Kapitola 11 - Famfrpál na vlastní kůži

23. srpna 2009 v 10:58 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Ráno se Adrien probudila celá rozlámaná a unavená, jako by vůbec nespala, celou noc ji zase trápily noční můry a vracel se jí sen ze včerejška, v němž byl Michael podrápán. Chvilku ještě ležela, ale pak se začala probouzet také ostatní děvčata, a tak rychle zmizela do koupelny, aby všechno stihla. Vešla dovnitř, zamknula za sebou a podívala se do zrcadla.
Najednou vyjekla… "Pane bože, jak to vypadám?" Adrien měla obrovské kruhy pod očima a výraz jejího obličeje byl doslova ztrhaný. Rozhodla si dát po ránu studenou sprchu, aby se osvěžila a aspoň trochu spláchla známky nevyspalosti. Ve sprše měla čas přemýšlet. Vzpomněla si na svůj včerejší i dnešní sen a na vyprávění Padmy, že je Michael na Ošetřovně. Že bych měla předtuchy? Viděla jsem přece nějakou ruku a ta drásala Michaela, cítila jsem jeho bolest a jako kdyby mi jeho bolest dělala dobře…
"To NE!" vykřikla skoro zoufale. "To nemůže být pravda." Jak by mi bolest někoho mohla dělat dobře? A co jsem proboha včera dělala? A jak to, že si skoro na nic nepamatuji? To se mi stává nějak moc často. Chvíli ještě takhle přemýšlela, ani sama nevěděla, jak to bylo dlouho.
Vylezla ze sprchy a najednou slyšela někoho, jak se snaží dostat do koupelny. Adrien bleskově popadla ručník a rozběhla se ke dveřím. Najednou se dveře rozletěly a v nich stála Cho a ještě nějací Havraspárští. Většinou to byli mladší spolužáci a pro Adrieninu smůlu také většinou kluci. Zrovna když k ní přistoupila Cho, slyšela jednoho druháka: "Škoda, stihla se zabalit do ručníku, dneska z toho nic nebude, počkáme si na večer!" Takoví malí perverzáci, pomyslela si.
"Nestalo se ti nic, Adrien? Jsi v pořádku? Ukaž, pomůžu ti."
Adrien celá zmatená se podívala na Cho, a ta jí řekla: "Křičela jsi, jako by tě na nože brali, ale bylo to spíš něco jako smích, až hrozivý smích. Ty jsi v té vaně usnula a určitě se ti něco zdálo, že?"
"Asi ano," odpověděla zmatená Adrien, "ale proč bych se smála?"
Cho se chopila slova a všechny vyporoučela z koupelny ven, aby se Adrien mohla v klidu obléct a jít na snídani. Za to jí byla Adrien nesmírně vděčná, hlavně kvůli tomu otravnému druhákovi, který na ni pořád koukal.
Na snídani si Adrien vzala velkou misku ovesných vloček, zalila je ještě větším množstvím mléka a k tomu si dala tak silnou kávu, jakou jen na stole našla. Ostatní holky se bavily a štěbetaly, jen co jim síly a plné pusy jídla dovolily, ale Adrien byla dnes nějak zamlklá, něco se s ní dělo.
Pro její smůlu to nezjistila jenom ona, ale její změny si všimla i Cho. Před zbytkem holek to asi nechtěla rozebírat, stejně by jí Adrien nic neřekla, ale jak se spolu o samotě vydaly na hodinu Bylinek, Cho hned udeřila: "Adri, co ti zase dneska přelítlo přes nos? Jsi nějak tichá a ráno šla až hrůza z toho tvého křiku."
Adrien už byla duchem někde jinde a znova se jí vracely všechny zlé vzpomínky, ani jedna dobrá, proč jen, proč? Ale když na ni Cho promluvila, vytrhla ji ze vzpomínek, snad tomu byla Adrien i ráda, ale to už nechtěla zjistit, co se to s ní v poslední době děje.
Rychle hledala pro Cho odpověď, ta se jí ale nedostala, a tak jen zmateně řekla "Cho, to neřeš, nějak špatně jsem se vyspala. A pojď rychle, nebo přijdeme pozdě na mou oblíbenou hodinu!"
Cho se ale tentokrát nedala tak snadno odbýt: "Adrien, vím, že přede mnou něco tajíš, nevím sice, co, ale určitě tě to moc trápí a já bych ti chtěla pomoct. Ale nemůžu, když mi nic neřekneš. Má to něco společného s tvou bývalou školou, Krásnohůlkama?"
Adrien se tohoto témata sice bála, ale už se Cho naučila lhát, musela se to naučit, i když se jí to všemi deseti příčilo.
"Vlastně ano," odpověděla. "Víš, přemýšlela jsem, jak tady byla onehdy Lorraine, a i když tady mám tebe, strašně se mi po ní stýská, chápeš mě?" podívala se Adrien na Cho tesknutýma očima.
"No, nevím jestli je to to, co jsem chtěla slyšet, ale stejně z tebe nic jiného nedostanu, tak mi to asi stačit musí," odpověděla Cho.
To už došly do skleníku a paní profesorka začala výuku: "Vítám vás na další hodině, dnes si povíme něco více o …"
Adrien přestala vnímat. Pořád se musela vracet k tomu co jí řekla Cho - Chci ti pomoct, ale nemůžu, a také znovu ke svým snům, které ji sužovaly, ale myšlenku nestihla dokončit, protože z jejího přemýšlení ji vytrhl naštvaný hlas paní profesorky.
"Slečno, můžete mi říct, nad čím přemýšlíte? Určitě je to něco důležitého, asi jsou pro vás bylinky nezábavné, ale, prosím, aspoň nerušte zbytek třídy, někdo se třeba bylinky chce naučit dobře!" Paní profesorka se otočila na podpatku a odkráčela.
Hodina naštěstí za chvilku skončila a Adrien vyletěla ze třídy jako kulový blesk, bylo jí tak trapně. Nevěděla, jak mohla třídu tak strašně rušit, ale věděla, že to, že si neuvědomuje, co sama dělá, je dost špatná zpráva. Když nevím, co dělám a co říkám, jak se chovám, vždyť ztrácím kontrolu nad sebou samou! Měla bych se hodně rychle probrat.
Šla rovnou do společenské místnosti, protože jim odpadla hodina OPČM, pan profesor byl na nějakém školení a neměl za něj kdo suplovat. Byla to sice dobrá zpráva, ale bylo také jasné, že si onu hodinu budou muset někdy v blízké době nahradit. Ale co, řekla si Adrien, teď se aspoň můžu věnovat úkolu do věštění z čísel, které máme odpoledne.
Jakmile Adrien vešla do společenské místnosti, kde byl poměrně klid, až na pár studentů, kteří narychlo škrábali úkoly nebo si zaskočili do pokoje pro pomůcky, které zapomněli.
Adrien se uvelebila ve svém oblíbeném křesle a hned si vytáhla učebnici věštění z čísel a začala si číst nahlas: "Znalost numerického součtu čísel narození je ohromně důležitá pro budoucí kouzelníky. Dokáže odhalit spoustu tajemství a záhad, které jsou lidem obvykle zatajovány…"
Usnula u toho a zdál se jí další ošklivý sen. Když se probrala, tak začala uvažovat o tom, co se jí to všechno zdá.
Co když to nebyl sen? Co když jsem mu vážně něco udělala já? Ale to bych si přece pamatovala. Mám sice sklerózu jako každý, ale určitě ne takovou, abych si nepamatovala, že jsem někoho zranila, nebo… nebo zabila. Ale přece já bych nikoho zabít nemohla… a teď, až teď po tak dlouhé době si uvědomila, co poprvé viděla, když přijela do Bradavic a vezli ji do hradu v těch starodávných kočárech. Tehdy viděla ony Testrály, které mohou vidět pouze ti, kteří byli svědky něčí smrti. Co když opravdu někoho zabila? Vzpomněla si na slova svého kamaráda z Krásnohůlek. To mohl udělat jen někdo bez srdce, bez slitování, to nemohl být člověk, jedině nějaké krvelačné zvíře… Teď se v Adrien začaly probouzet všechny vzpomínky, jak ty příjemné, tak i ty nepříjemné, a naneštěstí těch nepříjemných bylo více.
V jednom okamžiku se jí před očima promítl celý život od nástupu do Krásnohůlek, teď si uvědomila, že s ní něco je, ale co, to zatím nevěděla.
Adrien byla na dně, neměla ponětí o čase, jen seděla a tiše brečela, skoro neslyšně, jen jí tak tekly slzy z očí, a přemýšlela o svém životě. Třeba se zabiji, stejně si toho ani nikdo nevšimne. Nikomu už nezpůsobím bolest, i když nevím, jak, to Michaelovi jsem udělala já, nevím jak to, nevím ani proč si to nepamatuji, ale někde v hloubi duše vím, že jsem to byla já. Když se zabiji, budu s ním, bude to pro všechny jednodušší. A to nejlepší na tom bude, že pokud je onen svět, Adrien na takovéto báchorky moc nevěřila, budu s ním, šťastná a jednou se ke mně připojí všichni, které mám ráda.
Takovéhle a ještě horší myšlenky se jí honily hlavou.
Když vtom vběhla do společenské místnosti Cho a volala na Adrien, která se na ni podívala zarudlýma očima, celá bez sebe.
"Bože, Adri, co se ti stalo? Co ti je? Adri, vnímáš mě vůbec?"
"Ano vnímám a nejsem blázen, jsem jenom bezmocná, nevím, co se se mnou děje…"
"Adri, co to povídáš?" ptala se celá vyděšená Cho.
"Ale, podívej se na mě, jaká jsem. Přijela jsem sem…" dál už Adrien nemusela povídat, i když ji Cho pochopila úplně jinak, než měla Adrien na mysli. Bylo asi jen dobře, že ji nepochopila správně. Tak jako tak se to dozvědět nesmí, pomyslela si najednou Adrien.
Cho chytla Adrien kolem ramen a utěšovala ji. "Neboj, už jsi tady jako doma, všichni tě máme rádi…"
Nikdy nebyla Adrien tak ráda, že tady má Cho, jako teď, nikdo kromě Cho, i když ani ona pořádně ne, ji tolik nechápal a nepomáhal jí v těžkém životním boji. Když se Adrien trošku uklidnila a zase se začala cítit lépe, Cho na ni spustila:
"Víš, co se stalo? Je to skvělá a špatná novinka dohromady!"
"No co?" zeptala se dychtivě a zvědavě už docela klidná Adrien.
"Jak jsme měli hrát proti Nebelvíru famfrpálový zápas až příští víkend, tak ten zápas bude už tento víkend, protože onemocněl kapitán Mrzimorského družstva, a tak nemůže hrát Nebelvír proti Mrzimoru," dořekla ve zkratce udýchaně Cho a Adrien na ni udiveně hleděla.
"Ale, ale, vždyť zápasy se hrají každou sobotu a dneska je čtvrtek! A navíc, my taky nemáme jednoho hráče, a to přece Michaela!!"
"No, to já vím taky, a už mě to napadlo, a tak jsem se ptala madam Pomfreyové, a ona říkala, že do soboty ho už dá do kupy, takže by hrát měl, pokud se mu nějak moc nepřitíží…"
"Tak to je super, ale vždyť my nemáme pořádně nic natrénováno, to nezvládneme," řekla Adrien a s vystrašeným výrazem hleděla na Cho, jestli ji nějak utěší. Ta se samozřejmě nenechala zahanbit.
"Ále, to zvládneme, přece máme dobrý tým, a troška štěstí a je to…" a hlasitě se zasmála.

"Víš co, kašlu na ten úkol, dodělám ho na začátku hodiny, ani si toho nevšimne, doufám, teď ještě rychle do knihovny, potřebuji se na něco podívat…" a Adrien už brala svou hromádku učebnic a utíkala ze společenské místnosti Havraspáru. Cho si pomalu nestihla ani posbírat věci, a už jí byla v patách.
Když došly, nebo spíše doběhly, do knihovny, Adrien hned zamířila k polici s famfrpálem a začala hledat něco hledat. Cho byla samozřejmě zvědavá, a tak se hned ptala.
"Prosím tě, vždyť ve famfrpálových knížkách trávíš většinu času, co zase hledáš? Myslela jsem, že už jsi dávno stihla všechno přečíst," potutelně se usmívala.
"No to jo, ale ještě jednu knížku nemám, a to je právě ta, kterou jsem si nechávala na konec, před svým prvním zápasem tady. Ale asi si ji někdo půjčil, ach jo…"
"A jaká je to knížka?" zeptala se hned Cho, protože už měla strach, že nestihnou hodinu.
"Něco s prvním zápasem a jaký jsou u toho nervy a tak…" odpověděla Adrien rychle, vědoma si Choiny podrážděnosti. "Hm… to je jedno, radši půjdeme, já se tady stavím ještě po hodině a podívám se na to, třeba si ji někdo půjčil a dneska ji má vrátit. Teď ale rychle na hodinu!"
A tak se obě rozběhly na hodinu do severní části hradu. Po cestě ještě stihly narazit do paní knihovnice, a ta jim notně vynadala, takže oběma bylo nadmíru jasné, že stejně i přes jejich úsilí přijdou nakonec pozdě.
"Proč to není třeba někde v přízemí? Pak se diví, že to nikdo nestíhá, tolik schodů…" stěžovala si udýchaná Cho a Adrien s ní jen souhlasila. Když konečně doběhly do učebny, profesor už začínal s výkladem a výhrůžně se na obě podíval.
"Můžete mi říct, kde jste? Jak to, že jste přišly pozdě?" přes své brýle s tlustými skly vypadal teď až hrozivě.
"Promiňte, pane, musela jsem si najít ještě něco v knihovně a Cho šla se mnou…" řekla očividně s trochou úleku v hlase Adrien.
"No dobrá, obě se posaďte, a už konečně začneme výkladem, už takhle jsme ztratili 5 minut," řekl profesor a začal procházet mezi lavicemi a něco žvatlat.
Adrien i Cho si oddychly, že to takhle dobře dopadlo, a sedly si do poslední lavice. Adrien vytáhla úkol a ještě rychleji ho začala dopisovat, tentokrát však vážně zapochybovala o jeho čitelnosti. Konečně měla úkol hotový, a když se podívala na hodinky, už mělo zvonit.
"Stihla jsem to akorát," pochlubila se Cho, která ji ale asi moc nevnímala, protože dělala oči na nějakého kluka z Nebelvíru, který s nimi zrovna musel mít věštění z čísel. Učitel si vybral úkoly a zadal nové.
"Taková kopa úkolů, kdo to kdy viděl…" slyšela Adrien šeptat nějakou Havraspárskou holku, seděla přímo před ní a celou hodinu ji musela poslouchat, už ji to začalo unavovat, a tak na ni vrhla zlověstný pohled.
KONEČNĚ zvoní, všichni se rozešli. Adrien si šla dát věci do kolejní místnosti, zatímco Cho zamířila s novým objevem do Velké síně, za chvilku bude stejně večeře. Adrien procházela chodbou sama, nebyla na to moc zvyklá, ale už se v Bradavicích vyznala, takže aspoň jí ubyla starost, že se ztratí. Jak tak šla, přepadly jí zase ony vzpomínky a už je chtěla zahnat, když najednou se jí vybavil p.profesor Brumbál ve svém županu, pak troška bolesti a zase víc nic. Málem narazila u vchodu do Havraspárské společenské místnosti do brnění. Sakra, kdo to sem tak blbě postavil, aha, bože, to už jsem tady, zase jsem se nějak moc zamyslela.
"Patronus," řekla heslo, ještě si zanadávala na nevhodně umístěné brnění, a už vešla do společenské místnosti. Jen položila věci na stůl ve svém pokoji a hned se zase měla k odchodu, věděla, že kdyby teď začala znova přemýšlet o tom, co jí po cestě vytanulo na mysli, určitě tady v pokoji zůstane dlouho a kdo ví, co by se mohlo stát.

Po cestě na večeři potkala Rogera Daviese, kapitána famfrpálového družstva. Začali si povídat a Adrien se nemohla nezeptat.
"Jak se daří Michaelovi? Bude teda v sobotu hrát?"
"No, nejlíp mu není, měl celé podrásané tělo, jak jsi určitě slyšela, ale hrát bude, to si přece nemůže nechat ujít," zašklebil se Roger. "Ale mám pro tebe a celé družstvo jedno velké překvapení, doufám, že ho všichni využijete, no, vlastně budete muset!" zatvářil se vážně a na Adrien bylo vidět napětí a očekávání, co to asi bude.
"Rogere, řekni mi to! Jsem tolik zvědavá, nevydržím to až do Velké síně k ostatním," zaprosila Adrien.
Roger byl nejspíš sám šťastný a chtěl se pochlubit se svým úspěchem, a tak jí to prozradil: "Protože jsme se o zápase dozvěděli poměrně pozdě a nebylo by to fér, nebo spíše já jsem tak usoudil, protože několik dní před zápasem jinak družstva vždy trénují…"
Adrien ho přerušila: "Prosím tě, zkrať to, už budeme u Velké síně a chci to vědět dříve než ostatní!"
"Ty jsi teda netrpělivá, ale dobře, prostě ve zkratce, zítra nemusíme do lavic a celý den můžeme trénovat a hlídat taktiku, všechno máme čas dopilovat, abychom byli nejlepší."
"To je skvělé, to jsem ráda," Adrien byla celá nadšená a Rogera objala, jako kamaráda, samozřejmě, a málem si ani neuvědomovala, co dělá.
Když došli do Velké síně, celé družstvo už tam bylo. Roger si je zavolal a řekl jim novinku. Všichni byli stejně nadšení jako Adrien a měli radost, že jim to pan ředitel dovolil.
Večer šly spát docela brzy, protože se rozhodly úkoly nechat na jindy a chtěly si před náročným dnem odpočinout.

Ráno se Adrien probudila zase brzy, moc dobře se nevyspala, měla zase ony divné sny, ale dnes v noci už nebyly tak divoké jako dříve. Takže byla v podstatě ráda. Protože nikam nespěchala, trénink měli až v 9 hodin - Zlatý Roger, asi se chce taky vyspat, zachumlala se znova pod peřinu a přemýšlela o událostech poslední doby.
Zdají se mi ty sny, neumím se ovládat, teď ten zápas. Ale dobře, že je, kvůli tomu zápasu nemyslím od čtvrtka skoro na nic jiného a je to docela fajn… další úvahy ji naštěstí nenechaly rozvinout její spolubydlící, které se začaly probouzet a chystat se do školy.
Lisa se hned na Cho s Adrien obořila: "Vy jste ale ulejvačky, takhle se vymluvit na zápas a nejít do školy!"
Ale Padma je bránila: "Nech je, chudinky, aspoň když to bude k něčemu dobré a vyhrajeme zápas." To Lisu uklidnilo a už nic neříkala.
Když ostatní holky odešly na hodiny, začaly se i Cho s Adrien řádně probouzet, převlékly se, umyly a vyrazily na snídani. Tam už byl zbytek družstva a zase se čekalo jen na ty dvě.
"Kde jste?" ptal se hned Davies.
"Ale co, řeklo se v 9 ve Velké síni a je teprve 9 a 5 minut, takže se zase tolik nestalo," usadila ho po ránu nezvykle energická Cho.
"Tak dobře, začneme," ujal se slova kapitán Roger. "Jednak zase mezi námi vítám snad
uzdraveného Michaela a chtěl jsem vám jenom říct, že hned po snídani se vydáme do šaten, tam probereme taktiku. To budou přibližně 2 hodiny, a pak na 2 hodiny budeme trénovat. Odpoledne probereme taktiku soupeře, 1 hodina, a pak už jen generálka a bude to. Zbytek dne budeme mít volno, doufám, že jste spokojeni." Roger skončil a všichni ho hned ubezpečili, že spokojeni jsou, protože čekali náročnější trénink.
Den uběhl dle plánů a představ, nikdo si nestěžoval a všichni byli rádi, že nemusí na hodiny a místo toho se můžou prohánět po hřišti. Večer šli všichni brzo spát, jednak kvůli nadcházejícímu dni a zápasu a jednak byli stejně dost unavení, i když trénink sám o sobě zase tak dlouhou dobu netrval.
Ráno vzbudila Cho Adrien, kterou překvapilo, že ji musela vzbudit až Cho, protože jindy je vždy první na nohou. Byla jsem asi hodně unavená, odůvodnila si to.
Na snídani skoro nejedla, byla celá tuhá.
"Neboj, opravdu, já jsem se taky bála, ale pak to šlo samo…" uklidňovala ji Cho, ale Adrien skoro neposlouchala. Adrien přišlo docela líto, že více studentů drží palce Nebelvíru, než jim, ale zase pár jedinců se našlo i ve Zmijozelu, a ti drželi palce modrým a co více, byli v modré oděni. Jak říkali: "Vše pro prohru Nebelvíru."
Ale co, my jim ukážeme, to se budou divit! říkala si Adrien, když mířila do šaten u hřiště. Cho se jí někde v davu ztratila, ale naštěstí se předtím dohodly, že se setkají v šatnách.
V šatnách Havraspáru už začala panovat nervozita. Cho Changová se v duchu povzbuzovala a doufala, že porazí Nebelvír a Harry Potter si udělá ostudu, že nevyhrál zápas. Adrien se posadila vedle Cho a začala se pomalu a nejistě převlékat do dresu. Konečně už dorazil i Roger Davies.
"Tak vás tu všechny vítám, doufám, že to dneska vyhrajeme a že včerejší trénink nebyl na nic. Adrien, tobě fandí celý Havraspár, tak se neboj a nezklam je, máš na to, jsi dobrá. Ostatní, musíme Adrien trošičku na začátku pomoct, ale jsem si jist, že se do toho brzo vpraví. Tak jdeme na to!"
Adrien se celá začervenala a rychle se šla ještě opláchnout, aby to na ní nebylo vidět.
Zbývalo pár minut do začátku, Adrien byla hodně nervózní. Cho vstala z lavičky, přišla k ní a řekla: "Neboj, uvidíš, že se ti to bude líbit a dobře to dopadne."
"Tak to já se nebojím, že se mi to nebude líbit, to já se spíš bojím, že něco zkazím, upustím míč nebo tak."
"Ale to se nestane a i kdyby, může se to stát každému," utěšovala ji Cho, ale na víc už neměly čas.
,,TAK JDEME!" zakřičel Roger Davies. Družstvo teď vstupovalo na hřiště. Nebyl přímo ideální den na famfrpál, mraky se honily sem a tam, jak do nich vítr foukal a ptáci ani nevěděli, kudy létají, takže se často připletli i na hřiště. Nebylo skoro nic vidět, byla mlha a temno. Ale ani toto počasí nemohlo Adrien zkazit náladu z jejího prvního zápasu, ve kterém i ona účinkovala.
Adrien nasedla na koště a spolu s ostatními vzlétla do vzduchu.
Na hřišti už zněl hlas Leeho Jordana: ,,Ano, ano, zde už vidíme Havraspárské družstvo ve svých modrých dresech! V čele vede modré družstvo Roger Davies, jejich střelec, za ním vidím… ano, vidím jejich novou posilu, střelkyni Adrien de Creubell, je prý velice talentovaná, mladá a hezká, no uvidíme, jak se zápas vyvine."
Celé publikum se zasmálo a v mlze hledalo onu pohlednou hráčku.
"Dále za ní vzlétá vznešeně jako pávice, " zažertoval Lee, ale Cho se na něho podezřívavě podívala, "Cho Changová, potom zbývající jeden střelec, a to Frank Kymer. Za ním už letí ještě nedoléčený brankář Michael Zillion, ale doufejme, že se mu to dneska povede. Teda o trošku méně než Nebelvírským, že ano. Promiňte, paní profesorko! A modré družstvo uzavírají dva odrážeči, další nové tváře, ale už ne tak hezké jako Adrien." Profesorka McGonagallová se už na Leeho pomalu vrhala, on jen tak tak uhnul. "No, jsou to David Silverrock a Jack Lohmann," ukončil Lee začáteční představování Havraspáru. Protože Nebelvír byl představen již před Havraspárem, mohlo se začít hrát.
,,Na svá místa, hráči... začínáme!" řekla madam Hoochová a pískla na píšťalku, tím zahájila zápas.
,,Camrálu se zmocnila Angelina Johnsonová a přihráva Alici Spinnetové, ale nééé, camrál jí vytrhl Roger Davies! Teď míří na bránu… a góóól. To tedy dobře začínáte, červení!" zašklebil se Lee, "Roger Davies dal první gól. Havraspár vede 10:0."
Cho se teď zaradovala a propíchla pohledem nebelvírského chytače. Adrien, celá šťastná, že vedou, nedávala pozor a míč, který jí házel Frank, ji strefil do tváře a chytila ho pod ní letící Alice, která mířila na bránu.
A Lee komentoval: "…bohužel pro Havraspár, Adrien upustila míč, asi tréma z prvního zápasu, a tohoto míče se chytá Alice, která dává g… bohužel, tak nedává gól, Camrál chytil modrý brankář Michael."
Hlas Leeho bylo asi jediné, co všichni pozorovatelé slyšeli, a podle toho se také jedině mohli dozvědět, co se děje na hřišti.
"A teď má míč Adrien a přihrává Rogerovi a ten Frankovi, Roger, Adrien, góóól. Adrien opravila minulou chybu!"
Adrien byla šťastná ze svého prvního gólu.
" A modří už vedou 20:0," konstatoval trošku posmutněle Lee. "A další gól, teď ovšem na straně Nebelvíru, dobře, jen tak dál. Je to 20:10, Nebelvír se snaží vyrovnat! A teď pozor, potlouk strefil kapitána Havraspáru Rogera a ten padá k zemi, vypadá to, že Havraspár je bez jednoho střelce…"
"Sakra," zoufala si Adrien. Ale mám i s Frankem nacvičeného něco sama, tak to snad zvládneme, pomyslela si Adrien a už jí Frank nahrával, ona mu nahrála zpátky.
"A je to gól! Havraspár vede 30:20."
Já si nevšimla ani jednoho gólu, jsem to ale nemehlo. Musím se víc soustředit, pokárala se sama Adrien.
Zápas pokračoval a byl velice vyrovnaný, oba brankáři chytali skvěle, na to, že byl Michael po tak dlouhé pauze znova na koštěti, byl to až zázrak. Ale ani jednomu chytači se nedařilo v téhle tmě a ještě větší zimě než na začátku zahlédnout Zlatonku. A najednou přišla velká rána.
"Bože…" byl slyšet jen Leeho hlas, "Potlouk narazil ohromnou silou do modrého brankáře Michaela a ten se skácel k zemi, jak je vidět, ve strašných bolestech. Asi se mu vrátily také bolesti z předchozího zranění. Madam Pomfreyová mu sice dovolila dnes hrát, ale až po velkém přemlouvání…" dál už Adrien neposlouchala. Slyšela jen hlas píšťalky, jak píská pauzu a tak se střemhlav vrhla dolů ke své straně hřiště a k dole pod obručemi ležícímu Michaelovi, kterého už na nosítkách zvedali a nesli asi na ošetřovnu. Dole už byla Cho a hleděla na Michaela se slzami v očích.
"Michaeli," vypravila ze sebe jen Adrien.
"Bude v pořádku?!" chytla zoufale jednoho z profesorů a nechtěla se ho pustit, dokud jí neodpověděl.
"Rány se mu znovu ošklivě otevřely, je na tom špatně, ale snad se z toho dostane, musíme ho teď dostat na Ošetřovnu. Určitě pojede do nemocnice sv. Munga. Musí se zjistit, od čeho ty rány má…" dál už Adrien neposlouchala, celá jako v křečích se svalila na zem do kaluže, bylo jí to jedno. Vybavily se jí události z Francie, vzpomněla si na něho, na krev, na smrt a začala plakat. Nikdo se ji ani nesnažil utěšit, všichni byli zdrceni a dohodli se, že bude lepší, když se Adrien vybrečí, aspoň trošku to z ní opadne. Domnívali se totiž, že pláče pro Michaela.
Znovu se začal hrát zápas, ale všichni modří byli natolik zdrceni z Michaelova náhlého odjezdu, že nemohli ani hrát, i když by moc chtěli. V jednu chvilku byl zápas velice vyrovnaný a v druhé chvilce už Havraspár prohrával o nekonečno bodů.
Nakonec Havraspár prohrál. Potter asi po další půl hodině hry chytil Zlatonku, byla to až moc lehká výhra i pro Nebelvír, takže místo radosti z vítězství byli všichni smutní za Havraspár kvůli Michaelovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama