano. Je toho hrozně moc, takže to kapitán sám nezvládne a potřebuje pomoc," vysvětloval Matt. "V Bradavicích jsem nebyl kapitánem, protože Brumbál a McGonagallová nedovolili budoucímu profesionálnímu hráči, aby vedl bandu loserů."
"Myslím, že je pěkné, když jsi odmítl, než dostuduješ," poznamenala Lily.
"Tak by to chtěla máma a já bych ji nikdy nechtěl zklamat. I táta si to myslí." Matt usrkl trochu kávy.
"Když už mluvíme o tvém otci, viděl ses s ním dneska?"
"Viděl jsem se s ním, když měla Laura přeměňování. Rodiče byli zvědaví na Jayovu hodinu. Myslím ale, že se s nimi nesetkáš. Formule je nikdy moc nezajímaly."
"To je ale tragédie!" žertovala Lily. Matt se rozesmál a políbil ji.
"Co budeme dělat, až odjedeš?" chtěla vědět Lily.
"No, já pojedu domů a ty zůstaneš tady," přechytračil ji Matt.
"Měla jsem na mysli naše schůzky," napověděla mu Lily.
"Já vím. Ale existuje něco jako víkendy," ušklíbl se rošťácky.
"Miluju víkendy," řekla tiše Lily.
"Já taky," souhlasil Matt. Lily se natáhla pro další polibek.
"Musím jít," řekla smutně.
"Nemusíš, ale jak chceš," zahrával si s ní Matt. Lily se usmála.
"Měj se."
"Ty taky," vzdychl Matt.

"Vstávej, Dvanácteráku!" zařval Sirius a hodil po Jamesovi polštář. James zasténal.
"Probuď se!" zavolal Peter z koupelny. "Přijdeš pozdě na vyučování!"
"Dvanácteráku, vstávej!" přidal se Remus, pomalu se zvedl a odtáhl přikrývku na Jamesově posteli. Nikdo tam nebyl.
"Kde je?" podivil se Sirius.
"Vypadám snad, že to vím?" opáčil Remus ironicky.
"Tak honem, musíme ho najít! Za půl hodiny mu začíná vyučování!" poháněl je Peter a přitom si spěšně oblékal hábit. Rozběhli se ze schodů, aby se podívali do společenské místnosti. Nebyl tam. Pokračovali do Velké síně. Ani tady nebyl. Zamířili do učebny přeměňování - nic. A potom ho konečně našli. Opíral se o zeď vedle učebny obrany proti černé magii, oči přivřené a plné zloby. Nepřestával zírat na jedno jediné místo, ve tváři prázdný výraz.
"Jamesi?" oslovil ho Remus váhavě.
Žádná odpověď.
"Dvanácteráku?" přidal se Peter.
Nic.
"Jamesi, kámo, Dvanácteráku, co se děje?" dorážel Sirius. James se pořád díval na jedno místo.
"Konečně-se-políbili," řekl pomalu a protahoval každé slovo.
"Kdo?"
"Oni," odpověděl, oči stále zamhouřené a v nich naštvaný výraz. "Nikdy bych si nepomyslel, že to může tolik bolet."
"Jamesi, co se sakra stalo?" chtěl vědět Sirius. Peter ho plácl do týla.
"Matt konečně políbil Lily, ty blbečku!" sykl mu do ucha.
"Aha," odtušil Sirius pochmurným hlasem. Jamesův obličej ještě stále nezměnil výraz.
"Dvanácteráku, je mi líto, ale musím ti připomenout, že máš vyučování," ozval se Remus.
"Nechci tam jít," odpověděl James.
"Jamesi, vyučování!" ozval se něčí hlas. To byl Frank, který volal ze své třídy.
"Už jdu," zamumlal James a konečně odtrhl pohled z místa. Pro změnu se podíval do země a odšoural se do své učebny.
"Tohle ho vážně vzalo," řekl Sirius.
"Muselo se to stát tady," poznamenal Peter a ukázal na místo, kam James pořád tak zíral.
"Asi jo," souhlasil Náměsíčník.
***
Před několika hodinami
James se vykulil z postele. Bylo 5:30. Vyučování mělo ten den začít později, aby studenti mohli strávit trochu času se svými rodiči. Osprchoval se a očaroval svou postel, aby to vypadalo, že v ní leží a jeho kamarádi si o něj nedělali starosti. Potom se vydal na snídani a později se chtěl vrátit zpátky do ložnice. Ale jeho plány se rychle změnily.
"Jamesi, jsi vzhůru brzy," poznamenala Lily, když ho uviděla ve Velké síni.
"Už jsem nemohl spát," odpověděl. Lily vypadala úžasně. James si všiml, že si dokonce udělala make up. To mohlo znamenat jediné - že se jednalo o zvláštní příležitost, protože obyčejně make up nenosila.
"Snažíš se udělat na někoho dojem, Evansová?" rýpl si James.
"No... ehm... dneska se asi setkám s Mattovými rodiči," řekla stydlivě.
"Jsou milí a fajn, budeš se jim líbit," povzbuzoval ji James mezi sousty toastu.
"Doufám," špitla nervózně.
"Už se ti ozvali rodiče?"
"Kdepak," zvážněla Lily.
"Určitě jsou v pořádku," uklidnil ji.
"To bys měl říkat spíš sám sobě," opáčila. James se na ni podíval a povzdechl si.
"Takže, s jakou bradavickou kráskou se mě chystáš dát dohromady?" změnil rychle téma. Lily protočila oči.
"Abych pravdu řekla, mám s tím trochu problém."
"Jak to?"
"Ty pěkné jsou zadané a s těmi ostatními jsi už randil," usadila ho Lily.
"Do háje," zamumlal James. Lily se rozesmála a dojedla housku.
"Jsem opravdu ráda, že tenhle týden konečně přišel, ale taky jsem trochu smutná," poznamenala Lily po chvilce ticha.
"Kdy Matt odjíždí?" zeptal se James nenuceně.
"Myslím, že v sobotu. Nebo možná už dřív," posmutněla.
"Uvidíte se o víkendech," utěšoval ji James.
"To doufám. A taky doufám, že celá ta věc s ministerstvem nebude nic extra."
"Nebude. Tedy, pokud se mí rodiče tak do měsíce objeví. Jinak budou páni úředníci tak frustrovaní, že sem vtrhnou a odtáhnou mě k soudu, a to bude příšerný skandál, protože se tak stane bez souhlasu mých zákonných zástupců."
"A co Cableovi?" poznamenala Lily.
"Co je s nimi?"
"Jamesi, jsou to tví kmotři," připomněla mu.
"To vím!" odeskl James. "Jenže se poslední dobou tak nechovají!" Lily zavrtěla hlavou a pustila se do čtení Denního věštce.
"Pottere, kapitáni famfrpálových mužstev se mají sejít u Wikese," oznámil mu chlapec od mrzimorského stolu. James vstal a odešel do Wikesovy třídy. Zaklepal na dveře.
"Pojďte dál, pane Pottere," ozvalo se zevnitř. James otevřel dveře a zjistil, že ostatní tři kapitáni už jsou usazeni kolem Wikesova stolu.
"Dobré ráno," pozdravil. Kromě Notta ze Zmijozelu odpověděli všichni pokývnutím. James se schoulil na židli vedle Brada a zaposlouchal se do Wikesova nudného blábolení.
"Poslouchejte pozorně. Exhibiční utkání se minulý týden zrušilo kvůli nepředvídatelným okolnostem." Zabloudil očima k Jamesovi a vrhl na něj vražedný pohled. "Ale tento týden očekáváme další zápasy, aby vás mohli rodiče vidět hrát. Od vás chci slavnostní přísahu, že ani vy, ani vaši hráči nebudete vyvolávat rozbroje, které by zapříčinily, že polovina vašeho mužstva bude na ošetřovně."
"Přísaháme," řekli jedním hlasem.
"Pokud někoho při nějaké rvačce nachytám, bude vyloučen po zbytek sezóny z mužstva a přijde o své famfrpálové výsady," oznámil Wikes. James se neklidně zavrtěl na svém místě. Nemusel tu být, kdyby nekryl Remuse. Takhle si ovšem všichni mysleli, že to byl on, kdo si začal, a ne Náměsíčník.
"Už můžeme jít?" zeptal se Brad.
"Ano, pane Jacksone, můžete jít," přikývl Wikes. James s Bradem už byli skoro venku ze dveří, když se Wikes ozval: "Vy, pane Pottere, prosím ještě chvíli zůstaňte, potřebuji s vámi probrat velmi důležitou věc." James si povzdechl a vrátil se na své místo.
"Ano, pane profesore?"
"Jamesi, oba víme, že bychom spolu mohli vycházet lépe. Já osobně si myslím, že je mezi námi hrozný vztah a doufám, že to tak zůstane," řekl Wikes milým hlasem.
"Taky vás miluju, pane profesore," zamrkal na něj James. Wikes obrátil oči v sloup.
"Pane Pottere, požádal jsem vás, abyste tu ještě zůstal, protože s vámi potřebuji prodiskutovat práci, kterou jste odevzdal v hodině studia současných událostí," přešel Wikes rychle k věci, aby si nemusel vyslechnout ještě více Jamesových drzostí.
"Kterou práci? Odevzdal jsem aspoň čtyři," poznamenal James. Wikes otevřel zásuvku svého stolu a vytáhl z ní složku. Byly v ní všechny čtyři Jamesovy práce.
"Takže, ta o Vy-víte-kom se mi líbila a stejně tak i ta o ostatních ministerstvech. Ovšem, vaše práce, která se týkala legislativy o křížencích, na mě opravdu udělala dojem. A samozřejmě, i ta o bezpečnosti bystrozorů. Skrk by si opravdu přišel na své, kdyby to četl," řekl Wikes a znovu se zadíval na papíry před sebou.
"Pane, mohu se zeptat, jak se to týká toho, co se mnou chcete projednat? Chci říct, že jsem tyto práce napsal už ve čtvrtém ročníku a jen proto, aby můj otec pochopil moje myšlenky bez toho, že by musel poslouchat moje blábolení o nepodstatných věcech."
"K tomu se dostanu, Pottere!" odsekl Wikes.
"Ano, pane," přikývl James.
"Víte, kdo je Scott Reed?" zeptal se Wikes.
"Už jsem o něm slyšel. Je to bystrozor, že?"
"Ano, je mladý a velmi hlasitě se projevuje, co se týká jeho názorů na ministerstvo. Je vám hodně podobný - věřte tomu, nebo ne," vysvětlil Wikes.
"Myslím, že mi o něm řekl taťka," vzpomněl si James.
"Ano, pracoval s vaším otcem na hodně případech, které se týkaly Smrtijedů. Je mu třicet let. Vašemu otci je kolem padesáti, že?"
"Ano, pane. Ale jak tento pan Reed souvisí s mými pracemi?" podivil se James.
"Scott Reed hodlá příští rok kandidovat na ministra kouzel. V době konání voleb budete v sedmém ročníku. Poslal jsem mu vaše práce a jemu se velmi líbily. Prozradil mi, že bude nabízet placenou letní praxi a chtěl by, abyste pro něj pracoval vy, Jamesi. Ještě není nic oficiální, ale pokud byste chtěl, mohl byste tuto příležitost využít."
"Páni," vydechl James. "Nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že bych pracoval v politice. Hm... jaký je tenhleten pan Reed?"
"Scott byl ve škole primusem. Jeden z Brumbálových i mých oblíbených studentů," řekl Wikes. "Vlastně ho měl rád každý, i když to byl takový nebelvírský chytrolín a výborný famfrpálový hráč."
"To zní jako já," odvětil James domýšlivě.
"Jen si o sobě moc nemyslete," zchladil ho Wikes. James se uculil.
"Myslel jsem si, že člověka musí někdo ministrem kouzlem jmenovat," řekl James tázavě.
"Pouze v případě smrti stávajícího ministra. Podívejte, každý ministr napíše, koho by rád viděl jako svého nástupce a Starostolec ho potom jmenuje. Neměli jsme volby už pěkných pár let, protože Vy-víte-kdo zabil téměř každého ministra," vysvětloval Wikes.
"Aha, teď už rozumím. Nu, pane profesore, budu muset jít, víte, že mám vyučování," zvedl se James ze židle.
"Tady je Scottova adresa. Pokud budete mít zájem, napište mu," řekl Wikes a podal mu proužek papíru.
James Wikesovi potřásl rukou a opustil učebnu. Na chodbě do někoho vrazil.
"Koukej, kam šlapeš, Pottere," ozvala se Lily z podlahy.
"Promiň, Evansová," omluvil se James, pomohl jí vstát a významně se jí zadíval do očí.
"Vypadáš spokojeně."
"Taky že jsem," odtušil James.
"Proč?"
"Wikes mi právě řekl, že mě chce Scott Reed tohle léto na praxi. Dal mi jeho adresu, abych se s ním poznal ještě před prázdninami," oznámil jí James.
"Reed? Scott Reed? Ten, co chce kandidovat na ministra?"
"Ano, a chce, abych mu pomáhal. Moje práce ze studia současných událostí na něj udělaly dojem!" vykládal nadšeně James.
"Ale já myslela, že chceš být bystrozorem."
"Ani ne. Rodičům by se to líbilo, ale já o to nijak zvlášť nestojím," řekl James.
"Ale tohle léto jsi říkal něco o tom, že budeš bystrozorem a..." Lily se odmlčela.
"A potom jsem si uvědomil, jak je to riskantní. Mí rodiče procházejí peklem, Evansová, a já tohle nechci." James se podíval na hodinky. "No, Pobertové už se budou divit, kde jsem. Jdu za nimi do Velké síně. Uvidíme se později, Evansová!"
"Měj se, Pottere." Lily se ještě procházela po škole, když narazila na Matta, který šel do Velké síně s Ethanem.
"Ahoj," pozdravil ji, zadíval se jí do očí, políbil ji na tvář a podržel její ruku ve své.
"Ahoj," odpověděla.
"Už jsi jedla? Zrovna jsme na cestě dolů," řekl Ethan.
"Děkuji, pane profesore, ale vstala jsem brzy. Uvidíme se později."
"Ne, Ethane, jdi beze mě. Zůstanu s tebou, Lily," řekl Matt.
"Fajn, dělej si, co chceš," vzdychl Ethan, s úsměvem jim zamával a vydal se do Velké síně.
"Takže, proč jsi byla vzhůru tak brzy?" chtěl vědět Matt.
"Nemohla jsem spát."
"To není dobré. Možná by sis měla vzít uspávací lektvar," navrhl Matt.
"Ne, ne, to je fajn, budu v pořádku," ujišťovala ho Lily. "Jak se mají tví rodiče?"
"Mí rodiče? Myslím, že dobře. Spíš se těšili na Lauru než na mě. V létě mě vídali celkem často, ale Laura byla až do září u svého otce."
"A tvoje matka? Vídáš ji vůbec někdy?" zeptala se Lily.
"Moji matku zabili před dvanácti lety."
"Ach, Matte, to je mi líto," omlouvala se Lily.
"To je dobré. Byla bystrozorka, takže s tím tak nějak počítala. Dostal ji jeden z Voldemortových stoupenců ještě dřív, než se on vůbec dostal k moci," řekl Matt.
"Promiň."
"Nic se nestalo, Lily. Už je to dlouho," zamlouval to Matt rozpačitě.
"Jak dlouho už tvůj otec žije s tvojí nevlastní matkou?"
"Deset let. Laura byla ještě malé děcko, když matka umřela. Ale mám ji moc rád, je to ta nejlepší nevlastní sestra, kterou by si každý mohl přát."
"Je dobrá studentka," řekla Lily. "Ale je tu jedna věc, která mě trošku znepokojuje."
"Copak je to?"
"Myslím, že je zblázněná do Jamese."
"Do Jaye? Moje sestra? A on o tom ví?"
"Ano, řekla jsem mu to. Nejdřív mi nevěřil. Nevím ale, co s tím hodlá dělat," řekla Lily.
"Hmm... doufám, že ji odmítne jemně a slušně."
"To jsem mu taky řekla."
"Ale, ale, podívejme se! Vždycky tě napadne ta správná věc a to je na tobě prostě úžasné," prohlásil Matt. "Myslím, že nikoho úžasnějšího si nemůžu přát!"
"Díky," řekla Lily jemně. "Ty taky nejsi k zahození." Matt se zašklebil.
"Myslím, že když jsou rodiče tady, budeme se moci vídat častěji!"
"To jsem si taky říkala," podotkla Lily a usmála se na něj.
"Jediný problém, který v tom vidím, je, že mě bude chtít otec a Susan vidět. A já jsem si říkal, jestli by ti nevadilo, kdybych tě s nimi seznámil?"
"Moc ráda je poznám," odpověděla Lily nadšeně.
"Jen doufám, že Brumbál už nesvolá žádné další schůze," postěžoval si Matt.
"Já taky!" souhlasila Lily a zadívala se do jeho modrých očí, které byly nádherně podmanivé. Přibližovaly se k ní, ještě, ještě... Už byly opravdu velmi blízko...
"Pane Stevensi!" ozvalo se. Matt a Lily od sebe odskočili a zadívali se směrem, odkud hlas přicházel. Byli jsme tak blízko! pomyslela si Lily.
"Ano?" odpověděl Matt.
"Profesor Brumbál s vámi chce mluvit ve své pracovně, pane," řekl chlapec a vešel do proudu světla. Byl to třeťák ze Zmijozelu, kterého Lily nesnášela.
"Hned tam přijdu," ujistil ho Matt a zadíval se Lily znovu do očí. Chlapec je stále sledoval. Lily zakašlala a Matt se otočil na chlapce.
"Můžeš jít," pobídl ho.
"Profesor Brumbál s vámi chce mluvit hned teď!" nedal se odbýt chlapec.
"Dobrá," vzdychl Matt, políbil Lily na tvář a následoval chlapce.
"Matte, počkej!" zavolala za ním Lily a rozběhla se k němu.
"Ano?" otočil se. Lily si stoupla na špičky a políbila ho. Bylo to vášnivé a intenzivní. Potom se od sebe konečně odtrhli.
"Tedy, to bylo báječné rozloučení," lapal po dechu Matt.
"Ehm, hm," souhlasila Lily. Matt se k ní sklonil pro další polibek, který mu oplatila. Chlapec ze Zmijozelu už tam dávno nebyl. Stála tu jen Lily s Mattem, kteří se ještě hodnou chvíli líbali.
***
James vešel do Velké síně a rozhlédl se. Pobertové tam nebyli. Sedl si na své obvyklé místo a všiml si, že si tu Lily zapomněla bundu. Zvedl ji a vydal se hledat Lily. Nejdřív zašel do učebny kouzelných formulí, ale ještě tam nebyla. Potom se šel podívat do učebny obrany proti černé magii, ale ještě než tam došel, upoutal jeho pohled záblesk rudých vlasů. To musela být ona. Nikdo jiný takové vlasy neměl. Potom ucítil její sladký parfém a krev se mu v těle začala vařit. Zahnul za roh a uviděl je. Matt a Lily se konečně líbali.
"Do háje," zamumlal. Nevěděl, co má dělat, takže tam jenom tak stál. Matt a Lily se od sebe konečně odtrhli a Matt zmizel směrem k Brumbálově pracovně. Lily měla červené tváře, oteklé rty a vypadala opravdu šťastně. Odešla do své učebny aniž by si všimla, že James stojí jen pár kroků od ní. Další hodinu a půl nebyl schopný se pohnout z místa. Takže bylo po všem. Definitivně. Teď mu došlo, co Remus prožíval pokaždé, když si Taylor našla nového přítele. Z toho pocitu se mu dělalo zle. Přál si, aby si ráno nebyl vzal své kontaktní čočky. Tak by aspoň neviděl, kdo se s kým líbá uprostřed téhle zatracené chodby!
"Jamesi, vyučování!" zavolal na něj Frank, když ho uviděl stát před učebnou.
"Dobře," řekl James, ale nepohnul se. Potom přišli Pobertové a Remus mu řekl, aby šel do třídy, což velmi neochotně udělal.

V neděli ráno Lily znovu posnídala s Mattem. Remus a Taylor byli oficiálně přijati jako pár a jeden bez druhého se nikam nehnuli. James neustále myslel na Lily a Sirius pokračoval ve svém vztahu s tou věčně vlezlou Melindou.
"Lily, dorazí dnes večer tví rodiče?" zajímalo Rachel.
"Nevím," utrousila Lily podrážděně. "Teď pracují na jednom velkém případu a je to pro ně učiněné martyrium."
"Ale oni mají v té právnické firmě dost vysoké postavení, ne?" podotkla Jackie.
"Ano, ale tohle je jejich případ. Pracují na tom opravdu hodně." řekla Lily. "A navíc, Petunie jim asi ztropí scénu, že ji nechávají samotnou."
"Tak možná přijedou během týdne," zadoufala Taylor, když si spolu s Remusem sedala.
"Dokážete vůbec vy dva existovat samostatně?" rýpnul si James.
"Ne!" odpověděli oba najednou a Remus lehce políbil Taylor na rty. Dorazil i Matt a sedl si vedle Lily, přičemž vypadal dost nakvašeně.
"Co se děje?"
"Voldemort," odpověděl stručně.
"Co se stalo?" chtěl vědět James.
"Objevily se další útoky na různých místech a teď se uvažuje o zrušení famfrpálové sezóny, aby nezaútočil i tady," vysvětloval sklesle Matt.
"To je hrozné, nemůžou přece zrušit famfrpál!" rozhořčil se Sirius.
"Siriusi, nepůjdeš si sednout sem ke mně?" zašvitořila Melinda. Sirius se usmál a přesunul se ke své přítelkyni. Ostatní jen zaúpěli.
"Doufám, že ho nezruší," řekl James a usrkl svůj džus. "Táta už zamluvil místa v poháru. Těším se na něj celé dva roky, protože o ten minulý jsem přišel!"
"Je to prostě tragédie. Já jsem v tom minulém ani nehrál," stěžoval si Matt.
"Prosímtě, Matte, myslím, že to je snad naše poslední starost," pokárala ho Jackie. Matt se zasmál a pustil se do svého oběda.
"Lily, tenhle týden s tebou asi nebudu jíst tak často. Můj otec a nevlastní matka nemůžou přijet, mají nějaký úkol pro Řád. Je mi to moc líto, ale nebudeme se tolik vídat," výmluvně si povzdechl.
"Jo, to je strašné. Ale stejně přijdeš na hodiny," zadoufala.
"Ano, a také spolu můžeme poobědvat. Laura bude mít vyučování," řekl spokojeně. "A večer, když budeš mít hotovo, za mnou stejně zajdeš."
"To jsem nějak neměla v plánu," zlobila ho Lily a políbila ho na tvář. Matt se potom zvedl a odešel za Ethanem.
V pět hodin Lily s Jamesem zamířili do Velké síně, aby čekali na hosty.
"Vážně si oddechnu, až tenhle týden skončí," řekl James.
"Já ne. To znamená, že Matt odjede!" fňukla Lily. James vzdychl a raději vyhlížel hosty. Uviděli Remuse s jeho rodiči a Taylor, která měla hrozný strach, že se nějak ztrapní. Sirius se snažil schovat se za jinými lidmi, aby ho jeho rodiče neviděli. Stáli opodál s Regulusem, a tak se Sirius přidal k Peterovým rodičům. Jackie a Brad byli také se svými rodiči a Rachel si povídala s těmi svými kousek od nich. Lily si pro sebe povzdychla, když viděla Matta, jak zamířil k havraspárskému stolu.
"Osamělá?" zeptal se Sirius. Lily se usmála a přikývla.
"Moji rodiče tu nejsou a můj přítel si musí hrát týden na tátu," poznamenala.
"Možná se ukážou a budeš jim moci představit Matta," snažil se ji Sirius potěšit.
"A sakra!" vykřikla Lily. "Já... já jsem ještě nikdy žádného kluka rodičům nepředstavovala! Oni... setkali se s tebou a Jamesem, ale to jsme spolu nechodili a James taky nebyl můj přítel. A Mike... díky Merlinovi, že se s ním nikdy nesetkali! Siriusi, co budu dělat, jestli přijedou?"
"Řekneš 'ahoj, tohle je Matt, můj nový přítel, který vydělává víc peněz než všichni učitelé v Bradavicích dohromady'," řekl Sirius.
"Fakt legrační," odsekla Lily a šla se posadit ke stolu. James se k nim připojil.
"Jak to jde, kámo?" zeptal se Sirius.
"Co? Mluvíš na mě? Jo, v pohodě," vyhrkl James. Dělal si starosti o své rodiče. Nedostal žádný dopis, ani vzkaz přes Brumbála nebo někoho jiného. To bylo špatné znamení.
"Jamesi?" ozval se tázavý hlas. James se obrátil a spatřil staršího vysokého muže v tmavě zeleném plášti. Vedle něj stála mladší dáma.
"Eli Stevens!" vykřikl radostně James a vyskočil z místa, aby potřásl rukou Elimu Stevensovi a jeho manželce a srdečně se s nimi objal. Lily se téměř udusila jídlem, když uslyšela to jméno. Otočila se.
"Jamesi, to je úžasné," rozplýval se Eli. "Susan a já jsme se právě vrátili z Itálie a prostě jsme museli přijet. Je to Lauřin první rok."
"Matt je tu také, takže se o ni trochu stará," informoval je James.
"Z toho, co jsem se doslechla, se Matt poslední dva týdny stará o jakési děvče," usmála se Susan.
"Co nám k tomu řekneš, Jamesi?" zeptal se pan Stevens.
"Ehm... proč se na to nezeptáte přímo jeho? Je tamhle u havraspárského stolu. Ethan je u stolu zaměstnanců, pokud byste s ním chtěli mluvit," vykrucoval se James.
"Výborně!" řekla Susan. "Ethana McShanea jsem už neviděla téměř šest měsíců!" Už chtěli odejít, když je James zastavil.
"Jak se mají moji rodiče?" zeptal se stroze. Eli si vyměnil se Susan nervózní pohled.
"Nevíme, Jamesi. Vůbec jsme je neviděli, Brumbál nás zavolal na poslední chvíli. Neměli jsme šanci se s nimi setkat nebo pracovat," vysvětlovala Susan. James se zachmuřil. Takže můžou být klidně mrtví, pomyslel si.
"Dobrá, a co Cableovi?" nevzdával se. Eli ukázala ke schodišti, po kterém právě kráčeli Jamesovi kmotři. James se pousmál.
"No, užijte si to tady," popřál Stevensovým.
"Díky, Jamesi," řekl Eli. Znovu Jamesovi potřásl rukou, a pak odešel se svojí ženou k havraspárskému stolu.
"Jamesi!" vykřikla Charlene Cableová. Vběhla Jamesovi do náruče a dlouze ho objala.
"Charlene!" pozdravil ji James radostně.
"Podívejme se na tebe," prohlížela si Charlene Jamese. "Vypadá to, že jsi od srpna vyrostl!"
"Ani ne," bránil se James stydlivě. "Nazdar Wille!"
"Jamesi, má pravdu, určitě jsi vyrostl!" řekl Will Cable, když Jamesovi potřásal rukou a naznačil objetí.
"Kde je Taylor?" sháněla se Charlene.
"Tylor!" zavolal James. Taylor přerušila svůj rozhovor s paní Lupinovou a vzhlédla. Když uviděla rodiče, oči se jí rozšířily, vyskočila a rozběhla se nejprve do matčiny náruče, a pak i do otcovy.
"U Merlina!" plakala Taylor a hned je vedla k Remusovým rodičům, aby je navzájem představila.
"Wille, počkej!" zavolal James za svým kmotrem.
"Copak, Jamesi?"
"Kde jsou mí rodiče?" vyhrkl James.
"Jamesi... po druhém útoku už jsme je neviděli. Bylo to hrozné... opravdu hrozné. Všichni jsme utíkali, byl to prostě strašný chaos."
"Takže nic nevíš?" nevěřil James svým uším.
"Ne, Jamesi, je mi líto. No tak, teď na to nemysli, určitě jsou v pořádku," ujišťoval ho Will. Ale James zrovna tohle nechtěl slyšet. Aniž by s někým promluvil, zamířil do nebelvírské věže.
"Promiňte," omluvila se Taylor svým i Remusovým rodičům, když si všimla, kam jde James. Vyrazila za ním do věže, ale on utekl do ložnice a zabouchl za sebou dveře.
"Alohomora!" zařvala Taylor a dveře se otevřely.
"Co chceš?" vyštěkl James hořce. Ležel na posteli a rukama si zakrýval oči.
"Jamesi, vstaň a přestaň se litovat," přikázala Taylor. James si sedl a zadíval se jí zpříma do očí.
"Ne," zamumlal.
"Jamesi Henry, koukej okamžitě zvednout zadek!" zařvala na něj.
"Ne!" zaječel.
"Jamesi-" začala Taylor, ale James už měl dost.
"Přestaň!" vybuchl. "Nechci už slyšet žádné 'ale Jamesi, oni se brzi vrátí'."
"To jsem říct nechtěla. Jen jsem tě chtěla požádat, aby ses přišel najíst s námi," řekla Taylor.
"Ale Taylor, proč bych měl? No? Já prostě nemůžu překousnout, že jsem tady jediný, komu nepřijeli rodiče!"
"Lily taky nikdo nepřijel," podotkla Taylor.
"Lily se nepočítá. Ta má Matta, který sice není jejím otcem, ale aspoň není tak sama. Tráví s ní spoustu času a ona je do něj zamilovaná a jednoho dne se vezmou a budou mít děti a hodně peněz, protože Matt je už teď pěkně prachatý!"
"Tak už se přestaň litovat," přerušila ho Taylor.
"Taylor, já se nelituju. Jen ti říkám, jak to všechno skončí," ohradil se James a konečně se na ni podíval.
"Ty jsi fakt osel. Jen proto, že věci nejdou podle tebe, máš pocit, že je konec světa!"
"Jasně, že si to myslím. Jediná holka, se kterou jsem si kdy dokázal představit společnou budoucnost teďka chodí s nejslavnějším hráčem famfrpálu na světě. Dotyčný je navíc můj soused a jeden z mých starých kámošů. Můj nejlepší kámoš má tebe a Sirius zase tu holku, kterou nikdo nemůže vystát. A Peter je zrovna na lovu," vychrlil ze sebe James.
"Není konec světa, Jamesi," uklidňovala ho Taylor. "Máš tu lidi, kterým na tobě hodně záleží. Lidi jako jsem já, Sirius, Remus, Peter, Lils, Jackie, Rachel. Udělali bychom pro tebe všechno."
"Jasně," zamumlal James a díval se přitom upřeně na svůj polštář.
"No, já jdu do Velké síně. Dorazili i Longbottomovi. Jamesi- jen ti chci říct, že bych měla být šťastná, kvůli sobě, Lauře, Frankovi. To, že ty šťastný nejsi, neznamená, že já nemůžu být. Ale stejně bych se měla cítit špatně. Tam venku jsou moji kmotři. Jestliže ty někoho ztratíš, já taky," připomněla mu Taylor. Vyšla ven a zanechala ho přemýšlení o tom, jak všechny jeho plány na budoucnost najednou ztroskotaly.

Omlouvám se všem, kteří tu přes prázdniny čekali nové kapitoly/povídky. I já jsem doufala, že s větším množstvím času se do toho pořádně dám, ale... začali tu přes ulici rekonstruovat panelák a každý den se v šest ráno, někdy i dřív, budím se zvuky vrtání, bouchání atd. a končí to kolem osmé večer. Vážně jsem se v tom snažila pracovat, ale nejde to, na překlad se nemůžu vůbec soustředit. Stejně tak trpí i moje další blogy, nedokážu se soustředit pořádně ani na češtinu, natožpak na angličtinu. Poslední dobou mám už i poruchy spaní, pořád v hlavě to vrtání slyším, jsem pořád naštvaná a podrážděná... ale blog určitě budu provozovat i dál, jen až trochu tenhle všechen blázinec skončí. Doufala jsem, že budou mít za ty dva měsíce hotovo, ale zatím mají asi tak polovinu, možná budou zvuky snesitelnější, až se přesunou na tu stranu dál od nás.

"Dobré ráno!" pozdravil Matt šťastně, sotva Lily uviděl. Lehce ji políbil na tvář a posadil se vedle ní. K Mattovu velkému zklamání den předtím odjeli Tim a Jake.
"Ahoj," odpověděla Lily, také ho políbila a pak se zase věnovala snídani.
"Všechno nejlepší, Taylor!" popřál Matt.
"Díky!"
"Jaké máš plány na dnešní úžasný večer?"
"Zůstanu v nebelvírské věži a budu slavit s kamarády a máslovým ležákem!" prohlásila Taylor.
"Tak si to užij!"
"Cože jsi tak šťastný?" vyzvídala Lily.
"Právě jsem dostal dopis, ve kterém mě žádají, abych se stal asistentem kapitána anglického famfrpálového týmu!" oznámil.
"To je skvělé!" vypískla Lily, objala ho a znovu ho políbila na tvář. Přitom si všimla Remuse, který scházel ze schodů s Hannah. Než se připojila ke svým přátelům, vášnivě ji políbil.
"Tenhle vztah vážně nechápu," zamumlala Taylor.
"To nejsi sama," odpověděl Matt. "Lupina znám už dlouho a zatím se ještě nikdy takhle nechoval k holce, kterou sotva zná. Nikdy!"
"Možná se inspiroval od Jamese nebo Siriuse," rýpla si Rachel.
"Asi to tak bude," souhlasila Taylor. Lily se na ni podívala a vzdychla. Kdyby tak věděla... tolik by se k sobě hodili.
"Lily, nechtěla by ses projít?" navrhl Matt.
"Jistě, jen si vezmu bundu," odpověděla Lily, vyběhla do nebelvírské věže, popadla Mattovu famfrpálovou bundu, a pak se k němu vrátila projít se po školních pozemcích.

James, Sirius, Peter a Remus se vydali na famfrpálové hřiště, podívat se jen tak pro legraci na trénink ostatních týmů (lépe řečeno, Sirius, Peter a Remus tam šli pro legraci, James chtěl prostudovat hráčskou techniku).
"Jamesi, prostě si sedni a užívej si to. Za pár hodin slavíme Taylořiny narozeniny a ty budeš mluvit jen o famfrpálu. Taylor tě zabije!" napomínal ho Peter.
"To teda nebudu!" hádal se James.
"Dovol, abych ti něco připomněl, drahý příteli. Letos jsme se o mých narozeninách dívali na zápas amatérů z Anglie proti španělskému amatérskému týmu. A já tě pak nemohl vůbec zastavit!" stěžoval si Sirius.
"Jasně, Tichošlápku, a tobě se ta hra vůbec nelíbila, že jo," rýpnul si James.
"Hele, nechte toho!" vyštěkl na ně Remus. Celý den měl špatnou náladu.
"Kdy máš vlastně večer rande, Náměsíčníku?" vyzvídal Sirius.
"V půl osmé," zněla stručná odpověď.
"Opravdu si myslím, že bys to měl ještě uvážit a být radši s Taylor," podotkl Peter.
"Ne. Kolikrát už jsem vám to říkal? Rozhodně ne!"
"Měl bych jednu otázku, Náměsíčníku," ozval se Tichošlápek.
"Jakou?"
"Je tahle Hannah vážně na osmičku?" zeptal se skepticky.
"Ano," odpověděl Remus.
"Proč?" chtěl vědět Peter.
"Proč? Tak já ti řeknu, proč. Už dlouho jsem nezažil tak pěknou pusu, proto!" odsekl Remus. "Dvanácteráku, ty se už brzy s Lily dostaneš do toho samého problému! Siriusi, ty máš tu příšernou holku! A, Petere, s Michelle akorát ztrácíš čas!"
"Mám mu říct, že jsem se s Michelle minulý týden rozešel?" pošeptal Peter Jamesovi do ucha. James zavrtěl hlavou.
"Podívej, Remusi, všichni máme své chyby, ale aspoň bojujeme. Předtím jsem tě nikdy neviděl nic vzdát!" zaječel James. "Po tom všem, co sis už prožil kvůli tomu, že jsi vlkodlak, se vzdáš jenom proto, že se jedna holka nerozejde se svým klukem! No, tak já ti řeknu novinku, Náměsíčníku. Ona se s ním rozešla!"
"Nepoučuj mě, Pottere!" zařval Remus.
"Remusi," ozval se něžný hlas. U tribuny, ze které se Pobertové dívali, se objevila dívka se slámovými vlasy a jasně modrýma očima.
"Už jdu, Hannah," zavolal na ni Remus, podíval se upřeně na Jamese, vstal a odešel s dívkou.
"Obelhává sám sebe," vzdychl Peter.
"To mi povídej," zafuněl rozzlobeně Sirius.
"Pojďme zpátky do ložnice. Jsem si jistý, že nás z ní Remus stejně vyhodí!" řekl James cynicky.

"Takže Matt úplně chápe, že chceš dnešní večer strávit s kamarády?" vyzvídala Rachel.
"Ano!" odpověděla Lily.
"Ještě ti nedal pusu, viď?" chtěla vědět Paceová.
"Ne," řekla váhavě Lily.
"To je ostuda," řekla Taylor, která právě vešla do společenské místnosti.
"Hele," ohradila se Lily.
"Jaká byla procházka?" zeptala se Taylor.
"Moc pěkná."
"To je skvělé," odtušila Taylor. Celý den se tvářila smutně.
"Taylor, nedělej si starosti, už brzy se vrátí domů," utěšovala ji Rachel a měla na mysli Taylořiny rodiče.
"Já vím, jen to ještě nikdy netrvalo tak dlouho," zanaříkala. "Aspoň mi poslali dopis. Chudák James, ten o svých rodičích vůbec neslyšel!"
"Neboj se. Dneska je tvůj velký den, tak si to užívej!" povzbuzovala ji Jackie.
"Jo, to bych měla," vzdychla Taylor.
"Ale no tak, Taylor. Domácí skřítkové ti upekli dort, a pak se sem vrátíme pro dárky! Tak se usměj!" připojila se Lily.
"Jakto, že vy dvě máte pořád tolik energie?" podivila se Rachel a podívala se na Jackie a Lily. Všechny se rozesmály, a pak zamířily dolů do kuchyně, aby se setkaly s Poberty, tedy, kromě Remuse. Po dortu se všichni vrátili do nebelvírské věže, kde už čekaly Taylořiny dárky.
"Páni, děkuju!" vypískla Taylor, když otevřela jako první dárek od Jamese. Byla to černá kniha, vázaná v kůži.
"Otevři to," pobídl ji James. Taylor to udělala.
"Ach," povzdychla si. Bylo to album fotografií, na kterých byla ona a James jako děti se svými rodiči.
"Myslel jsem si, že by tě to mohlo potěšit, když jsou tak dlouho pryč," řekl pomalu James.
"To jsi myslel dobře," odpověděla Taylor. "Moc ti děkuju, Jamey!" Naklonila se a rychle ho objala. Potom otevřela dárky od Lily, Jackie a Rachel. Byly tam dárkové poukázky do nejlepších restaurací a obchodů v Londýně, Prasinkách a dalších místech. Zbýval už jenom jeden malý balíček.
"Ten je od Remuse, dal mi to, než jsme sem šli," upřesnil Peter.
"Aha," řekla Taylor, zklamaná, že se Remus neobtěžoval jí ho předat osobně. Balíček měl podlouhlý tvar.
"U Merlina!" vykřikla, když ho otevřela. Byl v něm náramek.
"Páni, Remus má dobrý vkus," podotkla Rachel.
"Já... já si ho vybrala," upřesnila Taylor. "Jednou jsme byli v Londýně a já ho viděla v obchodě a řekla jsem mu, že se mi líbí!"
"Takové věci dělá kluk, když je zamilovaný. Jamesi, pamatuješ, co jsi tehdy ve třeťáku koupil holce k narozeninám?" zašklebil se Sirius. Všichni na něj najednou zírali a jeho úšklebek zmizel, když si uvědomil, co zrovna řekl. Taylor se na něj nevěřícně dívala.
"Co jsi to právě řekl?"
"Jen jsem se ptal Jamese, jestli si pamatuje, co koupil jedné ex-přítelkyni k narozeninám," opakoval Sirius.
"Ještě předtím, Blacku!" řekla Taylor s vražedným výrazem v obličeji.
"Říkal jsem, že takové věci dělá zamilovaný kluk."
"Cože?"
"Taylor," začala Rachel.
"To... to nemůže být pravda!" rozplakala se Taylor. "On mě nemiluje! Nemůže mě milovat. To bych přece věděla! Já nechápu, proč jste si všichni tak jistí, že mě má rád, ale ve skutečnosti to tak není!"
"No, myslíme si to proto, že nám to řekl," oznámil jí James.
"Co?" nevěřila Taylor svým uším. Všichni přikývli. "A vy jste mi to neřekli?"
"Víš... šušká si o tom celá škola," podotkl Peter.
"Cože?"
"Ano, celá škola to ví!" přisadil si James. "Taylor, od třeťáku je z toho celý pryč. Nevím proč, ale je to tak. Proč si myslíš, že zmlátil Rogera? Že si s ním vůbec začínal?"
"Ty jsi začal tu bitku!" nesouhlasila Taylor.
"To si každý jen myslí," opravil ji Sirius.
"Ach... do háje. On vážně... ale... kde je?" vychrlila ze sebe.
"Nahoře," řekla Rachel tiše.
"Dobře," vydechla Taylor a rozeběhla se ke schodům. Ostatní ji následovali, ale zastavili se na místě, kde je nikdo nemohl vidět. Taylor zaklepala na dveře. Po třetím zaklepání Remus otevřel.
"Mám zrovna rande," oznámil jí. Všimli si, že měl sundanou kravatu a na límci měl spoustu skvrn od rtěnky.
"Jo, já vím. Jen jsem... dostala jsem tvůj dárek," zakoktala se Taylor.
"Aha."
"Moc se mi líbí," řekla rychle.
"Myslel jsem si to. Koupil jsem ho už dřív," odpověděl Remus. "No, rád jsem tě viděl, Taylor. Všechno nejlepší!"
Už zavíral dveře, ale Taylor je zastavila rukou. Upřeně se na ni díval.
"Ještě jsem chtěla jednu věc, než odejdu," oznámila.
"Jakou?"
"Tuhle," řekla a ovinula paže kolem Remusova krku. Vášnivě ho políbila. Pobertům spadla čelist. Děvčatům také.
Konečně se od sebe odtrhli. Remusovy rty žádaly víc, ale Taylor mu na ně položila prst. Remus ztěžka dýchal.
"Počkej chvilku ve společenské místnosti, prosím," řekl rychle. Taylor se otočila a chtěla odejít, ale Remus ji popadl za zápěstí a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl znovu políbit. "Jo, to je jasná desítka," odtušil. Taylor se usmála, a pak odešla zpátky do společenské místnosti. Nikdo neřekl ani slovo, jen se na ni všichni dívali. Za několik okamžiků se objevila Hannah a vypadala rozrušeně. Běžela do svého pokoje a vypadala, že se každou chvíli rozpláče. O pět minut později přišel dolů Remus. Jakmile ho Taylor uviděla, vyskočila ze svého místa. Všichni ostatní ji napodobili. Remusův výraz byl naprosto neutrální.
"Taylor, mohl bych si promluvit nejdřív s Poberty?" požádal Remus.
"Jistě," odpověděla. Remus nasměroval kamarády do rohu místnosti. Povzdychl si.
"Který z vás to udělal?"
"Cože?" nechápali.
"Jeden z vás a nevím, kdo to byl, jí to řekl!" obvinil je Remus.
"Asi se zbláznil," odtušil Peter. Remus se konečně usmál.
"To jsem byl já, Remusi," přiznal Sirius. Remus po něm skočil a sevřel ho v pevném objetí.
"Nemáš zač," podotkl Sirius.
"Děkuju!" vykřikl Remus. Peter a James se rozesmáli.
"Remusi, hele, to je v pohodě," hekal Sirius. Remus ho pořád pevně držel. "Remusi, přestává mi obíhat krev!"
"Aha, promiň," omluvil se Remus a ustoupil. Vrátil se k Taylor, vzal ji za ruku a vedl ji nahoru.
"No, asi se moc nevyspíme, určitě nezavře celou noc klapačku," smál se James.
"Tak, moje práce tu skončila, uvidíme se později," řekl Sirius.
"Práce?" nechápala Rachel.
"Hele, neviděl jsem, žes jí to náhodou řekla. Musím jít za Melindou."
Všichni tiše zasténali. Sirius prošel otvorem v podobizně a vydal se do Prasinek.
"Nechápu, co na ní vidí," podotkla Rachel.
"Kdo chápe?" odpověděl Peter.
"Taky tomu nerozumím," přidala se Lily. "No nic, je teprve půl deváté, takže jdu za Mattem."
"Měj se, Lils," rozloučili se s ní ostatní. Lily odešla z nebelvírské věže směrem k hostinským pokojům. James toužebně hleděl na dveře, které se za ní zavřely.
"To bude dobré, Jamesi," řekl Peter.
"Já vím. Aspoň mi to každý říká. Říkám to i sám sobě."
"Jamesi, to... nebude to jako s Remusem a Taylor, je ti to jasné, viď?" zeptala se opatrně Jackie.
"Jo," odtušil James smutně. "Nebude to takhle, protože Matt je dobrý chlap, na rozdíl od Rogera. A já mám Matta v podstatě rád. Teď je to jiné. Už to není jako před rokem, kdy jsme na sebe křičeli kvůli blbostem. Tohle léto se hodně změnilo. Já jsem se změnil, ale ona ne. Je pořád stejná. Lily byla vždycky dokonalá a dospělá. A úžasná. Matt si ji zaslouží. Stejně to bylo jen takové pobláznění. Chci říct, že jsem ji vážně nemiloval nebo tak něco."
"Dá si někdo máslový ležák?" zeptala se Rachel, když už ticho v místnosti začalo být neúnosné.
"Jo, jeden bych si dal," řekl James vesele.

Doufám, že jste ještě nezapomněli, že do Bradavic měli dorazit také rodiče. Teď právě ten čas přichází, takže...
Co našim hrdinům přinese "rodičovský týden"?

Lily kráčela k nebelvírskému stolu a smála se spolu s Jamesem. Remus se Siriusem si toho okamžitě všimli.
"Říkám ti, že se jednou budou strašně nesnášet," řekl Remus bezbarvým hlasem.
"Cože?" nechápal Sirius.
"Ti dva. Lily a James. Mají spolu zvláštní vztah - láska a nenávist. Někdy je to víc o lásce než nenávisti, ale většinu času je to nenávist, která má navrch," upřesnil Remus.
"To je ale strašně cynické, Náměsíčníku," podotkl Peter.
"Červíčku, nestojí to za to," řekl Remus.
"Co?"
"Ženy," odtušil Remus hořce.
"Ahoj, Siriusi," zavrněla Melinda a sedla si vedle něj.
"Obzvlášť tahle ne!" zasyčel Remus do Peterova ucha. Peter zachrochtal smíchy. Melinda zašeptala Siriusovi něco do ucha a odplula. Když se Sirius obrátil k Peterovi a Remusovi, měl na obličeji stále ještě přihlouplý úsměv.
"Nebudu se tě ptát, co ti řekla, Tichošlápku," řekl Petr a stále se smál.
"Fajn, protože já ti to stejně neřeknu!" vtipkoval Sirius. "Takže, Náměsíčníku, proč si myslíš, že se nakonec budou nesnášet?"
"No, je to všechno takové hypotetické," začal Remus. "On se přes to dostane a najde si někoho jiného. Mezitím si ona užívá s Mattem a pak si uvědomí, že kvůli své nové přítelkyni na ni James kašle. Začnou se hádat kvůli malichernostem. Jako se hádali, když byli ve třeťáku a čtvrťáku. Ona mu řekne, aby se učesal a on zase jí, aby... co já vím. Ale on se na ni kvůli něčemu naštve. Potom z toho bude velká hádka a zase spolu nebudou jak dlouho mluvit!"
"Páni, to zní strašně, o kom se bavíte?" zeptal se James, který mezitím přišel blíž. Remus se málem utopil ve sklenici s vodou. Sirius mu začal bušit do zad.
"Jsi v pořádku, Náměsíčníku?" staral se James.
"Naprosto. A ty, Dvanácteráku?" opáčil Remus.
"Fajn. Mám hrozný hlad, vyučování mi dalo dneska pěkně zabrat!" stěžoval si James.
"Podle mého názoru jsi byl dneska skvělý," podotkla Melinda, která se zase objevila vedle Siriuse.
"Díky," zabručel James mezi jídlem.
"Dneska je úplněk, Dvanácteráku," vzpomněl si Červíček. Dvanácterák přikývl a usmál se na Náměsíčníka.
"Jak bys hodnotila hodiny Evansové?" obrátil se Remus na Melindu.
"Jsou opravdu dobré. Je úžasné, jak tu holku dokáže Matt motivovat!" rýpla si Melinda.
"Ha, ha," předstíral James smích. Pak zase věnoval svou pozornost jídlu, zatímco Sirius po něm občas vrhal zkoumavé pohledy.
"Pottere!" zazněl ironický hlas.
"Jo, Srabusi?" ozval se James, aniž by se ohlédl.
"Já nejsem žádný Srabus!" ozvalo se a James se otočil. Přímo za ním stál neznámý muž.
"Můžu vám nějak pomoct?" zeptal se ho James.
"To můžete," odpověděl ten muž.
"Tak do toho. Já a mí kamarádi musíme za chvilku jít," pobídl ho James sarkasticky a zamrkal na něj. Muž sáhl do kapsy, odkud vytáhl hůlku a dopis. Podal dopis Jamesovi a zamával mu hůlkou před obličejem.
"Čtěte!" zasyčel. James dopis otevřel. "Nahlas!"

"Tak jdeme," zařval na něj muž. James se vrátil na své místo a dal se znovu do jídla.
"Nepokoušejte mou trpělivost, chlapče!"
"O to se ani nesnažím. Chci se jen najíst," odvětil James a přitom pátral očima u stolu učitelů, jestli nezahlédne Brumbála. Nikde ho neviděl.
"Vstaňte!"
"Ne!"
"Okamžitě!"
"Kdo vás pustil do hradu?" zeptal se James a žvýkal přitom kus chleba.
"Albus Brumbál!" zasyčel muž.
"Brumbál odjel na celý den do Londýna. Je mi líto, ale myslím, že řekl panu Clasterovi, aby mě nechal na pokoji!" řekl James nevzrušeně.
"Pokud se mnou nepůjdete, budete toho litovat!" vyhrožoval muž.
"Víte co?" opáčil James. "Váš šéf řekl totéž mojí kamarádce a ona toho ještě litovat nezačala." Usmál se na muže a dojedl.
"Jdeme, kluci!" obrátil se k ostatním a vstal. Muž ho ale následoval.
"Kam si myslíte, že jdete?"
"Do toho vám vůbec nic není!" řekl Sirius.
"Koukněte, člověče. Jste ještě mladý. Máte před sebou spoustu let na Ministerstvu. Tak proč pracujete zrovna pro Clastera?" zeptal se James.
"Pracovat pro pana Clastera je čest!" ohradil se muž.
"Pro mě teda ne," zamumlal Peter.
"Co to má znamenat?" sykl muž.
"Vy se teda nasyčíte," vtipkoval Sirius. James se zasmál a pokračoval v chůzi. Muž se za ním opět rozběhl.
"Jamesi, pokud se mnou nepůjdete dobrovolně, půjdete se mnou násilím!" vyhrožoval.
"Jo, a pokud na mě jenom sáhnete, tak to můj táta tak nenechá. Radši bych se nechal propustit za neschopnost než se nechat zabít Davidem Potterem," řekl James klidně.
"Pottere!"
"Co je? Nic jsem neudělal, jen jsem odmítl odpovídat na otázky. Nebyl jsem z ničeho úředně obviněn. Mé záznamy jsou čisté a tak to taky zůstane."
"Jamesi-"
"Musím jít, mám vyučování. Uvidíme se později, ať už se jmenujete jakkoliv!" ukončil James rozhovor a společně s ostatními zamířil do věže, odkud se vydali do Chroptící chýše, aby se proměnili.

V pátek večer se Lily vrátila do společenské místnosti okolo půl jedenácté. Měla za sebou dlouhou schůzku s Mattem. Taylor se řítila po schodech dolů a málem do ní vrazila.
"Lily! Lily! Víš co se stalo? Tak víš?"
"Co?"
"Rozešla jsem se s Rogerem!" zavýskla Taylor a celá zářila.
"To nechápu. Holky to většinou pěkně sebere, když se rozejdou s klukem. To mi fakt není jasný," poznamenal James, který seděl nedaleko.
"Já to taky nechápu. Taylor, jsi v pořádku?" starala se Lily.
"Já? Naprosto! Lily, poslední dva dny jsem o tom pořád přemýšlela, že to udělám. A dneska po večeři jsem to konečně udělala!"
"To je super!" radovala se Lily.
"Jak ses měla na rande?" chtěla vědět Taylor.
"Rande? Bylo to-"
"Remusi!" vykřikla nějaká dívka. Ve dveřích se objevil Remus s mladším děvčetem. "To bylo strašně legrační!"
"Jo, já vím!" přikývl Remus. "Užili jsme si spoustu legrace, musíme to někdy zopakovat!"
"Jsem pro. Nejvíc se mi líbilo, jak jsme se plížili ven!" smála se. Remus se naklonil, aby ji políbil, a dívka mu to oplatila dlouhým a vášnivým polibkem. Po chvíli se k nim přiblížil Sirius, aby zkontroloval, jestli Remus ještě dýchá.
"Žije," gestikuloval na Jamese, který se zakřenil. Lily a Taylor tam stály v šoku. Sirius zůstal ještě chvíli u Remuse, jako by na něco čekal. Potom se otočil zpátky k Jamesovi a vztyčil osm prstů.
"Zase ta jejich stupnice!" zaúpěla Lily.
"Jaká stupnice?" nechápala Taylor.
"Známkují si polibky. Na Jamesově seznamu mám desítku, u Siriuse devítku. Jen Merlin ví, co si o mně myslí Remus a Peter!"
"Hm, jak je vidět, Remus si o téhle holce myslí jen to nejlepší. Ať už je to, kdo chce," odtušila Taylor.
"Dobrou noc, Hannah!" zašeptal Remus něžně dívce.
"Dobrou noc, Remusi!" odpověděla také šeptem a znovu ho políbila. Potom se vzdálila do své ložnice. Remus se zeširoka usmál a zamířil k pohovce, kde seděl James.
"Jamesi, Petere, Siriusi, Lily," kývl na každého zvlášť.
"Ahoj, Remusi," ozvala se Taylor.
"Ach, ahoj Taylor," předstíral, že si jí právě všiml.
"Osm? Tomuhle jste dali... osmičku?" nevěřil Peter.
"Jo!" přikývl Remus.
"Bylo to tak... neohrabané, Remusi," podotkl Sirius.
"To není pravda!" nesouhlasil Remus. James nic neřekl, jenom zíral na Lily a Taylor.
"Takže, kde jsme to přestaly... jaké bylo rande?" zeptala se znovu Taylor Lily.
"Bylo to fajn," odpověděla zadumaně Lily.
"Pořád ti ještě nedal pusu?" provokoval James.
"Ještě ne."
"Možná bys měla udělat první krok ty," přemýšlela Taylor. "Je to přece tvůj kluk."
"No a?"
"Lily, myslím, že bys ho mohla klidně políbit," přidal se Sirius.
"Já vím, Siriusi!" odsekla Lily.
"Mimochodem, musím si s tebou o Mattovi promluvit," řekl jí James.
"Dobře." Lily ukázala na Poberty. "Klidně tu můžete zůstat, stejně byste se to dozvěděli!"
"Co kdybychom si promluvili v naší ložnici? Tady je kolem spousta dalších lidí," navrhl James.
"Fajn," souhlasila Lily a vydala se s Taylor za Poberty. V ložnici byl příšerný nepořádek. Všude se válelo oblečení a knihy a všechno možné, co tak potřebují šestnáctiletí kluci.
"Jak je to tu útulné a prostorné, úplný domov. A čisté," komentovala to Lily ironicky. James zamával hůlkou a všechno se vrátilo na své místo.
"Díky," ozvala se Taylor klidně.
"Posaďte se, prosím," nabídl jim Sirius.
"Děkujeme," řekla Lily a sedla si na Siriusovu postel, když předtím odstrčila propocené tričko, kterému se kouzlo nějakým nedopatřením vyhnulo. Taylor si sedla vedle ní.
"Tak ven s tím, Jamesi. Já to zvládnu. Bere to se mnou jako krátkou aférku?" pobídla ho Lily.
James si povzdechl a podíval se na Petera, který zavrtěl hlavou. Už dřív totiž žádal Jamese, aby neříkal Lily, co si o ní Matt doopravdy myslí.
"Ne, Lily. Má tě doopravdy rád. Je to asi poprvé, co je takhle šťastný," řekl jí James. "Nechce tě jako flirt, ale jako vážnou známost."
"cože?"
"Jo, Lily. Rachel měla pravdu!" zavýskla Taylor. Lily si zhluboka povzdechla.
"To je úleva, viď, Lils?" poznamenal Sirius, vzal si knihu a začal si číst.
"Trochu," usmála se Lily. "Zítra spolu jdeme na oběd, tak mi to možná řekne sám."
"Nezapomeň zítra na ty narozeniny!" připomínala Taylor.
"Jasně, jak bych mohla? Je ti přece teprve sedmnáct!" provokovala Lily. Taylor se usmála.
"A já budu volná a šťastná. Sedmnáct bude vážně legrace!" jásala Taylor.
"To si myslím. Jdeme spát, jsem hrozně unavená!" rozhodla se Lily.
"Dobře. Dobrou, kluci!" rozloučila se Taylor a obě dívky odešly.
"Tak volná, jo?" poznamenal Peter.
"Rozešli se po večeři," oznámil Sirius. "Moc radosti mu to neudělalo. Jen nechápu, proč si nevšiml, že to k tomu vede."
"Taky si říkám. Po tom, co mu Remus tak upravil fasádu a- promiň, Náměsíčníku," omluvil se James, když se na něj Remus upřeně zadíval. Neměl rád, když mu někdo připomínal jeho nenaplněný vztah s Taylor.
"Já... zítra nemůžu dát Taylor dárek osobně. Mám rande s Hannah," řekl Remus.
"Nejdeš na to správně, víš," varoval ho Sirius.
"Na co?"
"Snažíš se v ní vzbudit žárlivost, to je jasné!"
"To není pravda!" bránil se Remus. "Jdu spát, promluvíme si zítra!" Remus za sebou zatáhl závěsy jako pomyslnou tečku za jejich rozhovorem.

Otázka pro čtenáře: Jak bude probíhat narozeninová oslava Taylor?

Na tohle místo jsem se vracel už dlouho. Bylo to hned před hospodou u Tří košťat, ale dost daleko na to, aby se mě madam Rosmerta pokusila vyhodit. Sedával jsem tam se svým kufříkem a prodával dřevořezby. Poctivě ručně dělané, žádné rychlé mávání hůlkou. Nebyla to zrovna obvyklá práce pro čaroděje, zvlášť ne pro někoho, kdo uspěl v pěkné řádce OVCE, ale bavilo mě to.

Sedával jsem tu už několik let, když jsem ho uviděl poprvé - vytáhlého třináctiletého čahouna s rozcuchanými hnědými vlasy, které se mu draly zpod fialového klobouku se stříbrnými hvězdami. Ten klobouk určitě nebyl součástí bradavické uniformy. Právě utratil většinu svého kapesného v Medovém ráji, kde si nakoupil spoustu sladkostí, určitě víc, než dokázal sníst. Potom se svými kamarády přešel ulici ke Třem košťatům. Tam se zastavil a o kousek se vrátil k místu, kde jsem seděl a vyřezával.

"Dobrý den," pozdravil a začal si prohlížet výrobky, které jsem měl vystavené. "To všechno děláte ručně?"

"To jo," odpověděl jsem a zachytil pohled těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděl.

"To musí být těžké."

Pokrčil jsem rameny. "Baví mě to."

Chvilku studoval řezby, až na něj jeden z kamarádů zavolal: "No tak, Albusi, proč s ním ztrácíš čas?"

Ten chlapec - Albus - neodpověděl a místo toho ukázal na vyřezávaného fénixe, na kterého jsem byl docela pyšný, a řekl: "Ten se mi líbí."

"Stojí patnáct galeonů."

K mému velkému překvapení vytáhl peníze z kapsy a položil je přede mě. Pak si vzal fénixe, řekl "díky" a šel pryč.

Podruhé jsem ho uviděl o Vánocích. Přišel ke mně s veselým úsměvem a podával mi sáček s různými sladkostmi.

"Veselé Vánoce."

Byl jsem tak překvapený, že jsem mu ani nestačil poděkovat dřív, než odběhl za svými kamarády.

Všechny ty roky, co byl v Bradavicích, ke mně občas chodíval, aby mě pozdravil a dal mi další sladkosti. Působil na mě dojmem, že je chytrý a oblíbený, takže když nadešel čas, aby opustil Bradavice, očekával jsem, že na něj někde čeká pěkné teplé místečko na Ministerstvu a já už ho nikdy neuvidím.

Jeden večer jsem popíjel u Tří košťat s profesory, kteří zrovna dokončili opravování NKÚ a OVCE. Všichni debatovali o jediné věci - úžasných schopnostech jistého Albuse Brumbála. Albus mi nikdy neřekl své příjmení, ale měl jsem určité tušení, že ten usměvavý chlapec s jasnýma modrýma očima, který mi dával sladkosti, byl ten samý chlapec, o kterém se zde tolik mluvilo.

Roky míjely a já jsem Albuse ani neviděl, ani jsem o něm nic neslyšel. Potom se objevily zvěsti o zlém černokněžníkovi Grindelwaldovi. Když jsem byl ještě malý, zažil jsem spoustu zlých černokněžníků, kteří byli opravdu děsiví, ale vždycky je někdo dokázal zabít. Několik dalších let se všichni báli čarodějů a lidé se mi dost vyhýbali, jen tak pro jistotu, takže se mi moc novinek nedoneslo. Ale jednoho dne se konala velká oslava, protože Grindelwald byl poražen jistým Albusem Brumbálem.

Šel jsem ke Třem košťatům a poprosil jsem madam Rosmertu, aby mi půjčila jeden výtisk Denního Věštce. Na první stránce se samozřejmě skvěla fotografie Albuse Brumbála, toho chlapce, kterého jsem znal jako bradavického studenta. Měl teď plnovous a dlouhé vlasy, ale poznával jsem ty nápadně modré oči.

O několik týdnů později se ukázal v Prasinkách a zastavil se i u Tří košťat. Následovaly ho davy lidí a jemu se to zjevně moc nelíbilo. Najednou si mě všiml a přišel k místu, kde jsem seděl.

"Jsem překvapený, že jste stále tady."

"Kde jinde bych měl být?"

Zasmál se a sáhl do kapsy. Vytáhl sáček s cukrovím a s úsměvem mi ho podal. Potom vešel do Tří košťat a já tam seděl, naprosto šokovaný.

Znovu jsem ho uviděl, když se vrátil do Bradavic jako učitel. Zastavil se u mě, dal mi sladkosti a já se ho zeptal: "Jak to, že neučíte obranu proti černé magii? Byl byste na to ten pravý."

"Ach, já preferuji přeměňování. Je to náročnější."

Následujících několik let jsem ho viděl mnohokrát, někdy byl se svými kolegy, někdy sám. Začal nosit fialový hábit a podivný klobouk. Také si pěstoval své vlasy a vousy. Připadal mi zvláštní a já jsem mu to jednou řekl. Víte, co mi odpověděl?

"To záleží na úhlu pohledu, není-liž pravda?"

Jednoho letního večera přišel do Prasinek a vypadal, že mu něco dělá velké starosti.

"Co se stalo?" zeptal jsem se ho, když mi dával obvyklé sladkosti.

"Ale, dělá mi starosti jeden sirotek, kterého jsem nedávno poznal."

"Sirotek? Co je tak znepokojujícího na sirotkovi?"

"Něco s ním je. Myslím, že na něj budu dávat trochu pozor." Odešel ke Třem košťatům a nechal mě, ať si s tím lámu hlavu.

Vzpomněl jsem si na jeho sirotka o pět let později, když do vesnice přišel chlapec, kterého jsem v životě neviděl, a zastavil se u mě.

"Čaroděj - bezdomovec, fuj," ušklíbl se a já ho okamžitě neměl rád.

"Tome," zahřměl Albusův hlas, "nech toho muže na pokoji."

Tom se na něj pohrdavě zašklebil, ale poslechl.

Albus mi dal můj příděl sladkostí. "Dělá mi čím dál tím větší starosti."

"Proč se tu neobjevil dřív?"

"Protože mu sirotčinec odmítl podepsat formulář k návštěvě Prasinek."

"Tak proč teď?"

"To nevím, a právě to mi dělá starosti."

O Tomovi jsme znovu mluvili až o pár let později, když byl chycen ten, kdo otevřel tajemnou komnatu.

"To nemohl být Hagrid," řekl Albus s neochvějnou jistotou.

"Také mi tak nepřipadá," souhlasil jsem s ním a v hlavě mi vyvstal obrázek nemotorného poloobra, se kterým jsem tu a tam prohodil pár slov.

"Myslím, že to byl Tom."

"Ale on je přece mudla! Nemůže být komnata otevřená jenom Zmijozelovým dědicem?"

"A to mi právě dělá starosti."

Od té doby jsem Toma sledoval, když se objevil ve vesnici, a všiml jsem si něčeho zajímavého: chlapci, kteří chodili s ním, nebyli jeho kamarádi, byli to nohsledi.

Potom absolvoval a já o něm pár let neslyšel. Albus stále přicházel se sladkostmi, samozřejmě, ale teď začal nosit půlměsícové brýle a stal se ředitelem bradavické školy. Dokonce odmítl nabídku stát se ministrem kouzel. Když jsem se ho zeptal, proč se rozhodl zůstat v Bradavicích, odpověděl: "Jako učitel mohu pomoci těm, kteří vstoupí do brány Bradavic, stát se lepšími čarodějkami a kouzelníky. Jako ministr bych trávil celé dny debatami o politice."

Péči o Tři košťata převzala Rosmertina dcera (také madam Rosmerta) a spoustu dalších let se nedělo vůbec nic zvláštního. Dokud se neobjevily zvěsti o někom, kdo si říkal Lord Voldemort, a jakýchsi Smrtijedech.

"Kdo nebo co jsou Smrtijedi?" zeptal jsem se Albuse, když jsem ho zase uviděl.

"Jsou to přívrženci Lorda Voldemorta, což je opravdu zlý černokněžník."

"Lord Voldemort, to zní jako jméno špatného mudlovského filmu."

"Ale je to mnohem děsivější, než Tom Raddle."

"Ten sirotek?"

"Ano," povzdychl si. "Měl jsem na něj dávat větší pozor."

Lord Voldemort brzy vešel ve známost jako Vy-víte-kdo. Ale Albus to zavrhoval a prohlásil, že mu nikdo nezabrání používat jeho pravé jméno. Bylo zajímavé, že i když Voldemort získával obrovskou moc, nechával Bradavice na pokoji. Říkalo se, že se bojí Brumbála a já tomu věřil - když byl ještě ve škole, vždycky Albuse poslechl.

Voldemortovy ideály o nadvládě čisté krve se brzy uchytily mezi zmijozelskými studenty, kteří si na své čisté krvi vždycky hodně zakládali. Nejhorší byla skupina, vedená Luciusem Malfoyem. Patřil do ní ještě Nott, McNair, Crabbe, Goyle, Rockwood, Lestrange, Snape a sestry Blackovy. Tento gang se brzy nechvalně proslavil svými výtržnostmi v Prasinkách. Jednoho dne se zastavili i u mě.

"Vypadáš, jako ztracený mudla," ušklíbl se Malfoy a smetl mé dřevořezby na zem.

"Nech ho na pokoji, Malfoyi!"

"A co mi jako uděláš, když tě neposlechnu, Pottere?"

Proti zmijozelským stála skupina čtyř mladších chlapců. Správně řečeno, byli tam tři, protože ten čtvrtý se za nimi spíš schovával. Ten, kterému říkali Potter, vytáhl hůlku a řekl: "Tak ti dám za vyučenou."

Najednou měli všichni v rukách hůlky a já jsem usoudil, že bude lepší, když se schovám za svůj kufr.

"Hůlky pryč, okamžitě," ozval se Albusův hlas a já se odvážil vzhlédnout. "Teď se všichni rozejděte a nechci už slyšet o dalších nepříjemnostech."

Zmizeli a on se přišel podívat, jestli jsem v pořádku.

"Jsou to malí parchanti," ulevil jsem si.

"Berou velmi vážně myšlenku nadvlády čisté krve, protože jsou všichni z čistokrevných kouzelnických rodin. Až na Snapea, který - jak se domnívám - se jich drží jednoduše proto, že nemá žádné kamarády."

Sice jsem s ním nesouhlasil, ale nechtěl jsem se hádat. Koneckonců, předtím měl vždycky pravdu.

Roky míjely a Lord Voldemort rozséval víc a víc hrůzy a když už to vypadalo, že ovládne celý svět, najednou zmizel, zničený nějakým kojencem, který se jmenoval Harry Potter. Chlapec, který přežil. Když jsem se na něj zeptal Albuse, jednoduše odpověděl: "Je na bezpečném místě, dokud nebude dost starý na to, aby začal chodit do Bradavic."

Uběhlo dalších několik let a věci se vrátily k normálu. Potom do Bradavic přišel Harry Potter a nic už nebylo, jako dřív. Každý rok se něco semlelo, až se najednou Lord Voldemort objevil znovu. Samozřejmě tomu nikdo nevěřil, ale když mi Albus řekl, že se vrátil, neměl jsem důvod mu nedůvěřovat. Albus byl často mimo bradavický hrad, ale já jsem věděl, že se zase vrátí, vždyť bez něj by byl Voldemort neporazitelný.

Pak se sám Voldemort objevil na Ministerstvu kouzel a snažil se získat proroctví a zabít Harryho Pottera. Poprvé se stalo, že když šel Albus kolem, ne vždycky se u mě zastavil. Vypadal najednou, že má nějaké důležité poslání.

Jednou pozdě v noci přišel a vlekl za sebou pod neviditelným pláštěm schovaného Harryho Pottera.

Těsně po půlnoci mě náhle vzbudily výkřiky a nad Bradavicemi se objevilo znamení zla. O pár minut později se na konec ulice přemístil Albus s Potterem a vyzvedli si u madam Rosmerty košťata, na kterých se chtěli dostat co nejrychleji do hradu. Věděl jsem, že všechno bude v pořádku - jakmile se Albus objeví, Smrtijedi se dají na útěk a zastaví se až někde hodně daleko.

Ale další ráno mě zasáhla naprosto nečekaná zpráva - Albus byl mrtev a na hradě se připravoval pohřeb. I já jsem se tam vydal, abych se připojil k tisícům kouzelníků, kteří přišli uctít památku jednoho z největších čarodějů všech dob.

Po pohřbu jsem se vrátil na své obvyklé místo. Vytáhl jsem z kapsy sáček se sladkostmi, které mi Albus dal před několika dny a já je ještě nestačil sníst. Nemohl jsem uvěřit, že už nikdy nepřijde a nepřinese mi cukroví. Že už si neudělá čas, aby mi sdělil nejnovější zprávy o probíhající válce. Že už ho nikdy neuvidím, protože už tu není.

Na pohřbu mu neprokázali tu správnou čest. Řeč byla prošpikovaná velkolepými slovy, ale nemluvila o tom Albusi Brumbálovi, kterého jsem znal: o tom laskavém a poněkud výstředním chlapci s veselým úsměvem a kapsami plnými sladkostí. O chlapci s jasnýma modrýma očima.

Je to už docela dlouho, kdy jsem naprostou náhodou našla jeden blog, na kterém mě zaujal článek o psaní fanfiction. Požádala jsem autora o svolení k publikaci i na tomto blogu, svolení jsem dostala, ale v tu chvíli zrovna nebyl čas a potom to nějak zapadlo do zadního šuplíku mé paměti :) Teď už asi týden zase nosím v hlavě, že jsem ho sem kdysi chtěla dát. Nebude úplně celý, vezmu z něj jenom tu část o Harry Potterovi - celý článek si můžete přečíst tady. Takže cituji:

"Každý, kdo se fanfikcemi zabývá, určitě Harryho Pottera četl. Tak by jejich povídka měla i podle toho vypadat. To znamená, že se autor drží charakterových vlastností postav, nastavenými J.K. Rowlingovou, měly by se psát správné názvy kouzel, atd. Ovšem většinou je to bohužel naopak. Autoři méně dobrých povídek začínají vždy stejně. Většinou se zde nachází hlavní hrdinka, jejíž rodiče jsou Smrtijedi a ona jediná je na straně dobra. Obvykle je velmi krásná, u všech oblíbená, má schopnosti, se kterými je téměř neporazitelná a jako na potvoru jsou tyhle schopnosti velmi vzácné. Pak je tady příjezd do Bradavic. Jakmile ona supergirl vstoupí do Velké síně, tak je okamžitě středem vesmíru a netrvá dlouho, než se do ní jeden z hlavních hrdinů, Harry nebo Sirius zamiluje. Záleží na tom, jestli je popisována doba Pobertů, nebo současnost. Proč se do těchhle super čarodějek zamilovávají právě tito dva hrdinové, fakt netuším. Tak tady máme začátek a můžeme pokračovat dál. Prokousáváme se většinou nudnou povídkou a nacházíme spoustu podivných věcí. Ano, jsou tu známé postavy, jako moudrý ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, Albus Brumbál, přísná, ale spravedlivá profesorka McGonagallová, studenty nenáviděný profesor lektvarů Severus Snape a mnoho dalších. Ale co to? Místo toho, abychom slyšeli moudré vyprávění profesora Brumbála, který vždy Harrymu dokázal poradit, nebo uštěpačné, až jízlivé dialogy profesora Snapea, slyšíme rozhovory, za které by se nemusel stydět ani pacient psychiatrické léčebny. A to ani nemluvím o tom, že se tyhle postavy chovají poněkud divně. Například: V Bradavicích probíhá hodina lektvarů. Samozřejmě, že je naše super čarodějka, vždy a jedině studentka Nebelvíru, ze všech nejlepší a jen ona umí svůj lektvar polibků připravit bez chyby. Jde tedy vítězoslavně za profesorem Snapem, aby mu lektvar ukázala, a přitom, co čert nechtěl, zakopne a celý lektvar chrstne Snapeovi do obličeje. Když jsem tuhle oglosovanou povídku četl, tak jsem si naivně myslel, že Snape nebude takový idiot, jak byl v téhle "povídce" prezentován, a hned se vytasí s nějakým lektvarem, který účinky lektvaru polibků zmírní. Bohužel jsem se dost seknul. Místo toho, aby Snape pohotově zareagoval, tak vyhnal studenty s učebny, nechal si tam jen naši Mary Sue a po chvíli se s ní začal vášnivě líbat. Musel, protože kdyby ji nepolíbil, tak by do druhého dne zešílel. Jak stupidní.

Další věc, která nevinného čtenáře při čtení tohohle druhu povídek hned třískne do očí, jsou úplně jiná jména. Ne, že by autoři dali do Bradavic další postavy. Jen kazí jména postav, které jsou notoricky známé. V povídce tedy místo Harryho Pottera najdeme Haryho Potra, dále se seznámíme s novým profesorem lektvarů Severusem Snejpem, nenáviděnou profesorkou Obrany proti Černé magii Dolores Umbridgerovou a mnoha dalšími, jako je například student Zmijozelu Draco Malfoj. Prostě katastrofa. A jdeme dál.

Další věc, kterou by autoři HP FF měli vědět, je to, že je přísně zakázáno se přemisťovat z a do Bradavic. Ovšem ne v případě našich Mary Sue, které se v Bradavicích přemisťují naprosto svobodně. Nejspíš je to tím, že pro ně žádná pravidla neplatí. A proč se tedy tyhle Mary Sue obtěžují cestovat na nádraží King's Cross, aby jely tak podřadným prostředkem, jako je vlak, když se můžou do Bradavic přemístit rovnou z domova? Ono je to asi tím, aby ukázaly všem spolužákům, jak jsou dokonalé a oni nuly, ne? A díky autorkám a jejich Mary Sue je úroveň české fanfiktion scény víc, než podprůměrná.

A jak tedy psát správně? Musí zde být realistický příběh, známé postavy musí být stejné, jako v knize. Přece jen tím vzdáváme hold paní Rowlingové, ne? Hlavní postava musí být pro čtenáře něčím známá. On totiž čtenář uvěří spíš průměrnému studentovi, než super dokonalé Mary Sue. Člověka nezajímá nějaké vzdychání nad tím, jak se má postava bídně, jak ji nikdo nemá rád, a bůhví co ještě. A další věc je popis soubojů. Většinou souboje probíhají asi tak. Lord Voldemort napadne se Smrtijedy Bradavice, pobije všechny, kteří mu stojí v cestě, a pak se objeví Harry. Oba vytáhnou hůlky, Lord Voldemort začne na Harryho pálit kletby, kterým se Harry bez potíží vyhýbá, a až je vhodná příležitost, řekne jen Avada kedavra a Voldemort je mrtev. Blbost. Pokud chceme psát realisticky, tak musíme psát tak, abychom čtenáře vtáhli do děje. Musíme psát o tvrdých soubojích, musíme dát najevo, že Harry má strach o své kamarády, o kterých teď nemá žádnou zprávu, nesmíme se bát i nějakého z hlavních hrdinů nechat zemřít, i když nás za to čtenáři ušlapou. Je to náš příběh a my určujeme, jak to dopadne, ne čtenáři. A teď k tomu samotnému finále. Musíme vědět, že Harry by nikdy nepoužil kletbu Avada kedavra. A to i v případě, že bojuje se samotným Voldemortem. Každý totiž ví, že Harry buďto používá kouzlo mdloby na tebe, anebo v souboji s Voldemortem Priori incantatem, což znamená, že na Voldemortovo Avada kedavra použije kouzlo expeliarmus, čímž kletbu Avada kedavra odrazí. A až potom je Happy end. Je sice pravda, že se Harry chvíli vzpamatovává ze smrti nějakého kamaráda, ale není divu. Je to jen člověk, a ne robot. Takže city jsou na jeho místě normální. Taky byste nebyli odvázaní z toho, kdyby vám umřel někdo blízký. Takže to je asi tak vše, co jsem chtěl říct. A závěrem přeji všem autorům HP FF, aby si z toho návodu vzali nějaký příklad a snažili se psát tak, aby z toho čtenáři neměli legraci, ale požitek."

Myslím, že Bigbiz to vystihl správně, s některými z těchto výtek jsem se setkala i u zahraniční fanfikce, např. ta ff o Jamesovi a Lily od SMH, kterou překládám, tak tam není skoro ani jedno kouzlo napsané správně, musím to opravovat, a dost dlouho jsem se nechala ukolébat její McGonnagalovou, a teprve když jsem si znovu přečetla originál HP, všimla jsem si, že je to McGonagallová, ale tam si myslím, že od autorky nešlo o úmysl, protože jinak píše moc pěkně, spíš se jedná o nepozornost, která ale - jak zmínil Bigbiz - může některým čtenářům dost vadit. Možná si zkusím najít nějakou anglickou Mary Sue, abych se trochu pobavila :))

A ještě jednou děkuji za svolení k uveřejnění tohoto článku.

"Mami," vykřikla dívenka.
Dvacetisedmiletá Hermiona uslyšela svou dcerku plakat a rychle se na ni šla podívat. Rozsvítila světlo v ložnici a uviděla své šestileté dítě sedět na posteli. Přišla k ní a všimla si, že je celá rozpálená.
"Cassie, jsi v pořádku? To už máš zase horečku?"
"Ne, mami," odpovědělo dítě. "Jen jsem měla hrozný sen."
Hermiona ji objala a začala jí mechanicky hladit po vláskách.
"Zítra se přestěhujeme ke strýčkovi Harrymu a tetě Ginny a všechno bude v pořádku."
"Ale já s nimi nechci bydlet. Já chci zůstat tady," žadonila Cassie.
"Já vím, ale nemáme na vybranou," řekla Hermiona. "Už si tu nemůžeme dovolit zůstat. A teď zpátky do postýlky."
Cassie si znovu lehla a zavřela oči. Hermiona ji políbila na čelo a tiše odešla z ložnice. Vrátila se do svého pokoje a posadila se na postel. Na nočním stolku u postele stála fotografie pohledného mladíka se zářivě rudými vlasy. Usmíval se. Hermiona vztáhla ruku po fotografii a rozplakala se.
"Ach, Rone, kde jsi? Potřebuju tě víc, než kdy jindy."

--- před šesti lety ---
Ron a Hermiona byli v ložnici. Ron si rychle balil věci.
"Rone, kam jdeš?" chtěla vědět Hermiona. Uložila devítiměsíční Cassie do postýlky a přešla k Ronovi.
Ron začal cpát do tašky nějaké košile.
"Už jsem ti to říkal. Řád mě vybral na jednu misi, budu se vydávat za Smrtijeda," odpověděl.
"Já vím, ale kde konkrétně budeš?"
"To ti nemůžu říct a ty to víš."
"Jako členka Řádu a tvoje žena snad mám právo to vědět."
Ron přestal balit a šel k ní.
"Hermiono, rád bych ti to řekl, ale vážně nemůžu. Mám svoje rozkazy. Navíc bych tebe i Cassie vystavil hroznému nebezpečí, kdybyste to věděly."
"Tak z té mise odstup. Nemůže to udělat někdo jiný?"
"Ty víš, že ne. Vybrali mě, protože jsem nejlepší a já to nemůžu odmítnout."
Hermiona si sedla na postel a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Ron si sedl vedle ní a vzal ji do náruče.
"Rone, slib mi, že se ke mně vrátíš. Musíš zůstat naživu."
"Neboj se. Já se vrátím," políbil ji na tvář.

--- o šest měsíců později ---
Hermiona ležela na pohovce, unavená hrou s Cassie. Už skoro spala, když uslyšela zaklepání na dveře. Vstala a otevřela je.
"Harry, už jsem tě dlouho neviděla. Jak se máš?"
"Dobře. Můžu dál?"
"Jistě," řekla a udělala mu místo. "Dáš si se mnou čaj?"
"Ne, díky."
Sedli si na pohovku a mlčeli. V tom tichu bylo něco divného.
"Takže... Harry, co tě sem přivádí?"
"No, pamatuješ si, když jsem tu byl naposledy?" zeptal se.
"Samozřejmě, že ano. Řekl jsi mi, že jsi s mým manželem ztratil spojení a že byl prohlášen za pohřešovaného."
"A to bylo před třemi měsíci," dodal Harry. "A teď... zkrátka myslíme si, že už se nevrátí, a... když odjížděl, řekl mi... že kdyby se s ním něco stalo, abych ti vyřídil, že máš jít dál. Že nechce, abys přestala žít kvůli němu."
"Takže se mi snažíš naznačit, že na něj mám prostě zapomenout? Je to tak? To tedy ne. Slíbil mi, že se vrátí a svoje sliby nikdy neporušil," rozplakala se Hermiona.
"Hermiono, tahle mise byla hrozně nebezpečná. Šlo při ní o život a on to věděl, když se k ní přihlásil."
Harry sáhl do kapsy, vytáhl zlatý prstýnek a podal jí ho.
"To je jeho svatební prsten, ale proč-?"
"Dal mi ho, než odjel. Myslím, že jenom ty máš právo ho mít."
Hermiona popadla prstýnek a znovu se rozplakala. Harry ji konejšivě objal.
"Já vím, jak se cítíš. Byl pro mě jako bratr," utěšoval ji. "Budeme mít v Doupěti rodinný smuteční obřad, přijdeš?"
Hermiona si setřela slzy a podívala se na Harryho.
"Nesmysl, nevěřím, že je mrtvý. Je mi jedno, jak dlouho na něj budu čekat, ale já prostě nevěřím, že už se nevrátí," řekla trucovitě.

O tři dny později proběhlo v Doupěti rozloučení. Hermiona nepřišla a zůstala doma, ale Ginny a Harry se na ni stejně přišli podívat, aby zjistili, jestli něco nepotřebuje. Od té doby propadla depresím, dala výpověď v práci na Ministerstvu a rezignovala na své členství v Řádu. Všechen svůj čas trávila ve svém pokoji, kde plakala a modlila se, aby se Ron objevil ve dveřích a políbil ji na uvítanou.
Dny se protáhly v týdny a týdny v měsíce. Pomalu jí docházely peníze. Postupně utratila svoje i Ronovy úspory a začala si půjčovat od banky. Ale i ta jí brzy přestala důvěřovat a další půjčky odmítla. Hermiona v zoufalství sáhla i na Cassiin fond, ale tento zdroj peněz právě vyschl...

--- současnost ---
Hermiona se probudila a zjistila, že pořád ještě drží Ronovu fotografii. Položila ji zpátky na noční stolek a oblékla se. Pomalu se vydala do kuchyně. Cestou procházela kolem všech jejich věcí, zabalených do krabic a nakupených v obývacím pokoji. Byla příliš unavená, aby si uvařila čaj, a tak si jen sedla na podlahu a čaj si prostě vykouzlila. Usrkávala horký nápoj a snažila se vyčistit si hlavu.
"Dneska začíná nový život. Budu se snažit být Cassii konečně dobrou mámou," mumlala si pro sebe.
Vtom uslyšela hlasité zabouchání na dveře. Položila šálek s čajem na podlahu.
"To musí být Harry a Ginny. Nechápu, proč se prostě nepřemístí?" uvažovala, když vstávala a vydala se ke dveřím.
Otevřela je a srdce se jí zastavilo. Před ní stál vysoký mladý muž s ohnivě rudými vlasy.
"Ach... Bože... Rone, ty jsi se vrátil!" vykřikla a z očí se jí vyhrnuly slzy.
Mladý muž ji sevřel do náruče.
"Věděla jsem, že se vrátíš. Věděla jsem to, i když mi všichni říkali, že jsi mrtvý," vzlykala Hermiona.
Ron se vyprostil z objetí a podíval se jí do očí.
"Je mi strašně líto, že to trvalo tak dlouho. Ale řekl jsem ti, že se vrátím a já svoje sliby vždycky plním."
Znovu se objali a vášnivě se políbili.

---

Propána... Mudla viděl Vy-víte-koho a napsal o tom písničku! Myslím, chlapci, že byste ji neměli poslouchat...

---

Proč ne?

---

Protože s Vy-víte-kým není radno si zahrávat.

---

Mně se líbila...

---

Mami, to není o Ty-víš-kom! Je to o snu, který ten zpěvák měl!

---

No, ale po tom, co jste napsali předtím, to JE trochu strašidelné...

---

Ano, měl sen o Vy-víte-kom!

---

Vaše matka má pravdu: tato píseň se do naší školy nehodí. Brumbál se o tom dozví, chlapci.

...

Dostalo se mi upozornění, že píseň "Ballroom Blitz" způsobila v Bradavicích rozporuplné diskuze. Zaměstnanci i studenti probírali, zda tato píseň pojednává či nepojednává o Tom-koho-nesmíme-jmenovat, a někteří se cítili dotčeni, že někdo může žertovat o tak zlém černokněžníkovi. Proto jsme se s ostatními profesory rozhodli, že tato píseň bude zakázaná. Žádné její prozpěvování na chodbách, žádné uveřejňování na soukromých blozích, žádné kopírování textu. Je to jediný způsob, jak se vyhnout takovým diskuzím. Každý, kdo píseň na svém blogu má, musí ihned zrušit kouzla, která umožňují její poslech. V současné době pracuji na systému, který umožní studentům mazání příspěvků.

...

Moc se omlouváme za uveřejnění písně "Ballroom Blitz." Netušili jsme, že by mohla někoho urazit nebo způsobit nějaké bouřlivé diskuze. Jen jsme se snažili o trochu inteligentní diskuzi o významu této písně. Jakmile to bude možné, smažeme ji.

P.S.: Brumbále, děkujeme, že jste nám nedal školní trest nebo tak něco. Profesore Snape, omlouváme se i vám. Chápeme, že vás to hluboce urazilo, a je nám to líto. Vážně jsme to nechtěli.

...

---

Možná, kdybyste byli taktnější...

---

Berete své nové heslo (OPRAVDOVÍ Weasleyovi rozum nemají) příliš vážně. Jsem potěšen, že nejsem vy.