Kapitola 2 - Odjezd

22. července 2009 v 12:47 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Mezi Adrien a Lorraine viselo nepříjemné ticho, narušované pouze hudbou z rádia, které měla Lorraine zapnuté v pokoji. Poté, co probraly všechno, co se dělo na Adrienině letním táboře (a že to za moc nestálo), a poté, co Lorraine vykládala Adrien, co se dělo mezitím v Cherbourgu, a o své dovolené na Korsice, se nevyhnutelně nabízelo téma, do kterého se nechtělo ani Adrien, ani Lorraine.
Děvčata seděla na světle fialovém koberci u Lorraininy postele, o kterou se zády opírala. V pokoji byl cítit zápach laku na nehty, kterým se dívky před chvílí vzájemně zkrášlovaly. Lorraine proto vstala, pomalu došla k oknu a otevřela ho dokořán.
Obě dívky se nemohly vyrovnat s tím, že už nebudou spolu trávit veškerý čas ve škole i mimo ni. Na Lorraine to bylo vidět nejvíc, i když Adrien v hloubi duše hlodala myšlenka, že ztratí svou nejlepší kamarádku, ještě bolestněji. Nedovedla však jen tak odevzdaně sedět.
"No, a co teď vlastně budeš dělat?" odhodlala se Lorraine jako první.
"Nevím," odpověděla popravdě Adrien. Stále nemůže uvěřit tomu, že skoro propadá.
Lorraine se prohrábla ve vlasech. "Ale ty přece nechceš skončit jako moták, že ne?"
"To ani náhodou," povzdychla si Adrien, "snad to v Bradavicích bude lepší."
"A to tě jako fakt vezmou?" překvapeně nadzvedla obočí Lorraine. "Já myslela, že..."
"Všude nejsou tak nároční jako u nás," přerušila ji Adrien. "Podmínky pro přijetí a učivo se na každé škole liší. Táta mi říkal, že třeba na Kruvalu je to ještě drsnější, ale mohla bych prý zkusit tu italskou kouzelnickou školu, bůhví, jak se jmenuje. Ale v Bradavicích..."
"To myslíš vážně?" Lorraine očividně netušila, čemu se divit dřív a čemu víc. "Jako že bys jela do Anglie?"
Adrien přisvědčila, aby svou kamarádku ujistila v tom, že si opravdu nedělá legraci, ale že to bere jako seriózní možnost.
Lorraine pokračovala: "Tam ale teď není moc bezpečno, co? Po tom, co tam nedávno vypuklo to povstání, však víš, na začátku prázdnin toho byly plný noviny, cestují kouzelníci přes kanál spíš opačným směrem, než se chystáš ty."
"Vždyť ještě není nic jisté. Ale táta říkal, že v Bradavicích bych prý měla docela šanci. Mezi řečí vychvaloval jejich ředitele, jeho jméno jsem ale zapomněla. Kdyby to nebyl ten typ jako Maxime..." odmlčela se, protože vycítila Lorraininy pochybnosti, "chci říct, že to tam může být zas jiné, ale stejně. Bez tebe to nebude nikdy ono," sklopila oči a smutně se pousmála.
"Možná to zas není tak špatný nápad. Změna prostředí by ti snad pomohla," opáčila Lorraine.
"Myslíš pomohla zapomenout?" Adrien po ní vyčítavě střelila očima. "Na něj? To už asi nepůjde nikdy..." Při posledních slovech se jí hlas začal chvět a do očí se jí proti její vůli vehnaly slzy. Měla pocit, jako by si právě řízla žiletkou do skoro zahojené rány. Ale ta rána ve skutečnosti nebyla zahojená, prostě jen na chvíli přestala bolet.
"Promiň, Adrien, já nechtěla... nechtěla jsem ti ho zase připomínat," omlouvala se Lorraine a objala svou kamarádku kolem ramen. Adrien uchopila její paži a pomalu v sobě dusila plamínky nepříjemných vzpomínek. Rukávem úzkého trička si osušila oči.
"Ale měla jsi pravdu," ozvala se po chvíli Adrien, "bylo by lepší zapomenout. Snažím se o to celý poslední půlrok, ale dneska se to ve mně zas probudilo."
"Jenom tě to ničí," přisvědčila Lorraine.
Chvíli tam jen tak seděly a nic neříkaly. Adrien si začala listovat v nějakém časopisu, aby si povšimla, že už pořádně nevidí na písmena.
"Kolik je vůbec hodin?" obrátila se k Lorraine, která šla právě zavřít okno, protože jí večerní větřík začal rozhazovat papíry na stole. Jeden narychlo načrtnutý obrázek se dokonce proletěl přes celý pokoj.
"Hmm, pár minut po devátý. Už chceš jít domů?"
"Asi jo, říkala jsem mámě, že dneska nic neplánuji," odvětila Adrien.
"Ale mohly bychom někdy zas zajít na diskotéku, třeba potkáme zas nějaké známé holky," navrhla Lorraine, která právě zkoušela na rádiu naladit jinou stanici. O tom, že tam bude i spousta kluků, což Lorraine zajímalo podstatně víc, se před Adrien asi neodvážila zmínit, po tom, co se před chvílí stalo.
"Klidně půjdu, jen se musíme domluvit. Dneska ale ne, jsem docela dost unavená," řekla lhostejně Adrien. Na diskotéku ale zrovna neměla pomyšlení.
"Tak jo, měj se a brzo se zas uvidíme... kdyby se něco dělo, tak se mi ozvi přes krb, jo?"
Adrien přikývla: "Jo, ahoj."
Když vyšla ven, byla už skoro tma. K jejich domu jí zbývalo tak pětadvacet minut rychlé chůze, proto nasadila svižné tempo, aby byla doma ještě před desátou. Když zašla za roh a zkracovala si cestu tmavou uličkou mezi pekárnou a blokem nějakých cihlových domů, přepadl ji najednou jakýsi pocit temné úzkosti. Donutilo ji to zpomalit.
Rozhlížela se kolem, ale nenašla žádnou zjevnou příčinu k obavám. Tmy se nikdy nebála a neslyšela ani zvuk, který by napovídal přítomnosti někoho cizího v uličce, kromě jí samotné. Snažila se úzkost překonat a jít dál, ale na konci uličky se musela zastavit a opřít se o zeď, jak ji nepříjemný pocit svíral v hrdle. Pod tričkem ucítila studený pot.
Posadila se na kovové schůdky u zadního vchodu do pekárny a zhluboka oddychovala.
Přemýšlela nad tím, jakou může mít ten podivný pocit příčinu. Nakonec to přičetla obyčejné tmě a těsnému prostoru a pomalu sbírala odvahu zvednout se ze schůdků a vydat se dál. Zaklonila hlavu a podívala se na čím dál tím tmavší oblohu. Vycházející hvězdy probleskovaly skrz mračna jenom na severu.
"Kdyby tak vyšel měsíc…" pomyslela si.

Rozespalá, jen v noční košili oblečená paní Creubellová si změřila Adrien přísným pohledem. Její hnědé vlasy byly rozcuchané a v ruce držela hrnek s kávou.
"Včera v noci jsi nebyla doma. Můžeš mi to nějak vysvětlit?" řekla.
V Adrien cosi hrklo. Nevybavovala si, že by včera byla někde pryč. Popravdě si vůbec neuvědomovala, kde včera v noci byla a co dělala. Obyčejný okno, pomyslela si s tím, že se časem rozpomene.
Ale kdesi v koutku duše šeptal vnitřní hlas: "Nestalo se ti to poprvé..."
Každý občas na něco zapomene, ne? řekla si sama pro sebe, aby zaplašila podobné myšlenky.
To ovšem neznamenalo, že ji to, co jí její matka právě vykládala, nevyvedlo pořádně z míry. Adrien cítila, že trochu bledne, a přistihla se, jak její oči rtuťovitě těkají z jedné strany na druhou.
"Co, já?" vypravila ze sebe nakonec Adrien. Na víc se nezmohla.
"Nedělej hloupou, prosím tě. To, že je ti patnáct, neznamená, že se můžeš flákat po zábavách bez toho, aby rodiče věděli, kde jsi. A celou noc nepřijít domů - to jsi přehnala, Adrien," nasupeně pokračovala paní Creubellová.
Adrien jen zarytě mlčela. Paní Creubellová si to vyložila jako pokyn k tomu, aby pokračovala.
"Mohla jsi dát vědět alespoň přes krb od nějaké kouzelnické kamarádky, ale ne, naše slečna už se o sebe umí postarat, co? Jejím rodičům může být jedno, co v noci dělá, to, co dělá slečna, je přece jen její věc, ne?" jízlivým tónem pronesla a napila se horké kávy z hrnku.
Adrien nevěděla, co říct. Každopádně peskování matky jí nebylo příjemné.
"Nejsem už malá holka, mami," sykla vztekle.
Paní Creubellová chladně opáčila: "To si jen myslíš, mladá dámo. Musím tě vyvést z omylu. Takže - příští týden - žádná mudlovská diskotéka!" řekla razantně.
Adrien se stáhla do ulity. Věděla, že matku jen tak nepřemluví. Prkenně odkráčela do svého pokoje.
"Nakonec nejsi jediná, kdo neví, kdy má být doma," zaslechla ještě, "táta taky zůstal přes noc na ministerstvu. Jako by ta práce nemohla počkat."

Byla jedna hodina ráno. Adrien se pořád nervózně převalovala v přikrývkách na rozházené posteli. Nemohla přestat přemýšlet o tom, proč si ze včerejška nic nepamatuje. Jen jakýsi pocit podivné úzkosti, který ji pronásledoval, když večer odcházela od Lorraine.
Co to jenom mohlo být? přemítala. Bylo to tím, že jsem se necítila dobře? Nebo tím, že jsem byla zvyklá chodit v noci vždycky s někým, buď s Lorraine, nebo s... ním?

Před očima se jí opět promítly bolestivé vzpomínky. Den předtím jsme se ještě procházeli po břehu zamrzlého jezera... v kouzelnické vesnici, blízko naší školy... seděli jsme s Lorraine, Marlene a jeho kamarády v kavárně... a pak jsme se spolu vytratili... jezero bylo zamrzlé a krásné, jako z dětské pohádky... z koutku oka jí ukápla první slza a za ní následovaly další, ale Adrien se ani nesnažila je zadržet.

... A den potom zmizel... večer, když byli všichni ve škole... hledali ho celé dva dny... Adrien zarazila hlavu do polštáře a propukla naplno v pláč.

Tehdy, když ho našli... byla ještě zima... všude byl sníh, ale byla noc... ta samá noc jako je dneska... stejná jako vždycky... ležel napůl zapadaný čerstvým sněhem a pod ním zmrzlá kaluž krve... měl skrz naskrz probodané srdce...

Poslední slova už ze sebe plačící Adrien doslova vyrážela. Celá se otřásala pod náporem tlumených vzlyků. Když na ni zasvítilo měsíční světlo, vypadala tak křehce a bezbranně, jako by ani nepatřila do tohoto světa. Obrátila se na záda s očima plnýma slz a odhrnula si z čela studeným potem zmáčené pramínky rovných, světle hnědých vlasů.

Položila si ruku na hrudník a zhluboka dýchala. Pomalu se uklidnila a cípem přikrývky si setřela slzy ze svých bledých tváří.
Nechci na to myslet! pořád si pro sebe opakovala, Lorraine má pravdu, nesmím se tím nechat ničit, je to jen minulost, kterou musím zahodit za sebe.
Najednou se Adrien začalo chtít spát. Cítila se strašně vyčerpaná návaly pláče.
Už toho mám plný zuby! pomyslela si, vztekle zaťala prsty do polštáře a podívala se z okna na skoro kulatý měsíc...

Následujícího dne se už na snídani objevil i Adrienin otec. Pan Francois de Creubell byl muž kolem čtyřicítky (člověk, který ho neznal, by mu ale hádal tak o pět let míň), měl rovné, očividně nějakou dobu nestříhané, vlasy špinavé blond barvy, s jejichž česáním se zřejmě moc neobtěžoval, a tudíž měl po celé hlavě pramínky, jenž trčely, kde neměly. Jeho velké šedé oči se neustále na něco zkoumavě dívaly, v tuto chvíli třeba na košík s pečivem. (Adrien byla toho názoru, že při tom otec nevypadá dvakrát duchaplně.) Bylo vidět, že se pár dní neholil a tu samou dobu se asi pořádně nevyspal, soudě podle fialových kruhů pod jeho očima.
Čerstvě probuzená Adrien ještě nebyla zcela při smyslech, a tak na otce jenom houkla: "Ahoj, tati!"
Pan Creubell odtrhl oči od košíku s pečivem a řekl něco podobného Adrien v odpověď. To už ale Adrien přeslechla, protože se odpotácela dál do koupelny. Chvíli tam sama sebe upřeně pozorovala v zrcadle, než jí došlo, že opravdu stojí v koupelně a že se sem přišla trochu zkrášlit. Když po deseti minutách vyšla ven, měla na sobě tmavomodré džíny do zvonu, které byly dole prodřené od toho, jak si po nich šlapala, a obyčejné bílé tričko na tělo, vpředu s červeným nápisem. Světle hnědé vlasy si rozčesala (šlo to kupodivu snadno) a na zátylku si je stáhla gumičkou. Kdyby k ní člověk přišel blíž, ucítil by jemnou vůni francouzského parfému.
Adrien přišla do kuchyně a začala si chystat snídani. V kuchyni byla cítit pronikavá vůně kávy, kterou měl na stole její otec a která barvou a konzistencí spíš připomínala čerstvý asfalt než obyčejnou kávu.
Jestli potřebuje tohle, aby se vůbec probral, tak museli mít na ministerstvu pěkně napilno, ušklíbla se v duchu Adrien. Pan Creubell byl zaměstnán na ministerstvu jako vysoce postavený úředník v odboru kouzelnických financí.
"Kde je máma?" zeptala se Adrien.
"No hádej. Odešla do práce, však už je taky půl deváté ráno. Mně dali půldenní volno. Trochu málo na to, že jsme na ministerstvu dělali přes celý víkend. Ale ten zmatek v účetnictví musí být pryč dřív, než na nás ministr pošle auditory," odpověděl jí otec.
Adrien si všimla, že po otci zbyla v kávovaru ještě trocha kávy, a tak si ji nalila do šálku a zředila přibližně stejným množstvím slazeného mléka. Z lednice vytáhla ovocný jogurt a sáhla si do košíku pro housku.
"Jo a Adrien," obrátil se k ní najednou pan Creubell, "přišel ti dopis. Sova mi to přinesla ráno do kanceláře."
Adrien se posadila ke stolu a jednou rukou si přisunula dopis, který pan Creubell vytáhl z náprsní kapsy svého černého kabátu. Její domněnky, že to bude výsledek jejího hodnocení z Krásnohůlek, se potvrdily, jen co pohlédla na již rozlomenou pečeť s erbem Krásnohůlské školy. Vytáhla pergamen, založený v obálce, a pustila se do čtení.
"Vážený pan Francois Antoine Creubell, de Gaullova ulice..." četla v duchu Adrien. ... bla bla bla, nějaký byrokratický řeči... pomyslela si, když uviděla další část dopisu, "... nedovedeme si představit důvod zhoršení prospěchu vaší dcery...
... a proto doporučujeme studium na Škole čar a kouzel v Bradavicích, ve Velké Británii...
... slečna Creubellová náš postup schválila...
... obdrží dopis z Bradavic..."
"Já to tušila," vydechla smutně Adrien.
Pan Creubell nic neříkal, vzal si z košíku housku, roztrhl ji na dvě části, ukrojil si kus másla z talířku a s pomocí příborového nože jej nacpal do housky. Zakousl se do ní, pomalu rozžvýkal a polknul sousto a obrátil se opět k Adrien.
"Vypadá to, že nemáme moc na výběr, Adrien. Musíme vyzkoušet druhou možnost. Víš, co to znamená, ne?"
"Jen to, že příští školní rok už nebudu ve Francii," přisvědčila mu Adrien a lžička s jogurtem ukončila svou cestu v jejích ústech.
"V posledních dnech jsem sice toho volna moc neměl, ale sehnal jsem si seznam evropských kouzelnických škol, učivo, které se na nich učí a předpoklady pro žáky, kteří tam nastupují. Byly tam i podmínky pro přestupy z jiných škol... a zjistil jsem, že by bylo nejlepší využít situace v Anglii a nastoupit do Bradavické školy čar a kouzel," vyklopil to na Adrien bez obalu její otec.
Adrien neprotestovala. Od té doby, co se smířila s tím, že se bude muset rozloučit s Lorraine, s Marlene a s ostatními kamarádkami, a že bude muset opustit důvěrně známé zdi Krásnohůlského paláce se spoustou krémově bílých věží, jí Bradavice připadaly jako nejrozumnější možná alternativa. Na Kruval by ji nevzali (a stejně, pobyt v kouzelnické škole někde na střední Ukrajině Adrien ani trochu nelákal), o kouzelnické škole v Německu toho moc nevěděla a v italském Flaviori se zase učili prý jen v latině, a to Adrien neuměla.
"No a to mě tam nechají přestoupit jen tak, bez zkoušek?" nedalo to Adrien.
"To je právě ta věc - normálně bys samozřejmě musela dělat jakousi rozdílovou zkoušku, a protože jsi v Krásnohůlkách de facto propadla, tak by tě nejspíš šoupnuli zpět do pátého ročníku. Jenže teď je v Anglii pěkný zmatek a, popravdě řečeno, všichni mají na práci důležitější věci, než se zabývat neúspěšnými studenty," pan Creubell se lehce pousmál.
"Dokonce se ke mně dostal i jakýsi výtah z Bradavických osnov, a myslím, že to zvládneš. Navíc Zkoušky Kouzelnické Zralosti jste skládali už ve čtvrťáku, a tam mají něco podobného až o ročník výš, takže si myslím, že s přijetím to bude bez problémů," skončil pan Creubell.
Na Adrien bylo vidět, že ji to, co právě slyšela, docela potěšilo. Olízla lžičku od jogurtu a zakousla se do housky.
Adrien se ještě naposledy zarazila. V hlavě se jí míhaly tisíce vzpomínek a výjevů z Krásnohůlek. Nakonec si v duchu vynadala, nad čím to vlastně přemýšlí.

Adrien se posadila do koženého křesla v obývacím pokoji. V hlavě se jí točily myšlenky jako na kolotoči - přemýšlela o tom, jak se asi bude lišit Bradavická škola od Krásnohůlek, o tom jak se budou Angličané lišit od Francouzů, o tom, jací na nové škole budou profesoři a spolužáci a taky o tom, jak ji na nové škole vůbec přijmou, což ji poněkud zneklidnilo. V Krásnohůlkách měla hodně přátel jak mezi kluky, tak mezi dívkami, ale musela uznat, že s většinou z nich ji seznámila živá a energická Lorraine. Popravdě řečeno si Adrien v navazování nových přátelství nebyla nikdy příliš sebejistá. Oproti Lorraine byla Adrien víc introvertní, když se obě (a i když jich bylo víc) šly někam bavit, vždycky to byla Lorraine, kdo táhl zábavu.
Lorraine... Adrien se neustále připomínala trpká myšlenka, že už nebude každý den vídat její usměvavou tvář. Lorraine měla vždycky dobrou náladu a dokázala ji přenést i na ostatní. Když si Adrien před půl rokem, poté co se stalo... (Nesmím na to myslet! připomněla si znova Adrien) sáhla na dno a hrabala se v těžkých depresích a osobních problémech, byla to podle ní právě Lorraine, kdo ji z té emocionální břečky vytáhl ven. To ovšem nic neměnilo na tom, že během té kritické doby Adrien úplně kašlala na školu a všechno, co s ní souviselo, a to se jí už nakonec dohnat nepodařilo.
Najednou, jakoby na zavolanou, v krbu v obývacím pokoji zapraskalo a vyšlehly z něj zelené plameny. Adrien se nejdřív lekla, protože ji ten zvuk nešetrně vytrhl z toku jejích myšlenek, ale vzápětí přistoupila ke krbu a ve středu zeleného ohně se objevila hlava Lorraine.

"Ahojky Adrien!" pozdravila ji Lorraine se svým obvyklým úsměvem.
"Čau," odvětila jí Adrien a přitáhla si křeslo blíž ke krbu.
"Co je u vás nového? Včera jsem o tobě vůbec neslyšela, tak jsem si řekla, že se ozvu sama," řekla Lorraine.
"Celkem nic, jen tátovi došla ta zpráva z Krásnohůlek. No a tak to vypadá, že od září budu chodit tam, kde se popíjí čaj o páté."
"Takže Bradavice," Lorrainina hlava v krbu přikývla, "a co zkoušky?"
"Neptej se mě, proč, ale asi žádný nebudou a dokonce mě šoupnou rovnou do šestky," odpověděla jí Adrien.
"No já si myslím, že to víš docela dobře," opáčila Lorraine. "Když jim tam lítají šílenci v maskách, které vede démon, jehož jméno se dokonce bojí i vyslovit, tak se asi nebudou zabývat banalitama, ne?"
"Nevím. A hlavu si s tím ani nelámu. Lorraine, jestli mě přijmou, tak to znamená, že..."
"S tím si teď nedělej starosti, Adrien, prosím," pravila Lorraine a zuby se jí bíle zaleskly v širokém úsměvu, "ještě máme před sebou tři týdny a ani ty nejsou určitě poslední, kdy budeme spolu. Ale ty tři neděle máme, a tak si je pořádně užijeme," řekla ještě Lorraine a její hlava se v krbu ztratila. Zelené plameny pohasly a Adrien odstrčila kožené křeslo zase zpátky.
Lorraininy poslední věty jí zase nalily trochu optimismu do žil.

Ukázalo se, že to, co říkala Lorraine, vůbec nebyla prázdná slova. Dva týdny, které následovaly, byly pro Adrien tím nejšťastnějším obdobím za poslední půlrok. Spolu s Lorraine a Lorraininou sestřenicí, která přijela na prázdniny až z Toulonu, chodily do kina, na diskotéky, do kavárny anebo se jen tak potulovaly po přístavu a po kamenitých plážích. Lorraine s sebou občas přivedla nějaké kluky, kteří však ve valné většině případů mohli nechat oči na Lorrainině mimořádně pohledné sestřenici. Adrien to však nijak zvlášť nevadilo, však se taky není co divit, poté, jak tragicky skončila její poslední láska, se jakémukoliv zájmu o ni striktně bránila, a kluci byli to poslední, co ji zrovna zajímalo.
Jenom jedna událost jí zase trochu srazila náladu - to když přišel dopis z Bradavic s oznámením, že byla přijata, seznamem pomůcek (který Adrien ani nečetla - "Vždyť se můžu podívat, až to budu nakupovat," okomentovala to) a dalšími obvyklými věcmi. Mezi jiným se dozvěděla, že bude z Francie odjíždět o týden dříve a týden bude sama trávit v Londýně, v místě jménem Děravý kotel. Navíc ji bude mít na dohled nějaká zástupkyně McGonagallová. Moc velkou radost z toho neměla, ale co se dalo dělat.

Pomalu nadešel čas loučení. Adrien měla sbaleny všechny potřebné věci, a proto se probudila do pokoje plného zavazadel. Podívala se z okna - na obloze visela těžká záclona šedých mračen.
Vypadá to tam přesně jak teď v mojí duši, pomyslela si Adrien, také tak melancholické a prostoupené nostalgií.
Jako každý den se převlékla a nasnídala, a pak si šla naposledy popovídat za Lorraine.
Mluvily o tom, jak skvěle se poslední dva týdny bavily, vzpomínaly na veselé příhody z Krásnohůlské školy (ani slovíčkem si ovšem nepřipomněly ty smutné, což bylo dobře), mluvily i o budoucnosti a o tom, co obě čeká.
Adrien se podívala na hodinky: "Už budu muset jít, nebo to nestihnu."
Seskočily ze zídky poblíž Adrienina domu. Náhlý záchvat smutku ji přepadl jako první.
"Víš, Lorraine..." mluvila pomalu a hlas se jí třásl, "ani netušíš, jak moc mi budeš chybět.
Nevím, jak to tam bez tebe vydržím..." po tvářích jí začaly stékat horké slzy.
Lorraine zareagovala úplně stejně, popotáhla a z očí se jí spustil déšť slaných krůpějí.
"Adrien, já taky nevím, co budu bez tebe dělat. Nějak to musíme vydržet... obě," Lorraine zabořila hlavu do Adrienina ramene. Obě dívky se k sobě přitiskly v těsném objetí a hladily se po vlasech. A propukly naplno v snad smutný, snad i trochu zuřivý, ale upřímný pláč.
Po necelé minutě se od sebe odtrhly a jak si obě zároveň pohlédly do uslzených a zarudlých očí, propukly naráz ve stejně tak upřímný smích, který byl veselý a smutný zároveň, protože byl na dlouhou dobu poslední. Bylo to krásné.
Když obě přestaly, naklonila se Lorraine k Adrien a zašeptala: "Opatruj se. A často mi piš," a políbila Adrien na tvář. Adrien sebou trhla, když ucítila dotek jejích horkých rtů na tváři, ale vzápětí jí polibek oplatila.
"Ahoj," řekla nakonec jednoduše Adrien.
"Měj se. A na viděnou," rozloučila se Lorraine a prošla domovními dveřmi.
Adrien odcházela s pocitem hřejivého štěstí i chladné prázdnoty zároveň. Snažila se to ale potlačit do té doby, než si bude moci někde v klidu utřídit své vzpomínky.
Domů šla oklikou. Tmavé uličce mezi pekárnou a cihlovými domy se od jisté doby vyhýbala.
Trajekt odjížděl kolem jedenácté dopolední. Máma a táta jí pomohli vzít zavazadla a doprovodili ji až na loď. Máma ji zásobila spoustou užitečných rad do nové školy, ale Adrien jí to tentokrát nezazlívala, protože věděla, že je to skutečně z lásky ke své dceři.
"Ať se ti daří, Adrien, určitě se ti ozvem!" rozloučil se s ní zvesela otec a objal ji.
"Dávej na sebe pozor, Adrien! A měj se krásně," paní Creubellová, která už měla také slzy na krajíčku, ji objala a políbila na čelo.
"Mami, tati, vy se taky mějte skvěle. A určitě vám napíšu hned, jak tam dojedu, slibuji," loučila se Adrien a měla co dělat, aby nepropukla znovu v pláč. Když trajekt odplouval, pan a paní Creubellovi stáli na břehu a ještě dlouho. Mávali Adrien a ta jim to oplácela. Pak odešla na dívčí záchody. Tam se v ní konečně vše zlomilo a Adrien se z celého srdce vyplakala.
Večer však už v Londýně vstoupila na anglickou půdu úplně jiná Adrien, s rozšířenými zorničkami zírající na řeku Temži a celá naplněná novými očekáváními.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 23. července 2009 v 17:46 | Reagovat

hm...HJsem zvědavá jak zapůsobí na Mcgonallku:-d A jak Mcgonagallka zapéůsobí na ni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama