Kapitola 1 - Krásnohůlky

20. července 2009 v 12:44 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Byl červen. Venku panovalo velké horko, a tak není divu, že se většina studentek zdržovala ve stínu Krásnohůlského paláce. V přilehlých zahradách bloumalo jen několik málo studentek, kterým se podařilo dokončit závěrečné zkoušky dříve, a teď se jen kochaly letním sluncem a čerstvým vzduchem. Po tak dlouhé době, trávené v prostorách školy, to byla příjemná změna. Několik hloučků žákyň posedávalo kolem jezírka, obklopeného břízkami, a s plášti rozloženými vedle sebe se tlačily do stínu.
Palác v Krásnohůlkách sloužil jako kouzelnická škola. Je známo, že Francouzi (škola leží v západní Francii, ale to nikdo neví, takže pššt) mají zvláštní, hodně bohatý styl, a to se projevilo i v Krásnohůlkách. Na stěnách visely zlatem vyšívané gobelíny, které znázorňovaly různé výjevy z francouzské historie čar a kouzel. Obrazy různých, významných i nevýznamných, nejen francouzských kouzelníků se střídaly se zlatými nástěnnými svícny. I když bylo horko, svíce hořely, byť studeným, mírně zářivým plamenem. Chodby byly dlouhé, dlážděné mramorem. Na vysokých oknech visely mohutné závěsy. Také stoly, židle, police a další a další vybavení se mohlo honosit patřičným leskem a ozdobnými variacemi, někdy opravdu prapodivného vkusu. Nicméně, estetika kouzelnických škol bývá přeci jen velice specifická. Uvnitř školy se míhalo a proplétalo neuvěřitelné množství studentek i profesorstva. Každý si razil cestu svým směrem. Studentky na sebe všemožně hulákaly a mávaly, sem tam do někoho vrazily či někoho přibraly, když zrovna v běhu vybíraly složitý úsek klikatých chodeb paláce. Profesorky s vážnou tváří vycházely z učeben, v náručí stohy papírů, a uhýbaly bravurními kličkami všem nebezpečným žákyním.
Uprostřed toho mumraje studentek, unikajících venkovnímu vedru, se bavila patnáctiletá Adrien de Creubell se svou stejně starou kamarádkou Lorraine. Lorraine si uhladila své neposedné měděné vlasy a přehodila si tašku na pravé rameno. V tu samou chvíli Adrien uchytávala svůj neposedný pramen vlasů za uchem a tašku přemístila na levé rameno. Obě se na sebe pobaveně podívaly a daly se do smíchu.
Kdo je neznal, řekl by, že jsou snad sestry. Adrien a Lorraine se znaly již dlouhou dobu.
Z počátečních ostychů a nesympatií se postupně vyvinulo silné přátelství. Obě dívky si navzájem důvěřovaly a sdělovaly si první poslední. Zažily společně spoustu krásných i smutných chvil. Navzájem se doplňovaly a rozuměly si i beze slov. Každá další událost, ať dobrá či zlá, jen zocelila to pouto mezi nimi. Když bylo nejhůře, dokázaly jedna druhou podpořit. Jen máloco mohlo způsobit spory mezi dívkami. Ve škole si pomáhaly a lepší výsledky si nikterak nezáviděly.
Právě jim skončila poslední zkouška. Zkouška z Kouzelných formulí. Po náročném dni si konečně mohly odpočinout a popovídat si.
"Nejvíc mi dala zabrat otázka 13b," obrátila se Lorraine na Adrien.
"To mně taky, úplně se mi z hlavy vypařilo kouzlo na škubání peří," přisvědčila Adrien.
"Ale ne, to byla otázka 13c, 13b bylo: Napište zaklínadlo pro přeměnu slepice v husu," opravila ji Lorraine.
"Ale to je lehké - Transe gose!" řekla Adrien.
"No to teď vím taky."
"Jak je jen možné, že po zkouškách vím více než před nimi," smála se Adrien.
"To je snad běžný stav každého studenta!"
"Každého snad, ale já si byla vážně jistá, že to všechno umím od začátku do konce, a to i pozpátku."
"Mně hodně pomohla naše společná příprava," mrkla Lorraine na Adrien, která se po této větě dala do smíchu a v krátkých momentech klidu se snažila něco odpovědět…
"Tak společná příprava … no … pravda … dlouho mě učení tak nepobavilo … a ta nová zaklínadla, která se nám podařilo vytvořit … a kdyby jen to … vlastně se divím, že si vůbec něco pamatujeme."
To už ani Lorraine nevydržela a při vzpomínce na to, jak si obě tvořily všemožné pomůcky pro lepší zapamatování si některých obzvlášť těžkých formulí, jí smíchem vyhrkly slzy do očí.
Lorraine s Adrien procházely chodbou a razily si cestu zpět do kolejních místností. Měly před odjezdem a před prázdninami a čekalo je balení. Obě doufaly v to, že se o prázdninách zase uvidí. Zatím se jim dařilo trávit spolu alespoň kousek každého léta. Ty chvíle společně trávené byly nezaměnitelné a neodmyslitelně k jejich prázdninám patřily. Snad nikdo se svými zážitky nemohl rovnat těm jejich. Dívkám se pokaždé podařilo vymyslet něco originálního a opravdu bláznivého, čemu se obě ještě dlouho poté smály.
"Já vážně netuším, jak se mi podaří dostat všechny ty věci zpátky do kufru," otočila se Lorraine na Adrien.
"Bude to chtít hodně síly a energie…já spíše uvažuji, kdo bude dobrovolník, který mi dovláčí kufr až k vlaku."
"A co prázdniny? Už máš představu, co budeš dělat?" zeptala se Lorraine.
"No, hlavně nebudu dělat nic a určitě odstěhuji učebnice co nejdál."
"Nezní to vůbec špatně. Třeba se nechám inspirovat."
"Ale nevím, jestli se nebudu muset na něco přeci jen podívat kvůli rodičům," povzdechla si Adrien.
"Ano, to možná potká i mě. Ale opravdu nevím, kde vezmu tu sílu a odhodlání ke studiu a ještě k tomu o prázdninách. Takže to vidím na otevřenou učebnici před sebou a myšlenky někde jinde budou plánovat, co o prázdninách," rozhodně potřásla hlavou Lorraine.
"Tak to bych se zase mohla nechat inspirovat já."
Obě se zasmály a vesele kráčely dále. Jejich povídání přerušil silný hlas …
"Prosíme slečnu de Creubell, aby se dostavila k Jídelní síni," ozvalo se najednou po celé škole.
"To volali mě?" ptala se Adrien překvapeně.
"To volali tebe," přitakala Lorraine.
Adrien se omluvně usmála, zamávala Lorraine a utíkala k jídelně. Proč jsou ty chodby tak dlouhé, pomyslela si.
Utíkala dlouhým koridorem. Na stěnách visely portréty významných studentů školy a bývalých ředitelek. Z toho bylo jasné, že běžela Čestnou chodbou.
"Neutíkat po chodbách!" napomenula běžící Adrien jedna ze starých ředitelek školy. Adrien si jí však nevšímala...
"To je dneska mládež," zamumlala ředitelka a usnula na plátně.

Adrien celá vyčerpaná doběhla k jídelně. Tam ji už čekala madame Maxime, ředitelka školy v Krásnohůlkách. Adrien si myslela, že si ji Maxime zavolala kvůli jejímu prospěchu, ale ona se tvářila... Příjemně...
No, kvůli prospěchu... Adrien byla (a vlastně ještě je) chytrá dívka. Vždycky měla dobré známky, ale potom se jí začaly zdát ty sny... Adrien rychle zahnala své myšlenky a otočila se k madame Maxime.
"Dobrý den, madame Maxime," pozdravila Adrien.
"Dobrý den, Adrien. Pojď, prosím, za mnou, musíme si promluvit," řekla madame Maxime a vydala se směrem k Severní astronomické věži.
Madame Maxime byla obryně. Vlastně poloobryně. Její otec byl obr a matka normální člověk - tedy čarodějka. Madame Maxime měla skoro tři metry, a tak byly všechny průchody uzpůsobené její velikosti. Nebyly tak velké, spíše madame Maxime působila hubenější a menší - nedivte se, jste v kouzelnické škole... Studenti ji měli rádi, byla spravedlivá, moudrá a sympatická ředitelka. Když bylo třeba, dokázala si však zjednat patřičný klid a respekt. A všemožní bohové chraňte, začala-li se zlobit. To pak i bouře v Trollích horách bývají jen mírným deštíkem.
Adrien s madame Maxime vystoupala až skoro k učebně Astronomie. Na posledním odpočívadle se však Maxime zastavila, otočila se k soše Urika Šíleného, známého britského kouzelníka, který proslul svými bláznivými pokusy.
"Rubeus," řekla a klepla Urikovi na hlavu. Socha se otočila a začala klesat dolů. Maxime si stoupla Urikovi na hlavu a chytla Adrien za ruku, aby šla s ní. Podle doby, po kterou obě klesaly, mohly být na předposledním odpočívadle, když se socha zastavila. Adrien následovala madame Maxime, která procházela dlouhou a širokou chodbou. Skončily u dveří plných klik. Maxime zatahala za tři z nich a vstoupila do vkusně zařízené místnosti. Adrien ji následovala.
"Posaď se, prosím," řekla Maxime a odběhla do kouta se stolem. Adrien si sedla do rudě čalouněného křesla a rozhlížela se po ředitelně. Byla tu poprvé. A kdo vlastně byl ten Rubeus? přemýšlela. Ředitelna byla velice prapodivným místem. Adrien si nebyla jistá, jak některé předměty vůbec pojmenovat. Rozsáhlá místnost se zdála sloužit snad k tisícům různých aktivit. Knihovna sahala až do stropu a vazby knih vypovídaly o jejich notném stáří. Adrien dále zkoumala ředitelnu.
Z jejího zaujetí ji vytrhla až madame Maxime, která usedla do křesla naproti.

"Takže," začala Maxime. "Jak jistě víš, v poslední době tvůj prospěch nebyl zrovna nejlepší."
A je to tady, pomyslela si Adrien. Je to kvůli známkám.
"Tvoje známky nejsou nejhorší, ale docela zklamaly očekávání vedení. Již několik posledních let po svých studentech žádám něco víc. Nevím, co se s tebou děje, Adrien, ale horšíš se."
"Já vím, madame Maxime," Adrien se zmohla jen na tuto větu, jak jí vyschlo v krku.
"Nechceš se napít?" zeptala se starostlivě madame Maxime. Jakmile to dořekla, před Adrien se objevila sklenice vychlazené pramenité vody.
"Děkuji," zašvitořila Adrien a trochu upila. Sklenice se jí nebezpečně klepala v ruce. Adrien klopila zrak do čiré vody.
"Ehm, jak to jen říct, Adrien. Jak jsem již řekla, není tvůj prospěch nijak..."
"Já, já vím. Ale prosím, nechte mě dostudovat, nechci jít pryč!" prosila Adrien.
"Ale já neříkám, že tě vylučuji, chci ti jen něco navrhnout!" urychlila svou řeč madame Maxime.
"Ano?" znejistěla Adrien. Na tom něco bude, pomyslela si.
"Společně s ředitelkou tvé koleje jsme se shodly, že bychom tě mohly poslat do Bradavic, do Anglie."
"CO?" zakuckala se Adrien a začala se dusit lokem vody.
Maxime vstala a jemně Adrien zabušila na záda. Kdyby nezabušila jemně, nejspíš by Adrien vyrazila dech - je to přece poloobryně...
Adrien, jakkoliv se snažila zůstat klidná, začínala být nervózní. Ona že by měla jet do Anglie? Pryč od všeho a od všech? Nedokázala nijak reagovat. Tohle opravdu nechtěla. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Nevěřila, že by její zhoršený prospěch mohl dovést vedení až k takovému rozhodnutí. Snažila se, učila se a dařilo se jí snad i lépe. Ale jak se zdá, na vedení to nějak nezapůsobilo. Ale ona nechtěla opustit Francii. Francii a Lorraine. To byly dvě věci, které pro ni v životě hrály snad tu nejdůležitější roli.
Ve Francii se narodila, vyrůstala v ní, zažívala zde první zklamání i radosti. Milovala zdejší přírodu. Kolem domu, kde bydlela, se rozprostíraly louky plné květin, ze kterých si, když byla malá, pletla věnečky a tvořila šaty. V zimě, když padl první sníh, se vydávala na dlouhé procházky a dlouhými kroky dělala vzorky do té bílé peřiny na zemi. V nedalekém lesíku znala snad každý koutek, každou větvičku. Když jí bylo nejhůř, chodila k potůčku ke skále, sedávala tam po dlouhé hodiny a sledovala drobné rybky bojující s proudem. Hrávala si v korunách stromů. Běhávala na zahradě, každý rok pečlivě sledovala každý keř i strom a čekala na první plod, který se na nich objeví. Ráda se sem vracela. Byla zde doma.
Teď jen zoufalým pohledem hleděla na svou ředitelku. V uších jí stále zněla ta slova, která ji tak vystrašila. A co Lorraine? Přece je nemohou rozdělit. Nedokázala si ani představit, že by snad jinde mohla najít stejně dobrou přítelkyni, které by tak věřila.
Odjet do Anglie by znamenalo vzdát se všeho. Odpoutat se od svého dosavadního života, od Lorraine, od Francie…
"Do Bradavic, Adrien," řekla madame Maxime, když si zase sedla. "Je to nejlepší kouzelnická škola vůbec. Mají tam jiné profesory a také jiný styl výuky. Myslím, že by bylo dobré, kdyby sis vyzkoušela, třeba jen na rok nebo dva, jak to funguje v Bradavicích. A kdyby se ti tam líbilo, můžeš tam zůstat," řekla s trochou nejisté naděje Maxime.
"Já nechci do Bradavic. Já mám domov tady. Tady mám i kamarády a strávila jsem tu skoro patnáct let svého života," začala Adrien zvyšovat hlas, "já chci studovat tady," už skoro křičela, i přesto, že to nechtěla.
"No tak, nekřič na mě, záleží jen na tobě. Ale bylo by to pro tvé dobro..." uklidňovala ji Maxime.
Adrien hlavou prolétl záblesk ostrého světla a nějaký křik. Po zádech jí přejel mráz. Otřepala se a snažila se trochu uklidnit. Když zůstane tady, může být všechno zase dobré. Má tady přátele, kteří jí pomohou. Zvládla by to. Přesvědčovala sebe samu, že to může být lepší, ale kdesi uvnitř se stále ozýval hlas, který s jistotou věděl, že zůstávat tady není chytré rozhodnutí. Adrien smutně pozorovala své ruce, které se stále mírně třásly. Věděla, že už dlouho nesnese být pronásledována vlastním svědomím. Nechtěla nikomu ublížit, ale řešení madame Maxime jí připadlo jako správné. Bude muset opustit kamarády i rodinu, svůj domov, ale dostane příležitost začít znovu, a zlepšit se…
"Ano, pojedu do Bradavic, to bude to nejlepší. Ano. Určitě," rozhodla se po chvíli.
"Výborně. Nyní pojedeš domů, prázdniny strávíš ve Francii. Poslední týden v srpnu ale odjedeš do Londýna. Tam tě bude čekat zástupkyně ředitele, madame McGonagallová. Ta ti všechno vysvětlí. Tady máš pokyny a rady, včetně seznamu pomůcek," řekla Maxime a podala Adrien velmi tlustou obálku z pergamenového papíru. Doufám, že se ti tam dobře povede, Adrien, pomyslela si madame Maxime, když Adrien odešla.
Když Adrien vyšla z ředitelny, připadalo jí všechno kolem tak vzdálené. Bezmyšlenkovitě se vydala směrem ke kolejní místnosti. V ruce svírala obálku a zvažovala, jak svůj odchod vysvětlí Lorraine.
Lorraine na Adrien čekala v kolejní místnosti. Když zaklaply dveře, Lorraine zvedla hlavu a vesele zamávala Adrien na pozdrav. Adrien se pokusila o úsměv a šla si sednout na pohovku vedle Lorraine.
"Tak co? Kvůli čemu si tě madame Maxime volala?"
"Chtěla jen vědět, jestli se cítím v pořádku, a jak mi je."
"No, a? Výsledek? Co říkala?" ptala se Lorraine netrpělivě dál.
"Jen se ptala, jestli nepotřebuji nějak pomoct, a jak si myslím, že jsem zvládla zkoušky," Adrien sklopila oči. Lhaní neměla ráda, ale nechtěla Lorraine kazit radost. Byla přesvědčena, že tak to bude lepší.
"To se mi nezdá, vypadáš smutně," zkoumala Lorraine Adrienin výraz.
"Ne vážně, všechno je v pořádku, jen … hmm .. jen na mě padla únava z toho všeho. Víš, posledních pár dní bylo hodně nabitých, ty zkoušky a všechno kolem. Víš, trochu mě mrzí, že jsem se zhoršila ve škole. Ale díky tobě se mi daří udržet se a pomalu se zlepšovat. Kdybys mi nepomohla, tak bych teď asi dělala polovinu zkoušek znova. Děkuji ti. Jsi vážně skvělá kamarádka. A neboj, vážně je mi fajn, bude to zase v pořádku," pousmála se Adrien.
"Dobře, takže si můžeme začít užívat skvělého volna," Lorraine pohladila Adrien po rameni, spiklenecky na ni mrkla, hodila nohy na sedačku a lehla si na záda.
Adrien se také pokusila uvolnit. Všude po kolejní místnosti posedávaly studentky a sdělovaly si své zážitky a pocity ze zkoušek, některé vehementně plánovaly aktivity na prázdniny a občas se ozvalo nějaké to ostřejší slůvko studentky, která se marně snažila zabalit všechny své věci zpátky do kufru. Celé odpoledne uběhlo ve všem tom ruchu velice rychle a Adrien, která se taky pokusila sesbírat své věci a nacpat je do zavazadla, už nad rozhovorem v ředitelně ani moc nepřemýšlela.
Až večer, při závěrečné slavnosti, si uvědomila, že tohle všechno je naposledy. Dívala se na radostné tváře spolužaček a na spokojené úsměvy profesorek, ale radovat se nedokázala.
"Je ti něco? Vypadáš smutně…" všimla si Lorraine Adrienina skleněného pohledu.
"Nic mi není. Jenom na mě dolehlo všechno to napětí a jsem unavená a vyčerpaná."
"Tak si jdi lehnout. Zítra tě čeká dlouhá cesta domů a pak spousta volna, o prázdninách si odpočineš," řekla povzbudivě Lorraine.
Adrien nic nenamítala. Opravdu neměla sílu na to, aby na slavnosti zůstala. Pokývala hlavou, popřála pěkný večer pár dalším spolužákům a vydala se do své ložnice.
Ráno vládl na nástupišti opravdový chaos. Studentky se svými zavazadly běhaly sem a tam a loučily se s přáním vydařených prázdnin.Ve vlaku se bojovalo o místa v kupé. Adrien stála s kufrem v ruce a bylo jí opravdu do pláče. Nedala však nic znát a objímala spolužačky stejně bujaře, jako ony ji. Čekala ji dlouhá cesta domů. Zezadu se přihnala Lorraine a celá rozdýchaná chytila Adrien kolem ramen.
"Tak si užij prázdniny a občas se taky ozvi a nezapomínej na slušné vychování a knížek se ani nedotýkej a vůbec, kdyby se ti chtělo, tak klidně přijeď," chrlila ve spěchu Lorraine na svou kamarádku.
"Díky, ozvu, nezapomenu, ne, neboj, nedotknu, dám vědět," snažila se Adrien odpovědět.
"Tak šťastnou cestu a o prázdninách opět na shledanou, budu ti hlídat postel," mrkla Lorraine na Adrien a pádila zase pryč.
"O prázdninách," řekla Adrien. Smutně se dívala za Lorraine a pak nastoupila do vlaku.

Adrien se natáhla na lehátko v lůžkovém vozu rychlíku Marseille - Lyon - Paříž - Caen - Cherbourg. Tohle kupé s lůžky bylo poloprázdné, kromě Adrien tam byl jen mladý pár: dívka s černým mikádem a vysoký opálený kluk, oba tak kolem 20 let, a jeden kluk kolem 18, s kaštanovými vlasy, spletenými do dredů, který už očividně spal.
Adrien potmě našmátrala své hodinky a rozsvítila je, aby mohla zjistit, kolik je hodin..
"Tři čtvrtě na dvanáct. V jednu bychom měli stát v Paříži, ale to určitě zase zaspím," povzdychla si pro sebe.
Dala si ruce pod hlavu a upřeně se zadívala na strop vagónu. Přemýšlela o tom, co se dělo poslední měsíc.
Po příjezdu domů nečekalo Adrien nic, co by si dala za rámeček. Rodiče samozřejmě věděli o Adrienině zhoršeném prospěchu a prvních reakcí se už dočkala v podobě dopisů, které jí otec i matka poslali do školy. Ale to nic nezměnilo na tom, že jí to doma po příjezdu pořádně osolili.
Hlavně teda máma, blesklo hlavou Adrien.
Adrienin otec vzal dceřin prospěch s překvapivým klidem, ale občas (především tehdy, když u toho nebyla matka) se podivoval nad tím, jak se mohla Adrien takhle zhoršit, a neskrýval své antipatie a pochyby o správném úsudku madame Maxime.
Místo toho, aby mohla alespoň o prázdninách být s Lorraine v Cherbourgu, trochu se pobavit, chodit na diskotéky a zapomenout na události minulého půlroku, ji rodiče poslali hned druhý týden prázdnin na mudlovský letní tábor. Na celý měsíc. A bez hůlky. To taky znamenalo, že zpátky do Cherbourgu nemůže s pomocí Letaxu, ale musí cestovat celých šestatřicet hodin tímhle vlakem.
Nuda? Slabý slovo, vybavilo se Adrien při té vzpomínce. Jediná dobrá věc byla, že ten tábor byl v chatkách u moře na Riviéře. Copak jsem nějaká malá holka, aby mě posílali na letní tábory? Oni si to taky určitě nemyslí, jenom prostě potřebovali vymyslet nějaký trest. Dobře vědí, že zrovna letní tábory nesnáším. To se jim teda povedlo, zaskřípala zuby Adrien. "Alespoň jsem se trochu opálila..." vzdychla a nevědomky si přejela prsty po opáleném rameni.
Na chvilku se zaposlouchala a rozhlédla se, co dělá okolí. Kluk a dívka si na lehátkách pod ní cosi šeptali (Adrien přemýšlela nad tím, jestli se pokoušeli vměstnat se oba na jedno lehátko, nebo jestli to prostě není fyzicky možné) a student s dredy se mezitím vzbudil a teď si hrál se svým mobilním telefonem.
Ještě že zítra odpoledne už budu v Cherbourgu, říkala si pro sebe Adrien. Zase se uvidím s Lorraine, možná, že bychom mohly spolu někam zajít, třeba na diskotéku nebo do přístavu...
Tyhle myšlenky ji brzy přivedly do hlubokého spánku.
O šestnáct hodin později vystupovala Adrien na Cherbourgském nádraží.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 21. července 2009 v 22:27 | Reagovat

tak jsou tam super hlášky a jsem moc zvědavá jak to bude pokračovat...Si to užije, poslední týden s Mcgonagallkou:D

2 tatokalan tatokalan | 21. července 2009 v 23:43 | Reagovat

náhodou, McG. je super :) já ji mám celkem ráda, i když je fakt, že pro Adrien to bude stará rachejtle :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama