Kapitola 12 - Krutá realita

27. srpna 2009 v 10:53 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Michaela hned druhý den odvezli do nemocnice U svatého Munga a všichni studenti plni smutku očekávali a doufali, že se brzy uzdraví a vrátí do Bradavic. Jenže nikdo z profesorů jim nechtěl říct nic o jeho stavu. Někteří stále jen doufali, hlavně mladší studenti, ale většina si dovedla dát dohromady, kolik je dvě a dvě. A do druhé skupiny patřila i Adrien.
Stále přemýšlela o tom snu, kde Michaela poškrábala ona svýma rukama. Pořád nedokázala pochopit, jak je možné, že se jí to zdálo a zároveň se to ve skutečnosti stalo. Přemýšlela o jakémsi vidění, ale to se jí zdálo nepravděpodobné, protože nikdy předtím se jí nic podobného nestalo. Trápilo ji to, protože věděla, že mu nemůže pomoci, a nejvíc se obávala toho, že mu nebude umět pomoci nikdo.
Myslela na něj celé dny, nesoustředila se na vyučování. Nedávala pozor o hodinách a odbývala úkoly. A i když to nedělala úmyslně, začalo se to velmi brzy projevovat na jejím prospěchu. A to ve všech předmětech, snad kromě Péče o kouzelné tvory. Na Hagridových hodinách se totiž musela pořádně soustředit (a poměrně úspěšně se jí to kupodivu i dařilo), protože jinak by ji mohl nějaký Hagridův "oblíbenec" pěkně popálit, pokousat nebo poškrábat. Anebo případně všechno dohromady.
Třetí sobotu po zápase, při snídani, jí na rameno přistála malá školní sova. Adrien rozvinula pergamen, který byl přivázán k noze, a četla:

Heslo:Čokoládový dortík
Albus Brumbál

Nic víc tam nebylo. Nechápavě zírala na dopis. Netušila, k čemu to heslo má být. Pohlédla ke stolu profesorů a uviděla ředitele školy, jak ji pozoruje. Rychle sklopila oči a otočila se opět ke své ranní kávě a koláči. Znova měla hlavu plnou myšlenek. To se mnou chce mluvit kvůli prospěchu?Já vím, že jsem se hodně zhoršila, ale snad to dám zase rychle dohromady. Zatím to není zas tak hrozné, v Krásnohůlkách jsem byla na konci roku ještě horší. Jenže jakmile si vzpomněla na Krásnohůlky, rozesmutnila se ještě víc. A Cho, která seděla naproti ní, začala vyzvídat:
"Kdo ti to píše? A proč se najednou tváříš tak kysele? Vždyť před chvílí jsi se aspoň trochu smála a teď vypadáš, jako by tě přejel vlak. Tak co se stalo?" naléhala na Adrien.
"Ehm… no, Lorraine umřela babička. Byla to moc příjemná dáma," zalhala Adrien a byla ráda, že Lorrainina babička je po smrti už několik let, takže tím nemohla ani nic předpovědět. A taky ji překvapilo, jak pohotově dokázala zareagovat a vyhnout se pravdivé odpovědi. Na Cho byl také najednou vidět smutek.
"To je mi líto. Pokud byla opravdu taková, jak říkáš, tak je to škoda," snažila se Cho utěšit naprosto klidnou Adrien. Jenže té bylo z další lži ještě hůře, takže se zvedla a:
"Promiň, Cho, ale chtěla bych být teď chvíli sama. Doufám, že to chápeš. Měj se pěkně a vyřiď ode mne ostatním pozdravy, prosím. Ještě jsem dneska nikoho neviděla."
"Samozřejmě, běž. Holkám to vyřídím. Měj se taky pěkně," odpověděla jí Cho. "Teda aspoň tak, jak to půjde," dodala rychle.
No to právě nevím, jak to půjde! pomyslela si Adrien na odchodu. Pořád někomu musím lhát. Už mě to nebaví. K tomu je Michael v nemocnici a mám podivné heslo od Brumbála. K čemu je mi nějaký čokoládový dortík?
Najednou se vedle ní pohnul veliký kamenný chrlič a ona si uvědomila, že je to heslo do Brumbálovy pracovny. Už tam byla na začátku roku, před zařazováním.
Stoupla si na schody a ty se pomalu sunuly nahoru. Jak to, že se pohnul jenom když jsem na to heslo pomyslela? Anebo jsem si to zase neuvědomila a mluvím nahlas? Budu se sebou muset něco udělat, rozhodla se přesně v okamžiku, kdy se schody zastavily, a ona se dívala na dveře Brumbálovy pracovny. Zaklepala a po vyzvání vstoupila.
"Posaďte se, prosím," pokynul Brumbál Adrien směrem k pohodlně vyhlížejícímu křeslu na opačné straně stolu, než seděl on. Adrien si sedla a čekala, co se bude dít. Mlčky na sebe pár vteřin hleděli, a když se Adrien rozhodla, že se zeptá, proč ji sem pozval, Brumbál promluvil: "Nechtěla byste mi něco povědět, slečno?"
Co chce vědět? To je určitě kvůli prospěchu. Musím to nějak zamaskovat.
"Víte, pane profesore, v poslední době se mi zhoršil prospěch a já o tom moc dobře vím. Už jsem začala pracovat na zlepšení," začala mluvit podle pravdy, ale konec se opět ubral špatným směrem.
Dneska už podruhé. To už neumím říkat nic jiného, než hloupé lži? Já se z toho asi zblázním. Lžu i řediteli školy. To on mi pomohl a já ho takhle podvádím…
"Víte, slečno, mně nejde ani tak o ten prospěch samotný, protože vím, že známka mnohdy neodpovídá schopnostem kouzelníka. Nedáte si sušenku?" otázal se mile a na Adrienině konci stolu se objevila miska, plná jejích oblíbených sušenek.
Je opravdu velmi laskavý. Zajímalo by mne, jestli se takhle chová ke všem studentům.
"Děkuji, pane řediteli, tyhle jsou opravdu vynikající," odpověděla slušně a vzala si jednu sušenku.
"Chtěl bych se vás zeptat, z jakého důvodu se vám zhoršil prospěch. Jestli máte nějaký problém s profesory nebo místním prostředím či něčím jiným?" zužoval pomalu Brumbál okruh svých otázek.
"Ehm… to je kvůli Michaelovi. Trápí mě to, co se mu stalo. Jak na tom je, pane profesore? Uzdraví se?"
"Ano, s velkou pravděpodobností ta jeho zranění nebudou mít žádné následky. Ale je potřeba hodně času. Už jsem s ním o tom mluvil. Více vám, bohužel, nemohu k jeho stavu povědět. Jedině pokud víte něco, co já nevím," vyslovil jakousi řečnickou otázku, na kterou čekal odpověď jiného rázu, než je realita. Chtěl tím Adrien přimět k přemýšlení. A také se mu to povedlo.
Co bych měla vědět? Akorát vím, že ho něco poškrábalo. Pak se uzdravil a opět se mu to otevřelo při famfrpálovém zápasu. V tom okamžiku si spojila své hrozné sny s touto myšlenkou a vyděšeně zírala do Brumbálových unavených očí.
"Pane profesore, já… ne… já nevím… jak to?" zhrozila se toho, co ji napadlo.
"Slečno de Creubell, viděl jsem vás v jiné podobě, než jakou máte nyní," začal jí pomalu vysvětlovat.
To já sebe taky, ale vůbec netuším, co to se mnou bylo.
"Jste virga. Víte, co to je?" zeptal se jí.
"Netuším." Adrien téměř nedutala.
"Celý měsíc jste taková, jak tu nyní sedíte. S každodenními problémy, stejná jako ostatní. Ale když přijde úplněk, začnete se měnit."
"Takže získám špatné vlastnosti," konstatovala suše.
Takhle jsem nechtěl začít, pomyslel si Brumbál. Ale co se dá dělat.
"Dalo by se to tak říct. Virga je dívka, která je během měsíce úplně normální. Jenže, jak už jsem řekl, za úplňku se mění. Ať už je běžně pěkná, nebo ošklivá, během úplňkových nocí se stane pro opačné pohlaví neodolatelnou. K tomu jí narostou malá křidélka a začne se vznášet kousek nad zemí," vysvětloval Brumbál trpělivě. Nechtěl toho na ni najednou vychrlit moc, protože když viděl, jak zaraženě sedí a s hrůzou očekává, co se ještě dozví, bál se, že by to nemusela psychicky unést. Ale musel pokračovat. Věděl, že Adrien už se musí dozvědět pravdu, ať byla jakkoliv krutá.
"V tomto stavu, kdy je velmi líbezná, omámí svou krásou nějakého chlapce. Ten je ochoten s ní jít kamkoliv a ona ho na nějakém temnějším a zapadlejším místě zabije."
"Pane bože!" zděsila se Adrien.
Takže to, jak jsem potkala v noci Brumbála, nebyl sen. Chtěla jsem ho zabít. A v jediném následujícím okamžiku jí došlo i všechno ostatní: A to Michaelovo zranění je taky moje dílo. A taky jak zemřel on… dál už to nevydržela a rozplakala se.
"Slečno de Creubell, chápu, že je to pro vás velmi špatná informace a nyní byste byla nejraději někde sama. Ale i přesto, že bych to pro vás udělal velmi rád, vás nemohu nechat nyní odejít."
Adrien na něj vzhlédla s uplakanýma očima a v duši s pocitem, že se jí právě zhroutil celý svět. Přikývla, protože věděla, že Brumbál ji odejít opravdu nenechá, a také nevěděla, kam by šla, aby ji nikdo nepozoroval a hlavně se na nic neptal. Takže jen přikývla, opět sklopila oči ke koberci a čekala, co jí Brumbál dalšího řekne.
"Mohl bych vědět, jak jste se stala virgou?"
"Nevím. Ještě před chvílí jsem ani nevěděla, že něco takového existuje a že to jsem já. Takže to vám, bohužel, nezodpovím," špitala Adrien.
"Promiňte, neuvědomil jsem si to. Dívka se virgou stane po nějakém smutném či špatném zážitku s chlapcem, který ji dovede ke chtíči, po prokletí, nebo snad pokusu o něj. Co se vám stalo tak zlého, a kdy přibližně to mohlo být?" ukončil další fázi vysvětlování otázkou.
"Nevím, na nic takového si teď nevzpomínám," odpověděla popravdě.
"Dobře. A ještě jedna otázka. Pokud mě madame Maxime dobře informovala, přestoupila jste kvůli prospěchu. Zde jste zatím měla dobré známky, ale od Michaelova zranění se postupně zhoršují. Stalo se vám něco podobného i v Krásnohůlkách?" Brumbál nakousl něco, o čem se Adrien jen těžce mluvilo.
"Ano, stalo…" začala pomalu. S nikým o tom nemluvila, jen s Lorraine, ale ta o ní věděla úplně všechno. Brumbál nic neříkal a čekal, co Adrien řekne. Nechtěl ji přerušovat, protože už měl se studenty hodně zkušeností a věděl, že je lepší, nechá-li je mluvit samostatně.
"…měla jsem tam přítele, Gulliema, ale on zemřel. Někdo ho surově probodal nožem… u jezera… našli ho až za několik dní… byl zapadaný sněhem…" při vzpomínce na něj jí bylo ještě hůř a z očí jí vytryskly další proudy slz.
"Pohádali jsme se, opravdu ošklivě… asi měsíc před tím… než se to stalo. Ale dali jsme to do pořádku, a pak… se to stalo."
Brumbál se na ni soucitně díval. Věděl, že pro každého by bylo těžké o tom mluvit. Čekal, až se trošku uklidní. Museli probrat nějaké řešení, aby mohla dále studovat. Měl už ho vlastně připravené, musel jí ho jen vysvětlit. Přál si, aby zde mohla nadále studovat.
"Takže, když jsem pro své okolí takto nebezpečná, nebudu už tu moci dále studovat," napadlo ji. A hned začala přemýšlet o tom, co bude dělat.
"To rozhodně ne. Udělám vše pro to, abyste zde mohla dostudovat. Bude to ale vyžadovat určitou oběť z vaší strany," vyvrátil její tvrzení Brumbál a přitom si pomyslel: kolik podobných problémů mě ještě na téhle škole čeká?
Pokračoval: "Budeme o tom muset říct několika profesorům. Myslím, že by mohlo stačit, aby to věděli kolejní ředitelé - tedy pan profesor Snape a Kratiknot a paní profesorka McGonagallová a Hoochová. A také by to měla vědět madame Pomfreyová."
"A to se nedá léčit?" zeptala se Adrien, která byla myšlenkami úplně někde jinde, ale zmínka o školní ošetřovně ji trochu probrala.
"Zatím, bohužel, nebyl vynalezen žádný lék ani lektvar, který by mohl virgu vrátit do původního stavu. Ale jsou prostředky, kterými budeme moci vaše chování alespoň trochu omezit. Budeme vám během úplňku podávat lektvar hlubokého spánku. Ten vám namíchá profesor Snape."
Při myšlence, že bude muset vypít něco od Snapea, se otřásla hrůzou.
"Je to vaše jediná možnost," nedal se Brumbál odbýt, "ten lektvar vám bude podávat poněkud upravený, abyste nespala měsíc, což je jeho normální doba účinnosti, ale pouze na každou noc. Bude vám přesně dávkován. Důvěřujte panu profesorovi a nic se vám nestane."
Adrien to pomyšlení prostě nemohla snést. Ale dostudovat chci, takže mi asi nic jiného nezbývá. Snad to nebude žádný dryák.
"Ale to asi není vše, že, pane profesore?" zeptala se, aby to vypadalo, že dává pozor. I když ve skutečnosti se pořád nemohla smířit s tím, že se s ní děje něco neobvyklého.
"Samozřejmě. Budeme vás muset přestěhovat do jiného pokoje…" nedokončil Brumbál, protože mu Adrien skočila do řeči.
"Ale vždyť jste říkal, že jsem nebezpečná jen pro kluky. Tak nevím, proč bych se měla stěhovat!"
Brumbál se však nenechal rozhodit a v klidu pokračoval: "…musíme vás přestěhovat, protože i když vám budeme podávat lektvar hlubokého spánku, kdy budete spát, nemůžeme zabránit tomu, že by vás mohla některá z vašich kamarádek vidět. A to nemůžeme dopustit. Doufám, že chápete, že tato situace je velmi vážná a že vše musí zůstat utajeno," řekl téměř výhružně.
"Samozřejmě, že to chápu. Jen nepředpokládám, že by mi někdo v noci odhrnoval závěsy, a díval se na to, jestli spím, jak spím a jak při tom vypadám."
"Tak jsem to nemyslel. Ale mohlo by se stát, že byste měla zlý sen a křičela byste ze spaní. A to by ostatní přimělo se na vás podívat. Takže vás přestěhujeme až do posledního pokoje. Upravíme ho vašim potřebám, abyste se v něm necítila opuštěná. Výzdobu už si dotvoříte sama. Budeme vás ovšem muset na úplňkové noci zamykat. Ještě budeme muset vymyslet, kdo to bude provádět, aby to nebylo moc nápadné."
"Dobře. Do kdy se mám přestěhovat?" zeptala se plna nových nadějí.
"Bylo by dobré nejdříve děvčatům z pokoje naznačit, že se budete stěhovat. Vymyslete si nějaký důvod, třeba, že se vám v tom pokoji špatně spí, nebo tak něco. To také nechám na vás. Každopádně do týdne byste měla být přestěhovaná. Blíží se nám opět úplněk, takže abychom byli připraveni."
"Tak já si něco vymyslím, řeknu jim, že už to mám s panem profesorem Kratiknotem domluvené a myslím, že tak do dvou dnů se přestěhuji. Doufám, že to pochopí." Adrien začala spřádat plány. Blýsklo se jí na lepší budoucnost. Nebudu už nikomu ubližovat. Zamknou mě tam a bude všem dobře. Možná se tam ukoušu nudou, ale to je moje smůla.
"Takže jsme domluveni. Myslím, že je to všechno. Třeba tam budete mít více času na soustředění se na úkoly a váš prospěch se nepochybně brzy zlepší. Budu vás informovat o všech změnách, které by mohly nastat. Doufám, že vy mě také."
"Samozřejmě, pane profesore. Jsem vám velmi vděčná za vaši laskavost a ochotu nechat mě zde dostudovat. Takže, myslím, že pokud je to vše, začnu si plnit své nové povinnosti."
"Ano, je to vše. Můžete jít a hezký den," rozloučil se Brumbál.
"Vám také, pane profesore," odpověděla mu. U dveří si ještě na něco vzpomněla: "Pokoj je na samém vrcholku věže? U dívčích ložnic, předpokládám."
"Ano, předpokládáte správně. A svým kamarádkám ho můžete klidně ukázat. Pokud budou chtít, mohly by vám pomoci se stěhováním. Jinak vám samozřejmě pomohou skřítci."
"Děkuji. Nashledanou." A Adrien odešla plna nových dojmů a myšlenek. Musím se jít někam schovat. Asi do pokoje, tam by nikdo teď nemusel být. Pořádně o tom popřemýšlím a uvidím, co se dá dělat.
A opravdu, v pokoji nikdo nebyl. Rozhodla se, že svým kamarádkám řekne o svém stěhování nahoru do věže ještě dnes, aby se zítra mohla přestěhovat. Ony to celkem pochopily. Protože Adrien v noci spala opravdu špatně a ostatní vlastně jen rušila ze spaní. Takže to tak trochu i přivítaly. Na druhou stranu jim bylo líto, že jedna z nich odchází. Ne napořád, ale už spolu nebudou trávit tolik volného času.
V neděli se přestěhovala do nového pokoje. Těch schodů ze společenské místnosti jí poněkud přibylo, ale to byla prozatím jediná změna, kterou pocítila. Pokoj byl úplně stejný, jen byl o něco menší než jejich společný pokoj. Postel měla bez závěsů, protože ty byly určeny k tomu mít své soukromí na společném pokoji, ale zde je nepotřebovala. Pokoj byl prosvětlenější a teplejší, což se jí zamlouvalo mnohem více, protože ve Francii je přeci jen o něco tepleji. Měla tu i velkou šatní skříň a noční stolek, a také psací stůl, který se ale rozhodla nepoužívat. Chtěla totiž svoje úkoly nosit do společenské místnosti, aby si nezvykla být stále sama, ale aby se stále dostávala mezi lidi.
Během dopoledne měla všechny věci uklizené na svých místech a tak pozvala Cho, Lisu i Padmu na návštěvu. Sedly si na velkou postel a povídaly si. Adrien už začala i trochu víc mluvit o Francii. Povídaly si o od dětství a Adrien měla konečně pocit, že nemusí lhát. Prostě jen stačilo neříkat všechno.
Adrien začala konečně klidněji spát, celkově byla klidnější, když už věděla, jak na tom je. Každý večer hodně přemýšlela a byla ráda, že toho pro ni Brumbál tolik dělá. Ale asi třetí den po stěhování dospěla k důležitému rozhodnutí.
Je opravdu moc hodný. Ještě jsem nikdy nikoho takového nepotkala. Jsem ráda, že mě nechá dostudovat. Jen nevím, co budu dělat, až dostuduji. S prací to asi nebude tak hrozné, když se měním jen v noci. Ale co můj soukromý život? Asi se stanu starou pannou. Anebo… pokusit se najít lék. Ale to bude hodně těžké. I když lektvary mě baví a pokud zůstanu v kontaktu s Brumbálem, mohlo by se mi to podařit. On je asi největší kouzelník, jakého znám. Najdu ten lék, ať to stojí, co to stojí. I kdybych ho našla až na sklonku svého života, najdu ho, a to je to hlavní. Není to jen pro mě, ale i pro ostatní dívky, kterým někdo tak moc ublížil, že se staly virgou.A s dobrým pocitem usnula.
Ráno se probudila svěží, odpočinutá a s dobrou náladou. A tu jen prohloubila Brumbálova ranní zpráva: "Ještě než začnete jíst to skvělé jídlo, které pro nás bylo na dnešek připraveno, mám pro vás jednu informaci, která se týká hlavně Havraspáru. A to, že Michaell Zillion se uzdraví." Okamžitě celá Velká síň vybuchla v radostný jásot.
"Bohužel, bude to trvat delší dobu, takže v Bradavicích dostuduje až příští rok." Ale tento dodatek neměl na nikoho, s výjimkou havraspárského famfrpálového družstva, téměř žádný vliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama