Kapitola 7 - Trest a deprese

2. srpna 2009 v 21:31 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Noc měla Adrien zase bouřlivou. Opět se jí zdálo o Francii, Krásnohůlkách, o její nejlepší kamarádce Lorraine, bez které si život ani neuměla představit, a taky pro její smůlu i o něm… jak ráda by už konečně na něho zapomněla… ale pořád to nejde, pořád ji něco nutí na něho myslet a, ano, i to, čeho by se tak ráda a bez váhání vzdala, miluje ho - ale kdyby se vzdala lásky, už by to nebyla ona, ona je ona a nikdo s tím nic neudělá…
Adrien se probudila asi ve dvě hodiny ráno, celá zpocená. Pane bože, zase ty stejný sny, pořád dokola a dokola. Já se z toho jednou zblázním. Nikdy se snad v klidu nevyspím…
Pokusila se usnout, ale nedařilo se. Proto vstala, vzala si všechny věci, co potřebovala, a odešla se osprchovat od svého stálého potu, bez kterého si jednu noc ani nedokázala představit. Pak se zase vrátila do postele a konečně se jí asi po další hodině podařilo usnout, ale zase neměla klid…

"Ne, Adrien néééé!"
"Neboj bude to rychlé, ani to pomalu neucítíš!"

"Bože on je mrtvý. Kdo to mohl udělat?"
"Byl to někdo bez citu, bez srdce. Nikoho takového neznám, musí to být opravdová stvůra, kdo jiný by tohle mohl udělat?"

"Adrien, Adrien!"
"Co, co se děje?"
"Je sedm hodin, musíme vstávat."
"Už zas? Tak já už jdu."
"Tak rychle, ať to stihneme!" řekla trochu podrážděně Cho.
A v duchu si Adrien pomyslela: Pane bože, jeden den se vyspat, co bych za to dala, tohle ranní vstávání mě jednou zabije… Zabije, tak osobní slovo, nemá stejný základ jako smrt nebo neživý, studený, bez dechu, ale je se všemi těmi slovy tak úzce spojeno. Na můj vkus až moc. Smrt je vlastně takový plášť, který, když jednou někdo spatří a nasadí si ho na sebe, už nikomu neřekne, co viděl a co cítil, když si ho nasadil, brr… To jsem radši neměla říkat…
A zase se jí do očí vhrnuly slzy, ale jen na chvilku, rychle si je utřela do noční košile a dělala, jako by se nic nestalo, i když to bylo velice namáhavé (tohle přetvařování už ji přestávalo bavit, ale byla pevně rozhodnuta, že o své minulosti nikomu tady v Bradavicích neřekne…).
Adrien rychle vstala a vyrazila do koupeny, byla po ránu trochu rozladěná, ostatně všechno se točilo okolo jejích divných snů, které jí nedávaly pořád žádný smysl.
Asi jsem se zbláznila, hrabe mi na maják, opakovala si pokaždé, když se vzbudila.
Zalezla do sprchy a pustila na sebe studenou vodu, aby se probrala, a hlavně proto, aby nikdo nepoznal její načervenalé oči, jak v noci asi zase brečela. Pak se oblékla a… ještě by málem zapomněla, dala si na obličej trochu umělého obličeje - make-up, aby nebyly vidět její kruhy pod očima.
Pomyslela si: Ale vždyť chodím spát brzo a spím celou noc, jak to, že mám kruhy pod očima? Ale dál už to neměla čas řešit, protože ostatní holky ji popoháněly, ať si pospíší, nebo to nestihnou. Tak na sebe ještě hodila světle modré stíny a řasenku. Konečně vypadala k světu a mohla vyrazit.
Jedna z holek jen tak potichu pronesla: "Tobě to trvá déle, než Cho, a to už je co říct!"
"Vždyť jsme přece dobré kamarádky. Teda aspoň doufám!" odvětila Adrien.
"No víš, že jsme," odpověděla Cho Adrien a trochu se u toho pousmála, jako by chtěla říct: "Jak jsi o tom mohla pochybovat?"
Všechny se zasmály a vyrazily společně na snídani. No… teda skoro všechny, jedna chyběla.
"Kde je Marietta?" zeptala se Adriena.
"Asi zase s Pansy," odsekla Cho, a tím všechna diskuse o Mariettě skončila. Jak šly do jídelny, Cho řekla:
"Adrien, musím si s tebou promluvit, máš chvilku čas?"
"Jo, třeba hned," odvětila Adrien, ale dost znervózněla a čekala, o čem to bude chtít Cho mluvit. Cho s Adrien se odpojily od zbytku holek a vzaly to na snídani trošku oklikou.
"Tak co jsi potřebovala?"
Cho se trochu zarazila, jako by přemýšlela, jestli to má rozebírat, ale potom se rozhodla, že ano, a začala trochu zvýšeným hlasem:
"Adrien, už mi konečně řekneš, co se s tebou děje?"
"O čem to mluvíš?" Adrien zčervenala.
"Nedělej, že to nevíš, pořád máš noční můry, dneska v noci taky, nejsem zase tak hloupá a jestli jsme kamarádky, řekneš mi, co se ti kdy stalo. Já ti chci pomoct, ale když mi nic neřekneš, nemůžu… A proč jsi vůbec přestoupila sem?"
"Cho, promiň, ale tohle po mně nemůžeš chtít, něco je prostě moje minulost, přítomnost a budoucnost, neřeknu ti nic, protože ani sama nevím, co se děje, moje sny a všechno, prostě nevím… Moje minulost je minulost a nemusíš vědět všechno, alespoň zatím ne. Moje přítomnost je teď a jsem za ni ráda, a moje budoucnost je osud a člověk, dokonce ani kouzelník, nikdy přesně neví, co ho čeká…"
Vezmi si příklad z Trelawneyové, pomyslela si.
"A asi z jedné strany je to i dobré. Aspoň třeba nevíš, kdy zemřeš, každý den vstupuješ do neznáma a každý den můžeš zemřít, to je na životě krásné, tohle už duchové nemají a myslím si, že je to velice trápí. I když cítíš bolest, víš, že jsi naživu a věř mi, o tomhle vím hodně…" odmlčela se.
Cho se s tímhle vysvětlením nemínila smířit, ale poprvé v životě viděla Adrien tak rozrušenou jako teď, a proto to nechala být. Aspoň na čas.
Obě doběhly zbytek holek a přidaly se k nim na kousek zbývající cesty do jídelny. U snídaně si Adrien schválně sedla dál od Cho, aby se na ni a její nesmlouvavý pohled nemusela dívat.
První hodinu bylo Bylinkářství. Cho už zvědavost nějak přešla a pomalu se na všechno zapomínalo, ale osud tomu tak nechtěl a vše mělo za nějakou dobu zase vyjít najevo…
Protože Cho i Adrien bylinky ovládaly na výbornou, začaly si povídat o tom, jak se Adrien povedl konkurz do famfrpálového družstva:
"Adrien, ten konkurz se ti moc povedl, ani jsem netušila, kolik v tobě je," zašeptala Cho.
"Psst, potichu, ať nám profesorka nestrhne moc bodů, ale díky, ale máš na tom velkou zásluhu ty, nikdy bych se tam asi nepřihlásila, kdybys mi nepomohla a nepřesvědčila mě."
"No, ale to, co jsi tam předvedla, jsi předvedla jenom ty, fakt se ti to povedlo."
"No jo, no, už toho nech, nebo se začnu červenat," zasmála se Adrien.
Najednou se za nimi objevila paní profesorka: "Děvčata… doufám, že mě posloucháte a zapisujete si!" řekla trochu výhrůžně, ale s úsměvem.
"Jistě, paní profesorko," ujistily ji obě naráz, jako by si četly myšlenky.
Profesorka se otočila a začala procházet znovu mezi ostatními žáky.
Cho sykla na Adrien: "Víš že ses včera všem líbila? Hlavně jednomu."
"No díky, a komu?"
"To se neříká, ale myslím si, že na to brzy přijdeš sama," usmála se Cho a dál se věnovala bylinkám. Adrien už to nerozebírala, protože neměla na kluky ani pomyšlení, a chtěla se tomu vyhnout co největším obloukem.
Zbytek bylinek proběhl v klidu a Adrien si je náležitě užila, protože všechno, co probírali, znala už z Krásnohůlek, získala pro Havraspár i pár bodů za snaživost.
To jí zvedlo náladu a byla zase na chvilku spokojená. Druhou hodinu byly lektvary a probíralo se veritasérum, což Adrien nebavilo a nemohla se zbavit myšlenek na Krásnohůlky, Lorraine, rodiče… a… ano, i na něho, nemohla se zbavit myšlenek na to, že s ním měla něco společného.
No jistě, vždyť jsem ho milovala, byli jsme spřízněné duše, měli jsme toho hodně společného, jakpak by ne.
Ale to jejímu svědomí nestačilo, pořád netušila, co se děje, nic… prostě měla výpadky paměti, to se stává, co by to mohlo znamenat, přece nic vážného…
"SLEČNO DE CREUBELL, PROČ NEDÁVÁTE POZOR?"
Adrien se najednou probrala ze svého zamyšlení do kruté reality.
"Já… no… víte…"
"TAK TO MNĚ STAČÍ. ODEČÍTÁM HAVRASPÁRU 10 BODŮ A DÁVÁM VÁM ŠKOLNÍ TREST. Večer se hlaste u mě v kabinetě!"
Adrien najednou nabrala odvahu, kterou v sobě v životě nezaznamenala, a vykřikla: "JÁ VEČER NEMŮŽU, MÁM TRÉNINK!"
Snape úplně s klidem - asi se těšil z toho, jak ubližuje, jak může někomu šlápnout do úsměvu a změnit mu jinak příjemný den na noční můru (S tou ovšem měla svoje zkušenosti Adrien a moc jí to nepomohlo.) - řekl: "Hm… myslíte, že mě to zajímá? Tak to jste na omylu, večer budete u mě před kabinetem a jestli ne, postarám se osobně o vaše vyloučení, stejně vím, proč jste k nám přestoupila."
Adrien se najednou zhroutil celý svět. Nejenom, že odešla z Francie, z Krásnohůlek, zabili ho, nevidí svoji nejlepší kamarádku - vždyť v dopise nemůže a ani nejde nikdy vystihnout všechno, nemá tady rodiče, co by teď za ně dala, i když jí často lezla matka na nervy. K tomu všemu nemůže na famfrpálový trénink, jak se na něj těšila a teď nic, zasedl si na ni učitel a její asi nejlepší kamarádka tady v Bradavicích něco tuší…
Bojovala se svým vnitřkem jako nikdy předtím, pořád se přemáhala, aby nezačala brečet, jak by to vypadalo a ke všemu by prozradila, že něco tají. Přemáhala se, aby se neklepala, kdyby ji někdo viděl, pomyslel by si, že je zkřížená s ratlíkem. I přes její snahu se jí stejně do očí nahrnuly slzy a samozřejmě to viděla Cho. Nic ale neřekla. Asi čeká na správnou příležitost, kdy to ze mě vypáčit, nebo ty slzy přičítá slzám zuřivosti proti profesorovi, pomyslela si Adrien.
Jakmile skončila hodina, Adrien na nic nečekala a rozběhla se k Havraspárské společenské místnosti a přes ni do ložnice, a i když se těšila na oběd (jaký to měla hlad), teď na to vůbec nepomyslela. Potichu si po cestě pro sebe mluvila: Celý život se mi hroutí, napřed Krásnohůlky a teď tohle, to není možné, co jsem komu udělala? Vtom, asi v zápalu zuřivosti (byla celá rudá a udýchaná) nedávala pozor, a také osud tomu tak chtěl a po cestě narazila do brnění a rozbila si hlavu.

Samozřejmě, když se probrala, byla na ošetřovně.
"Kde to jsem? Proč tu jsem?"
Vedle ní na židli seděla Cho, kapitán famrpálového družstva Roger Davies a brankář Michael Zillion.
Cho jí na její dotaz pohotově odpověděla: "Jsi na ošetřovně, jak jsi utekla na konci hodiny, asi jsi spadla a praštila se do hlavy, máš ji rozbitou."
"Aha, ale co tady dělají oni?" ukázala na oba kluky.
Slova se ujal Roger: "Přišel jsem ti říct, že nemusíš být smutná, že nemůžeš na trénink, protože jsem ho odvolal."
"COŽE, PROČ?" vyhrkla Adrien. "To je kvůli mně?" Byla úplně zoufalá, nevěděla, co dělat.
"No… trochu jo, ale není to zcela kvůli tobě. Tady Michael dostal dneska taky od Snapea trest, takže na trénink nemůže, a bez dvou hráčů už by to asi moc nešlo…"
Michael se na Adrien hezky usmál a Adrien, i když ne moc ochotně, mu úsměv vrátila.
"Aha, to mě mrzí, ale já…"
Cho na to hbitě odpověděla, aby už konečně tuhle debatu ukončila: "Takže vy dva si dneska odpykáte trest a bude vyřešeno."
"Dobře," přitakala Adrien jedním hlasem i s Michaelem.
Do večera si Adrien poležela na ošetřovně a měla ke své smůle až moc času přemýšlet o tom, co se v poslední době stalo.
Mám pořád zvláštní sny. Nic nechápu. Sice jsem dneska pár bodů na bylinkách dostala, ale hned mi je zase strhl profesor v lektvarech za nekázeň, slyšela jsem o něm zvěsti, ale že je to takový hnusák, to jsem opravdu nečekala. Já to nikam nedopracuji. Jak říkala Lorraine, přece nechci být nakonec moták. Musím ze sebou začít něco dělat a začnu tím, že… ne to nezvládnu. Adrien zase propadla depresi a vůbec neměla ponětí o čase.
"Slečno Creubell?" někdo na ni mluvil, zvedla oči a viděla madam Pomfreyovou.
"Ano?" hlas se jí třásl, ale snažila se nedat to na sobě znát.
"Už byste měla jít, abyste nezmeškala svůj první trest tady. Ale pokud vám není nejlíp, řeknu panu profesorovi, že dneska nikam nemůžete! Přece jenom jste měla slabý otřes mozku," řekla madam Pomfreyová a vlídně se na ni usmála.
"Ne, to nebude třeba, já to nějak zvládnu… ještě by si myslel, že sem srab a příště by mi to pěkně zavařil, radši tam půjdu."
Adrien poděkovala za starost a vydala se cestou ke sklepení, ke kabinetu pana profesora, kde už čekal Michael.
"Jsi už v pořádku?" zeptal se vlídně Adrien. Až moc vlídně na kamaráda, pomyslela si Adrien.
"Ano, jenom mě bolí hlava a…" To už nestačila doříct, protože se ze svého kabinetu vyřítil Snape.
"POJĎTE ZA MNOU!"
Oba poslušně zmlkli, i když Michael se nadechoval, že něco řekne, ale Adrien ho naštěstí šťouchla do žeber a sykla: "Zbláznil ses? Ještě nám napaří dalších 10 trestů!"
Michael se potichu uchechtl a pronesl: "Aspoň to budu dělat s tebou."
To už naštěstí Adrien neslyšela, nebo dělala, že to neslyšela, přece jenom, kdo ví, jak by to dopadlo, a vydali se za Snapem, ten je zavedl k sobě do učebny, ukázal na hromadu špinavých kotlíků a řekl: "TOHLE VŠECHNO VYČISTÍTE A BEZ KOUZEL!" a zase odkráčel.
Adrien s Michaelem tam chvilku stáli a bezradně se na to dívali, ale nakonec se dali do díla.
Nikomu se nechtělo začít povídat, ale když uplynulo asi 10 minut, Michael začal debatu.
"Myslíš, že by poznal, kdybych trošku zakouzlil?"
"Radši na to ani nemysli, nemíním tady s tebou vytírat kotlíky do smrti," řekla mrzutě Adrien.
"A proč jsi tady?" změnil téma Michael.
"Nedávala jsem pozor v hodině a proč ty?"
"Házel jsem po Snapeovi bomby hnojůvky."
"Hm… to se ti povedlo, ale teď si to asi odpykáš."
"No, to mi povídej… a jak ses rozhodla, že se přihlásíš na ten konkurz na střelce do našeho družstva?"
"No… tak trochu jsem chtěla sama a pak mě taky přesvědčila Cho. Do kterého chodíš vlastně ročníku?"
"Tak to Cho musím poděkovat, že tě přivedla."
Adrien se na něho podezřívavě podívala a najednou jí vyschlo v puse. V duchu si řekla: Tak už vím, o kom mluvila Cho… o Michaelovi…
"Do sedmého, jsem o rok starší než ty a Cho."
Takhle jejich debata plynula asi další dvě hodiny, než Michael narazil na citlivé téma.
"A jaké to je ve Francii. Jaká je ta škola a co kluci?"
Adrien sebou trhla a nevěděla, co odpovědět. Přece by se mě neptal na kluky, jen kdyby… to snad ne. Na to ještě nejsem připravená. Že já jsem do toho družstva lezla, tohle by se mi nemuselo stát, řekla si v duchu Adrien.
"No víš… je to tam pěkný." Snažila se rychle změnit téma, ale Michael se nedal odbýt.
"A co ti kluci?"
" Jo…ujdou…" Už se zase třásla a slzy se jí hrnuly do očí, zase ten známý vnitřní boj, aby nepropukla v pláč a neprozradila se. Celá se roztřásla a Michael něco poznal, přece si jí všímal více, než ostatních.
"Dobře, když o tom nechceš mluvit, tak nebudeme…" a radši se obrátil na druhou stranu, jako pro další kotlík, ale oběma byla příčina až nad míru jasná.
Zase mlčeli, po dvou hodinách pěkného přátelského povídání, zase nevěděli, co mají říct. Až do konce jejich trestu už byli potichu, hrobové ticho je oba mučilo, ale nevěděli, co mají říct. Byli až moc nejistí. Adrien nechtěla… no však víte… a Michael si nebyl jist, jestli na to jde z dobrého konce.
Měl bych se zeptat Cho, pomyslel si.
Když konečně dočistili poslední kotlík, bylo už půl dvanácté. Při odchodu zaklepali na pana profesora, aby věděl, že skončili, a mohl si ověřit jejich čestnou práci. Snapea to moc nezajímalo, protože věděl, že žádný žák by si nedovolil nedodělat nějaký trest, který on zadal, nebo snad ještě hůř, odfláknout ho.
Když se pomalu vraceli do kolejní místnosti, jako kdyby se prolomily ledy. Samozřejmě začal Michael. Začali si nezávazně povídat a ani jeden se nevrátil k předešlé události. Došli do kolejní místnosti a nikdo už tam nebyl, všichni asi spali.
Když se loučili, Michael udělal něco nečekaného, co Adrien překvapilo, dal jí pusu, obyčejnou pusu, ale pro Adrien to nebyla jen tak obyčejná pusa, byla to první pusa od kluka od okamžiku, kdy…
Rychle ucukla a Michael se skoro lekl. "Promiň, moc na tebe spěchám, ale…"
Adrien ho nenechala ani domluvit. "Já jenom že… no to je jedno, dobrou noc." A rychle odběhla do své ložnice. Vzala si ručník a noční košili a šla pomalu a rozvážně do koupelny.
Když byla uvnitř a měla jistotu, že ji nikdo nevidí a neslyší, propadla v zoufalý pláč. Když se trochu uklidnila nevěděla, kolik je hodin, ale tipovala tak dvě hodiny ráno, napustila si horkou vanu, položila se do ní a začala přemýšlet.
Vždyť to byla jenom pusa. Nic to neznamená, a i kdyby, tak co? Můžu mít kluka, ne? Michael je mi sympatický, je hodný, milý. Prostě nemůžu do konce života čekat na někoho, kdo už není, musím začít žít, jak říkala Lorraine, musím zapomenout. Kdyby tu tak byla, co by mi asi řekla, jak by mi poradila…
Ani nevěděla jak, ale zase začala brečet, celá se třásla. Po těle jí stékal studený pot, ale protože ležela až po krk v horké vodě ve vaně, hned se z ní smyl.
Když konečně vyšla z koupelny, potichounku se vplížila do ložnice, podívala se na hodinky a… půl čtvrté ráno. Pomyslela si, že se zase nevyspí, i kdyby šla spát dřív, stejně by měla hrozné sny a nic by ze spánku neměla.
Dneska ale cítila sebeuspokojení. Rychle usnula a spala první noc krásně a čistě. Čím to bylo, nevěděla, jen to trošku tušila, ale nepřikládala tomu moc velký význam, spíš se vymlouvala na to, že byla hrozně unavená…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tee Tee | 7. srpna 2009 v 18:45 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsem se jen zeptat, jestli ještě budeš překládat. Díky :)

2 tatokalan tatokalan | 8. srpna 2009 v 12:21 | Reagovat

jojo, určitě budu, jen teď trochu jezdíme po výletech, takže není moc čas, tak sem dávám tu havraspárskou ff. Taky mám trochu krizi, protože sem nikdo nechodí, mám pocit, že si překládám jen pro sebe, nechápu, čím to je, tenhle blog jsem zaregistrovala do všech možných vyhledávačů a stejně se tam neobjevuje :(

3 Tee Tee | E-mail | 10. srpna 2009 v 18:50 | Reagovat

No, můžeš zkusit napsat adresu na jiný blogy s povídkama, podle mě sem pak bude chodit fůra lidí, protože tohle je jedna z nejlepších povídek, kterou jsem četla a že jich bylo dost. Jinak si užívej volna a překládej jen když se budeš moooc nudit nebo když se ti bude chtít. Když ne tak s tím nespěchej. Měj se hezky

4 tatokalan tatokalan | 10. srpna 2009 v 20:38 | Reagovat

nojo, když já se nerada vnucuju nebo někomu lezu do zelí :) Párkrát už mě napadlo, jak by Apofis vyletěl z kůže, kdybych na tu stránku s fanfikcema, kam jsem dřív překládala, prskla svoji adresu :D

5 Tee Tee | E-mail | 11. srpna 2009 v 12:30 | Reagovat

To jsme na tom stejně, ale zas když
z toho budeš mít radost, tak to zato stojí ne? No, jak chceš, ale za zkoušku nic nedáš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama