Kapitola 4 - Bradavice

26. července 2009 v 12:52 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Před Adrien se objevila nablýskaná lokomotiva. Byla zářivě červená a na červeném štítku vepředu měla stříbrným nápisem napsáno "Bradavický express", pod čímž bylo číslo 5972. Co to číslo znamenalo, Adrien nevěděla. Pohledem pomalu přejela celou soupravu. Za parní lokomotivou byly seřazeny tmavě červené vagóny. Z jednotlivých oken vlaku vystrkovalo hlavy mnoho studentů, kteří se loučili s blízkými a také s letními prázdninami. Spousta dalších studentů ještě stála se svými vozíky na nástupišti a povídala si se svými příbuznými.
Bylo slyšet houkání mnoha druhů sov. Adrien se podívala na svou krásnou světlou sovu, Mel. Její mazlíček byl tichý, ale vypadal zaskočený. Na rozdíl od ostatních sov tady na nástupišti, pomyslela si.
Adrien si přestala všímat studentů a ostatních lidí na nástupišti a její pozornost zaujalo nádherné nádraží. Nad ní byla klenutá střecha, kterou podpíralo mnoho cihlových přepážek. Na každé přepážce visela červená cedulka se stříbrným nápisem "Nástupiště 9 a 3/4 - Bradavický expres - odjezd 11.00." To ji přimělo podívat se na své hodinky a zjistila, že má asi pět minut do odjezdu.
Vzápětí se nástupištěm rozlehl příjemný ženský hlas a informoval: "Prosíme všechny cestující do Bradavic, nastupte si do vlaku. Express odjíždí za pět minut."
Adrien zatlačila do svého nákladního vozíku a rozjela se k nejbližším dveřím. Pomalu naložila všechna zavazadla i svou sovu do jediného prázdného kupé, které našla, zavřela za sebou dveře a pohodlně si sedla k oknu.
I když po úzkých chodbách vlaku chodila stále spousta studentů, vlak se dal do pohybu. Adrien se otočila k oknu a sledovala mizející nástupiště. Začala přemýšlet nad novou školou. Co ji tam asi čeká? Vzápětí si odpověděla. Nejistota. Když ji to slovo napadlo, začala se příchodu do nové školy bát ještě víc. Co když s ní nikdo nebude chtít vycházet? Jak se k ní asi budou chovat všichni studenti a profesoři? Jaký bude ten nový styl výuky, o kterém mluvila madame Maxime? Všichni říkají, že v Bradavicích je to úplně jiné než v Krásnohůlkách. Měla by to prý zvládnout. Musí si věřit. Musí dokázat madame Maxime, že má na víc. Rozhodně se chce vrátit zpátky co nejdřív, do Francie a do Krásnohůlek. Jenom si to tam vyzkouší, a když ji to tam nebude bavit, tak se prostě sbalí a pojede domů. Ale co když ne? uslyšela v sobě nějaký hlásek. Určitě se budu moci vrátit, přesvědčovala sama sebe. Zkusí přemluvit madame Maxime, aby ji znovu přijala na její školu, znovu se vrátí k rodičům a zase bude s Lorraine. Při vzpomínce na Lorraine se v ní něco pohnulo. Jak to bez ní asi vydrží? Ona byla jediná, kdo jí dokázal pomoci, když byla naprosto bezradná a když už nevěděla, co by mohla udělat. V Bradavicích nikdo takový nebude. Nikde na světě není nikdo takový jako je Lorraine. Vždy usměvavá a vždy si ví rady. Zase se jí do očí draly slzy. Nemohla to dál zadržovat.
Najednou ji z toho všeho vytrhlo tiché zaklepání. Do rukávu si otřela slzy a podívala se k proskleným dveřím. Za dveřmi stála dívka. Mohlo jí být tak patnáct, šestnáct. Do jednoho širokého copu měla spletené dlouhé hnědé vlasy.
"Ahoj, máš tady, prosím, volno?" zeptala se, když vstoupila. "Všude jinde ve vlaku už je obsazeno."
"Samozřejmě," odpověděla jí Adrien.
"Díky moc. Mimochodem, já jsem Cho," řekla dívka.
"Těší mě. Jmenuji se Adrien," představila se i Adrien.
Cho všemi silami dotáhla do kupé svůj velký kufr a postavila ho vedle sedačky. Potom si sedla proti Adrien.
"Tebe jsem ještě neviděla. Jedeš do Bradavic poprvé?" vyzvídala Cho.
"No... Ano. Dnes nastupuji do šestého ročníku," řekla Adrien.
"Do šestého? Tak to se asi budeme potkávat na hodinách. Já patřím do Havraspáru. Už tě Klobouk zařadil?"
"Ne, ještě ne. Profesorka McGonagallová mi řekla, že budu zařazena až dnes."
"A kam bys chtěla?" ptala se Cho dál.
"Já vlastně ani nevím. Každá kolej má něco do sebe a je mi to celkem jedno. Vadil by mi asi jen Zmijozel," pokračovala v rozhovoru Adrien.
"Aha. Já jsem vždycky chtěla jít do Havraspáru. Takže se mi to splnilo. A odkud do Bradavic vůbec přecházíš?" zajímala se Cho.
Adrien si vzpomněla na to, jak ji madame Maxime nechala přeložit kvůli špatnému prospěchu a myslí si, že Krásnohůlky jsou pro Adrien přeci jenom moc těžké. Nechtěla říct pravdu, aby si o ní Cho nemyslela, že je hloupá, a také se bála, že by s ní Cho už dál nechtěla nic mít. Najednou ji něco napadlo.
"Z Francie. Chodila jsem tam na univerzitu čar a kouzel v Krásnohůlkách. Chtěla jsem si vyzkoušet, jak se liší Krásnohůlská škola od školy Bradavické. Myslím styl výuky, přístup profesorů ke studentům a naopak. A nejlepší způsob je, když sem na rok přestoupím a budu tady studovat s anglickými studenty. A taky mě velmi přitahuje Anglie," zalhala Adrien a doufala, že jí to Cho uvěří.
"Anglie je nádherná," řekla Cho. "A Bradavice leží na krásném místě. Všude okolo jsou lesy, vedle hradu je blyštící se jezero a Bradavice mají za ředitele jednoho z nejlepších kouzelníků na světě, Albuse Brumbála."
"O Albusi Brumbálovi jsem toho slyšela už hodně. Prý to je skvělý člověk i čaroděj," řekla Adrien. "Jací jsou vůbec profesoři tady v Bradavicích?"
"Jsou tady profesoři, kteří jsou v pohodě, a potom taky ti, kteří ne. Asi jako všude. A navíc máme každý rok nového profesora na Obranu proti černé magii. Vůbec netuším, kdo by mohl toto místo získat tentokrát. Proslýchá se, že tento post je prokletý a myslím, že na něj už nikdo nebude chtít..."
"Co se stalo?" skočila jí Adrien neslušně do řeči.
"Pokaždé se člověku, který zrovna učil Obranu, něco stalo. A minulý rok k nám Ministerstvo poslalo svého člověka, ale ten se taky neosvědčil. Jinak docela normálka. Co tě vůbec zajímá? Sportuješ?"
"Jo. Než jsem dostala přihlášku na Akademii v Krásnohůlkách dělala jsem závodně házenou..."
"Házenou? Co to je?" vyzvídala Cho.
"Míčová hra. Hráči si v ní přehazují míčem, chytají ho a snaží se dát co nejvíc branek," vysvětlovala.
"To je něco jako famfrpál. Myslím pozici střelců."
"No, vlastně ano, ale s famfrpálem nemám moc zkušeností. V Krásnohůlkách jsme neměli kolejní mužstva. A v Bradavicích se asi do družstva nedostanu..."
"Takže neumíš létat na koštěti?" zeptala se zaraženě Cho.
"Ale ano. Hodiny létání jsme na akademii měli. A navíc od malička létám s mým tátou po okolí. Takže umím létat výborně."
"Když nad tím teď přemýšlím, tak v s příchodem nového školního roku by se mohly uskutečňovat konkurzy na různé posty v kolejních famfrpálových družstvech. Takže s trochou štěstí by se mohlo uvolnit i místo pro střelce," přemýšlela nahlas Cho.
"Ano? To by bylo skvělé!"
"Takže to zkusíš? Myslím přihlásit se do kolejního družstva, ať už to je jakékoliv?"
"Zkusit to můžu. Za to nic nedám."
"A jaké to bylo v Krásnohůlkách?" zajímala se Cho.
To bylo přesně to, na co Adrien nechtěla, aby se Cho zeptala. Adrien usilovně přemýšlela, jak nenápadně změní téma. Ale nic ji nenapadalo. Leda...
"Krásnohůlky jsou nádherné. Ale se svou krásou nemají nejmenší šanci proti přírodě ve Francii. Po celé Francii je spousta krásných zámků, každý má nějaké své tajemství, o kterém mudlové neví. Vymysleli si spoustu historek, co a jak mohlo být. Ale ve většině případů jsou od pravdy na míle daleko."
"Odkud vůbec z Francie pocházíš?" ptala se Cho dál.
Další otázka na nic...pomyslela si Adrien. Teď se vzpomínkami vracela zpátky k Lorraine a ke svým rodičům. Drž se, Adrien. Nesmíš se teď rozplakat. Teď ne, bojovala uvnitř sebe Adrien. Najednou někdo zaklepal na dveře kupé. Za průhledným sklem byla vidět malá obtloustlejší žena s krátkými kudrnatými vlasy a se zářivýma očima. Vedle ní byl malý vozík s potravinami a pamlsky. Díky bohu... oddechla si potichu Adrien.
"Dobrý den, slečny," pozdravila prodavačka, když vstoupila, "dáte si něco dobrého?"
"Ne, děkuji. Nemám hlad," odmítla Cho.
"Já bych si dala něco k pití," řekla Adrien.
"Mám tady višňovou, jablečnou a pomerančovou šťávu. Kterou si dáš?" zeptala se prodavačka.
"Dala bych si tu višňovou, děkuji."
Adrien zaplatila za nápoj a prodavačka odešla. Obě dívky seděly nějakou chvíli mlčky a Adrien pomalu upíjela svůj nápoj. Ticho přerušila až Cho.
"Ten čas nám ale rychle utekl," podotkla Cho. "Za chvíli už budeme na místě. Asi bychom se měly převléct do školních hábitů."
"Jo, asi máš pravdu," souhlasila Adrien.
Vlak začal po chvíli zpomalovat a za pár minut už stál na nástupišti v Prasinkách. Cho i Adrien vzaly každá svůj kufr a vystoupily z vlaku. Nástupištěm se rozlehl silný hluboký hlas: "Prváci, ke mně!"
Adrien se otočila a její pohled zakryl obrovský člověk. Ani se nedalo říct člověk, byl to spíš obr. Jenom se na něj podívala, napadla Adrien jediná osoba, madame Maxime. On měl velmi podobnou postavu jako ona. Byl vysoký asi dva a půl metru. Na sobě měl obrovský spratkový kožich, opásaný širokým páskem. Obličej měl porostlý hustým plnovousem a na nezakrytých místech byl zjizvený. Vypadal, jako by se s někým popral.
"Slečno de Creubell?" ozval se kousek od ní nějaký hlas. Adrien na to nereagovala. Zase byla myšlenkami u Krásnohůlské akademie a u ředitelky školy madame Maxime.
"Slečno de Creubell?" ozvalo se hlasitěji. Teď už se Adrien otočila a uviděla známou, přirozeně přísnou tvář profesorky McGonagallové.
"Dobrý den, madame, profesorko," pozdravila ji trochu zmateně Adrien.
"Vítám vás v Bradavicích, slečno de Creubell. Pojďte, prosím, za mnou. Musíte se ještě před zařazováním setkat s ředitelem školy. Zavazadla a klec se sovou můžete nechat tady. My se o ně už postaráme," řekla profesorka McGonagallová, když Adrien za sebou táhla svůj objemný kufr a v druhé ruce měla klec s krásnou sovou pálenou.
Adrien rychle spěchala za profesorkou McGonagallovou, a ta ji vedla k jednomu velkému vozu. Najednou se zarazila. Do kočáru byla zapřažena velká zvířata. Vypadala jako koně, jenom neměla kůži. Maso bylo přímo na kostech přilepené šlachami, měla křídla a protáhlý dračí čenich, na kterém byly prázdné oči. Adrien věděla, co jsou zač. Říkali si o nich ve čtvrtém ročníku v Krásnohůlkách.
Thestralové jsou velmi zvláštní tvorové. Vidí je jenom lidé, kteří někdy v životě viděli smrt někoho blízkého. Mají skvělý orientační smysl a jsou velmi rychlí. Proto jsou některými kouzelníky používáni jako přepravní prostředek. Jediné ochočené stádo na světě se nachází v Bradavicích. Někteří kouzelníci věří, že thestralové přinášejí smůlu. Proto se jich bojí. Thestralové se živí zdechlinami... vybavovala si pomalu v mysli.
Ale jak je možné, že je vidím? Já jsem přece neviděla nikoho zemřít, přemýšlela.
"Slečno de Creubell?" zeptala se starostlivým tónem profesorka McGonagallová. Adrien se k ní otočila.
"Stalo se Vám něco?" zajímala se profesorka McGonagallová.
"Ne..." odpověděla Adrien rychle. "Nic mi není."
"Tak si, prosím, nastupte. Pan ředitel na nás čeká."
Kočár se rozjel po kamenité cestě a za chvíli před sebou uviděli hlavní bránu Bradavického hradu.
Poslední skupinka studentů se ztratila v hradě a Adrien s profesorkou McGonagallovou vystoupily z kočáru. Profesorka McGonagallová ji provedla bránou, vešly do rozlehlé předsíně a potom zmizely v dlouhé chodbě. Asi v půli se náhle objevily masivní dveře a ony vstoupily.
Adrien se rychle rozhlédla po místnosti. Po stěnách byla spousta obrazů slavných čarodějů a čarodějek. Pod každým obrazem bylo jméno dotyčného kouzelníka a také něco o jejich skutcích. Po celé délce místnosti byl dlouhý stůl a kolem něj bylo naskládáno mnoho pohodlných židlí.
"Tohle musí být sborovna," pomyslela si Adrien.
V čele seděl nějaký kouzelník. Jakmile si jich všiml, vstal. Byl vysoký, hubený, měl dlouhý bílý plnovous, který mu sahal až na břicho, a na očích měl nasazeny půlměsícové brýle. Ve tváři se mu objevil bezstarostný úsměv. Albus Brumbál, problesklo Adrien v hlavě.
"Vítám Vás v Bradavické škole čar a kouzel, slečno de Creubell," pozdravil ji Brumbál.
"Dobrý den, pane profesore," odpověděla na pozdrav Adrien.
"No... Máme jenom trochu času, takže vás rychle seznámím s dnešním programem," informoval ji. "Za chvíli se mnou půjdete do Velké síně. Dnes si zatím sednete ke stolu profesorů, od zítřka už budete sedět u svého kolejního stolu. Počkáme, až Moudrý klobouk zařadí všechny žáky prvního ročníku, a potom se mnou půjdete do mé pracovny, kde Moudrý klobouk zařadí i vás. Všechno jasné?"
Adrien přikývla.
"Abych nezapomněl. Minervo, prosím tě, mohla bys ke mně do pracovny dojít pro Moudrý klobouk?" otočil se Brumbál na profesorku McGonagallovou.
"Samozřejmě," řekla a dlouhými kroky odešla ze sborovny.
"Tak, a my už bychom měli jít na slavnost, abychom nezmeškali začátek," řekl Brumbál a vedl Adrien ze sborovny. Prošli chodbou zpátky do předsíně, tou šli napříč, až se dostali k velkým dveřím. Brumbál otevřel a Adrien zůstala stát úžasem. Před ní se rozléhala obrovská síň, u čtyřech dlouhých stolů seděly stovky studentů a uprostřed se mačkala asi další stovka prváků. Kousek před prváky byl další dlouhý stůl pro profesory. Po stěnách visely dlouhé barevné šály se znaky jednotlivých kolejí, Zmijozelu, Nebelvíru, Mrzimoru a Havraspáru. Nad stoly se ve vzduchu vznášely tisíce svíček. A nad nimi bylo něco, co Adrien vyrazilo dech úplně. Místo stropu tam byla tmavá obloha. Tu a tam začínaly probleskovat malé hvězdičky, a také tam zářil měsíc. Do úplňku měl ještě daleko, teprve měl tvar tenkého srpu. Nádhera, pomyslela si. Z rozjímání ji vyrušil až Brumbál.
"Slečno de Creubell, můžete jít, prosím, za mnou?"
"Ano, už jdu..."
Oba šli napříč místností k hlavnímu stolu a za Adrien se otáčela spousta studentů. Síní se rozlehlo vzrušené šeptání.
"Kdo to je? Ta přece nejde do prvního ročníku." nebo "Ta je ale krásná..." To jenom, abyste si dokázali představit, jak Adrien omámila studenty kolem sebe, jen co se objevila ve Velké síni.
Adrien to potěšilo, ale navenek nedala nic znát. Jenom kráčela síní za Brumbálem až k dlouhému, napříč postavenému stolu pro profesory. Brumbál se posadil a židle pro ni byla hned vedle té jeho. Adrien se také pomalu posadila a dívala se na prváky. V jejich očích se mísil strach a úžas z toho všeho, co se kolem nich děje a nachází. Najednou Brumbál vstal. Síň okamžitě ztichla.
"Vítám vás tady všechny. Tak jsme se tu zase sešli po dvou měsících prázdnin. Doufám, že jste si je pořádně užili, ale teď už pro vás začíná nový školní rok v Bradavicích. Ale to jsem vám teď říct nechtěl. Na to bude potom času dost. Ze všeho nejdřív vám všem chci představit nového profesora na Obranu proti černé magii, profesora Stonea."
Celá Velká síň tleskala a své pohledy obrátila na profesora. Byl mladý, nanejvýš mu mohlo být něco okolo pětadvaceti. Profesor vstal a výškou se mohl rovnat Brumbálovi. Světle hnědé vlasy měl spletené do jednoho širokého copu.
"Děkuji vám všem za milé přivítání. Těším se, až se spolu budeme setkávat na mých hodinách. Ještě jednou děkuji," řekl a jeho hlas se zdál být upřímný. Potom Brumbál pokračoval.
"A ještě pro vás mám jednu novou tvář. Dovoluji si přivítat novou studentku, Adrien de Creubell, která k nám přestoupila z Francie, z Akademie v Krásnohůlkách. Tento rok nastoupí do šestého ročníku naší školy čar a kouzel."
Adrien se postavila a pohledem těkala po zaplněné síni, která začala znovu tleskat. Pohledem se zastavila až u Cho, která se na ni mile usmála. To ji mírně povzbudilo.
"Adrien zatím nebyla zařazena do žádné koleje. Její přidělení do koleje proběhne až po slavnosti, u mě v kabinetě. A teď se dáme do zařazování našich nejmladších studentů."
Profesorka McGonagallová se objevila s kloboukem ve dveřích a postavila ho na malou trojnožku. Klobouk náhle ožil a začal zpívat svou novou písničku:

Jsem tu už dlouho, milí žáci,
viděl jsem vaše babičky,
však stejně pořád poznám jací
jste v hloubi svojí dušičky.

Přistupte blíže, ať jste, kdo jste
a počkejte na ortel můj.
Třeba i nos nahoru noste,
ale já stejně zvolám - STŮJ!

Přede mnou všichni stejní buďte,
ač uvnitř jste každý jiný,
nejprve sami sebe suďte,
kdo je pracant, kdo je líný?

Tak nasaďte si mne na hlavu,
já vám o vás všechno řeknu.
A potom zakřičím do davu,
až se toho i sám leknu.

Čtyři koleje máme tady,
každá jinou vlastnost cení.
Protože si však neví rady,
jiného než mě tu není.

Nebelvír statečnost cení si,
též chrabrost je v něm vítána.
Nestrkej své prsty do mísy!
Sic tu budeme do rána…

V Havraspáru chytrost je vkladem,
který mnohokrát se vrátí.
Nenech svou hlavu ležet ladem,
jinde se tvůj rozum ztratí.

Za zmínku též Mrzimor stojí,
pracanti tu najdou místo.
A když se někdo octne v loji,
pomocnou ruku dají jistou.

Zmijozel, ten k nim také patří,
vymýšlejí kličky samé
a s nikým jiným nejsou bratři,
ale pozor - zdání klame.

Ty čtyři tvoří jeden celek,
spolu navzájem soupeří.
Tak doufám, že ses toho nelek',
neboj, bude čas k večeři.

Jen si mě ještě na hlavu dej
a já ti řeknu, kam máš jít.
Nad mým rozhodnutím nereptej,
k svým běž se rychle posadit.

A koleji své pořád dobře služ,
ať radost z tebe může mít,
tak přistup a nezdržuj mě už,
na hlavu pojď mě nasadit!

Velkou síní se spustil obrovský potlesk. Potom se slova zase ujal Brumbál.
"Až budete jmenováni, vykročíte a na hlavu si nasadíte tento klobouk. Až se dozvíte do které koleje jste zařazeni, půjdete se posadit ke svému kolejnímu stolu. Tak se do toho dejme!" vykřikl Brumbál.
Profesorka McGonagallová se postavila vedle teď už nehybného klobouku, rozvinula dlouhý pergamen a začala vyvolávat nové studenty.
"Abaddon, John!" Zvolala. Z početného zástupu vyšel drobný chlapec. Opatrně se posadil na stoličku, nasadil si klobouk na hlavu a celá místnost ztichla.
"Havraspár!" vykřikl po chvíli klobouk. Od Havraspárského stolu se neslo hlasité přivítání. Chlapec se k nim posadil a Zařazování mohlo pokračovat.
Profesorka McGonagallová trpělivě jmenovala spoustu dalších žáků. Bachelorová, Anne byla zařazena do Zmijozelu; Fable, Theo se rozběhl ke stolu Nebelvíru. A tak to šlo dál.
"Oblivion, Anthony!" pokračovala profesorka McGonagallová. Z prořídlé skupinky vystoupil o něco vyšší chlapec a posadil se na trojnohou stoličku. Klobouk byl na jeho hlavě jenom chvíli a hned vykřikl: "Mrzimor!"
Konečně se profesorka McGonagallová dostala až k Zestové, Petře, kterou Klobouk poslal do Zmijozelu.
Po Zařazování odnesla profesorka McGonagallová klobouk z místnosti a Brumbál znovu vstal.
"Zařazení je dokončeno. Mám vám ještě sdělit několik víceméně důležitých věcí, ale to počká až po jídle! Dobrou chuť přeji všem!" řekl.
Najednou se před každým studentem i profesorem objevila spousta vynikajícího jídla. Před Adrien dokonce několik ryze francouzských jídel, což ji překvapilo. Ležely tam takové pochoutky jako třeba Baskická vejce, Korsické závitky a také Adrienino oblíbené Frikasé z kuřete.
Až se všichni do sytosti najedli, jídla zmizela a před nimi zase zbyly jen prázdné talíře.
"A teď k těm několika upozorněním, která jsem vám slíbil před chutnou večeří. Pan školník Filch mě poprosil, ať vám připomenu, že se na chodbách nesmí ani o přestávkách čarovat nebo provozovat kouzelnické souboje. Komu by se zachtělo přečíst si celý seznam zakázaných věcí, klidně si ho může jít prohlédnout do kabinetu pana Filche, kde se nachází kompletní a už zahrnuje stovky zákazů. Pan Filch se na vás bude jistě velmi těšit," poznamenal Brumbál ironicky. "Dále pro nové, ale i pro studenty z vyšších ročníků…"
Adrien se zdálo, že se Brumbál na malý okamžik zadíval k Nebelvírskému stolu.
"… do Zapovězeného lesa je vstup zakázán! A to by pro dnešek bylo už všechno. Prosím, následujte prefekty do svých kolejních místností."
Celá síň začala hlučet a drala se k východu. Brumbál se teď otočil k Adrien.
"Tak a vás ještě čeká Zařazení, slečno de Creubell. Následujte mě, prosím," řekl Brumbál vlídně. Provedl ji několika tajnými chodbami, potom narazili na mramorové schodiště, a pak se ocitli v dlouhé prosvětlené chodbě. Na stěnách visely jen pochodně, které sloužily jako účinné osvětlení, a na konci chodby byl ve zdi zasazen kamenný chrlič.
"Červená lentilka," řekl Brumbál, jakmile se dostali až k němu. Chrlič ožil a za ním se objevilo kamenné schodiště. Brumbál pomalu stoupal nahoru a Adrien šla hned za ním. Jakmile vstoupili, Adrien se zastavila na prahu a prohlížela si místnost. Byla kulatá. Po stěnách byla spousta obrazů, nejspíš s bývalými řediteli Bradavické školy a všechny portréty se teď dívaly přímo na ni. Vzadu byla velká knihovna a před ní na bidélku seděl nějaký pták. Adrien si ho pečlivě prohlížela a pak jí to docvaklo. Fénix... Kousek napravo od fénixova bidélka byla jí už známá třínohá stolička se starým kloboukem.
"Tak se do toho dáme?" zeptal se Brumbál. Adrien přikývla a posadila si Moudrý klobouk na hlavu. Klobouk ožil a Adrien uslyšela hlas Klobouku.
"No..." protáhl klobouk, "Chytrá ty jsi... O tom není pochyb... Ale v poslední době trochu líná... Třeba se to časem změní... Takže to bude HAVRASPÁR!" Poslední slovo klobouk vykřikl a Adrien si ho sundala z hlavy.
"Fawkesi, sežeň a přiveď sem, prosím, profesora Kratiknota." Zlatý fénix prolétl ven oknem a za moment se ve dveřích objevil malinký profesor. Měřil asi metr a když promluvil, měl strašně vysoký, až pisklavý hlásek.
"Co si přejete, pane řediteli?" zapištěl profesor Kratiknot.
"Slečna de Creubell byla zařazena do vaší koleje. Mohl byste jí ukázat co a jak, a její pokoj?" ptal se Brumbál.
"Samozřejmě. Pojďte se mnou, slečno."
Adrien a profesor Kratiknot vyšli z místnosti a zamířili chodbou dál. Prošli nějakým podchodem a před nimi se objevilo vysoké schodiště. Oba pomalu vycházeli schody, když se pohnulo. Adrien se musela chytnout zábradlí, aby nespadla.
"To jsou pohyblivá schodiště. Každou chvíli mění svá místa. Ale my půjdeme tudy," řekl profesor Kratiknot svým pisklavým hlasem, když se dostali na páté podlaží. Zatočili doprava, potom doleva a zastavili se v široké chodbě u jednoho rytířského brnění po pravé straně.
"Toto je vchod do společenské místnosti Havraspáru, musíte brnění říct heslo a ono vás potom pustí dovnitř," pokračoval profesor Kratiknot. "Heslo je Patronus."
Jakmile to profesor Kratiknot dořekl, brnění udělalo dva kroky na stranu a za ním se začal objevovat otvor. Adrien pomalu vešla za Kratiknotem a zastavili se až ve společenské místnosti. V krbu plápolal oheň a po pokoji bylo rozmístěno mnoho malých stolků, u kterých stály modře polstrované židle. Tu a tam bylo i modré křeslo. Na zemi se rozprostíral stříbrný koberec a na zdi proti nim byl vykreslen znak Havraspáru.
"Váš pokoj je v této chodbě," profesor Kratiknot ukázal doprava. "Budete mít společný pokoj s Lisou Turpinovou, Padmou Patilovou, Mariettou Edgecombeovou a Cho Changovou."
Při těch slovech Adrien poskočilo srdce. Cho Changová. Jediný člověk, kterého zatím zná, a bude s ní mít pokoj. To ji potěšilo.
"Jsou to šesté dveře nalevo. To je asi vše. Přeji dobrou noc, slečno de Creubell," rozloučil se svým vysokým hlasem profesor Kratiknot.
Adrien vešla do ložnice a zjistila, že všechna děvčata už spí. Vedle její postele stála klec se sovou. Adrien přešla k ní, pohladila Mel a všimla si, že už v pokoji má i svá ostatní zavazadla. Potom si opatrně lehla do dubové postele s nebesy. Když tak přemýšlela, vzpomněla si, že slíbila rodičům, že jakmile si najde volnou chvilku, napíše jim. Sáhla na stolek pro svou hůlku a zamumlala "Lumos." Tenký pramínek světla mířil přímo na kufr, ve kterém teď Adrien hledala kousek pergamenu a brk. Namočila brk a začala psát.

Milí rodičové,
cesta sem byla celkem pohodlná. V Bradavickém expresu jsem potkala jednu dívku, Cho Changovou. Je to celkem příjemná dívka, ale... Moudrý klobouk mě zařadil do koleje Havraspár. Na pokoji jsem s tou Cho a s ještě dalšími třemi děvčaty, nějakou Lisou, Padmou a Mariettou. Ty jsem ještě nestihla poznat. Jsem unavená, takže si jdu lehnout. Zatím ahoj a mějte se krásně. Stýská se mi po vás a po celé Francii.
Vaše dcera Adrien

Adrien srolovala pergamen do ruličky, napsala tam "de Creubellovi" a potom ještě vzala druhý kousek pergamenu a začala znovu psát.

Drahá Lorraine,
ani nevíš, jak se mi stýská po Tvé usměvavé tváři. Chybí mi Tvá jistota ve všem, co děláš. Potkala jsem tady jednu holku. Mohla by to být i skvělá kámoška, ale prostě to nejsi Ty. Vůbec nevím, co tady bez Tebe budu dělat.
Ten Moudrý klobouk mě zařadil do koleje Havraspár, ale to Ti asi nic neříká...
Mám za sebou těžký den a jsem strašně unavená, tak si jdu lehnout.
Pa Tvá Adrien

Na druhou ruličku napsala "Lorraine" a obě role pergamenu přivázala sově na nohu. "Mel, tohle odnes mým rodičům a tohle Lorraine. Leť!" S těmito slovy pustila sovu a ona vylétla otevřeným oknem do černé noci.
"Nox!" zhasla Adrien hůlku, položila se do polštářů a ocitla se ve světě snů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama