Kapitola 8 - Podivný rozhovor

8. srpna 2009 v 12:24 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Skrz pootevřené okno proudil do ložnice čerstvý ranní vzduch, mírný vánek ovíval tváře spících děvčat a paprsky vycházejícího slunce šimraly na víčkách. V pokoji byl příjemný klid a ticho. Skoro by se zdálo, že se v tuto ranní dobu nenajde bdělý student v celých Bradavicích. Jedno děvče bez hnutí sedělo na posteli a mlčky nad něčím uvažovalo. Oči se jí leskly a dech, ač neslyšný, přerývavě trhal s její hrudí.
Adrien se zase probudila o něco dřív, a tak měla čas přemýšlet o událostech několika posledních dnů. Měla výčitky. Neustále se jí vracel ten vtíravý pocit, že ho podvádí. Věděla moc dobře, že se už nevrátí, rozum jí to jasně zdůvodnil, je tam, odkud není návratu. A přece to její srdce nechtělo pochopit. V podstatě je volná, může začít znovu žít a najít si nového přítele, třeba se i zamilovat a být šťastná, ale nedokáže to. Aspoň zatím ne. Její láska patří stále jemu. Mrtvému.
Vlastně ani nestojí o navázání nového vztahu, tak brzo ne. Ale objevil se Michael a ona to musí vyřešit. Má dvě možnosti. Buď ho rázně a nekompromisně odmítnout, a tím mu i ublížit, nebo se překonat a doufat, že se časem zamiluje. Co z toho? Ani nemusela dlouho přemýšlet, odpověď jí byla předem jasná, ale chtěla si chvíli pohrávat s myšlenkou, že se může rozhodnout.
Slunce postupně naplnilo místnost jasem a ranní vánek ustal. Zvedla se, že se trochu osprchuje, aby se probrala z té její každodenní melancholie, a odebrala se s ručníkem do dívčí koupelny. Vlažná voda ji opravdu osvěžila, a tak vyšla ze sprchy jako nový člověk. Její odraz v zrcadle však vypovídal o něčem jiném. Ačkoli se dnes výjimečně dobře vyspala, tak kruhy pod očima a ztrhaný obličej napovídal značné trápení. Pokusila se to jako obvykle zamaskovat a vydala se zpět do pokoje.
Děvčata se pomalu začala probouzet a se slepenýma očima mžourala na svěží Adrien.
"Dobré ráno, Cho," pozdravila zvesela, aby skryla svoji skleslost a únavu.
Cho jí na odpověď jen něco zamumlala, převrátila se na posteli a zkoušela znovu usnout. Zato Marietta se vymrštila do sedu a kapku komicky s nepřítomným pohledem zírala před sebe. Chvíli jí trvalo, než se probrala, pak se zvedla a zahučela taky do koupelny.
Cho a ostatní holky sice už jen polehávaly, ale evidentně se jim nechtělo ještě vstávat. Takže si Adrien vzala věci a vydala se radši do společenské místnosti, aby holky v sobotu po ránu nerušila. Jen ať se vyspí, myslela si. Sešla ze schodů, při čemž málem upadla, protože se jí zamotal hábit pod nohy. Naštěstí to ustála, ale zbytek cesty ke křeslům byl doprovázen jejími nadávkami. Chtěla si sednout do své oblíbené sedačky, a také se k tomu už chystala, když jí pod zadkem něco zaprskalo a seklo jí do nohy. Vyděšeně odskočila a otočila se na útočníka. V křesle ležela perská kočka, kterou viděla u jedné z druhaček. Syčela a sekala drápky, což Adrien dokonale rozčílilo. Snažila se
vrčením otravnou kočku vypudit z "jejího" křesla, ale nevypadala, že by se jí chtělo. Když ale Adrien sundala botu a mrskla ji po kočce, tak vyskočila a odpelášila kamsi do rohu místnosti. O to se již Adrien nestarala a pohodlně se usadila do křesla.
Vytáhla si pergamen a pero a začala psát:
Drahá Lorraine, konečně jsem se zase dostala k psaní. Stalo se toho tolik, musím ti vše vylíčit…
A co dál? Zasekla se a uvažovala, po chvilce pergamen zmuchlala a hodila směrem ke krbu. Netrefila se a dostala vztek. S námahou se zvedla a došla pro zmuchlanou kouli. Rozbalila ji, pergamen vyrovnala a netečně se na něj dívala. Nakonec ale pergamen znovu zmuchlala a přihodila ho do krbu na oheň. Uvědomila si, že už je jí zatěžko psát i své nejlepší kamarádce. Opravdu by jí toho chtěla tolik říct, ale zároveň měla pocit, že Lorraine nemá o ničem, co se zde děje, ani tušení, a že by z toho vzešla stejně jen zbytečná slova. Teď měla Cho. Ale ta zase neznala její minulost a zatím jí to Adrien ani nechtěla líčit, měla pocit, že si to musí nechat pro sebe. Je tu pro to, aby začala nový život, ne aby se stále vracela k tomu minulému. Bylo jí mizerně a její hroznou náladu
ještě zhoršil příchod Michaela do společenské místnosti.
Byl sice oblečený, ale bylo na něm vidět, že teprve vstával, vlasy měl rozcuchané a oči slepené od spánku. Když zaregistroval v místnosti Adrien, zářivě se usmál a zamířil přímo k ní. Nejistě se zastavil těsně před ní a radostně jí popřál dobré ráno. Adrien nevěděla, jak má reagovat.
Od jejího trestu u Snapea uplynulo několik dní, vlastně přes týden. Celou tu dobu zvažovala svůj vztah k Michaelovi a jeho možnosti. Teď už však byla rozhodnutá. Nemůže se mu přece neustále vyhýbat, když on si myslí, že má u Adrien šanci. Musí mu konečně dát jasně najevo, na čem je. Ale jak?
"Hmm…dobrý ráno, Michaeli," odpověděla tedy lhostejně a měla se k odchodu. Aspoň to hrála.
"Co ti zase přelítlo přes nos, Adri? A proč mi pořád říkáš, jako bychom se vůbec neznali?" chytil ji za ruku a otočil si ji tváří v tvář.
"Protože mám blbou náladu a protože se opravdu neznáme. A promiň, Michaeli, ale já ani nestojím o to nějak tě poznávat. Mimochodem, nevíš, kdy bude ten trénink, když to kvůli nám minule zrušili? Cho mi něco říkala, ale já ji moc nevnímala," pronesla suše a bez zájmu Adrien.
"Ten je přeci už zítra, jak to, že to nevíš?" podivil se Michael a kroutil hlavou. Po chvíli mu došla všechna Adrienina slova a trochu zrudnul. "A co tím vlastně myslíš? Jestli o mě nemáš zájem, tak to řekni rovnou, já tu nebudu ze sebe dělat před všemi šaška."
"Nemám o tebe zájem, nedělej ze sebe šaška," přitakala mu prostě a opravdu se otočila k odchodu.
Michaela to dopálilo: "Jestli si o sobě myslíš, kdovíjaká nejsi hvězda, tak se pleteš. Ale pro mě za mě si dělej, co chceš, hlavně, když budeš dobře hrát, abys nedělala ostudu aspoň koleji," zaprskal a pak se najednou strašně rozesmál.
Adrien se překvapeně obrátila a nechápavě se na něj zadívala. Michael se div nesvíjel smíchy na zemi a vypadal jako blázen.
"Čemu se směješ?" vyštěkla na něj.
"Tobě!…hahaha…podívej se na sebe, jak vypadáš, hahaha!" chlámal se.
Adrien se ve vzteku podívala na sebe, nic neviděla. Tak se šla podívat do zrcadla, které viselo kousek od krbu, a zčervenala studem. Hábit i kalhoty měla roztržené od kočky na zadku a noze a vykukovala jí holá kůže. A kromě toho byla celá na zádech obalená chlupy. Místností se rozléhal smích a do společenské místnosti přilétla Marietta s nechápavým výrazem, co se tu děje.
Adrien, celá červená v obličeji, vyběhla schody do ložnice v rekordním čase, popadla čisté oblečení a, doprovázena podivujícími se pohledy spolužaček, zapadla do koupelny.

Při snídani se všechny dobře bavily. Adrien se o něco zvedla nálada. Lisa někde našla zajímavé kouzelnické vtipy a přednášela je s takovou razancí, že se všechny válely smíchy. Dokonce i Mariettě cukaly koutky, ačkoliv se snažila držet od děvčat dál. Adrien jí bylo trochu líto, ale nakonec usoudila, že se do vztahu Cho a Marietty raději nebude plést.
Cestou z Velké síně se od Cho a Adrien oddělily Padma s Lisou, že prý si potřebují něco zjistit a že si je pak najdou. Když s Cho osaměla, tak se kamarádka otočila k Adrien.
"Jak se těšíš na zítřejší trénink? První v tvém životě, jestli se nepletu," usmála se laskavě Cho.
"No jo, už se nemůžu dočkat, bude to určitě vzrušující!" snažila se zamaskovat, že na to už zase zapomněla. Tolik starostí. Starostí? Zarazila se. Vždyť jich moc nemám. Teď už vlastně úplné minimum, tak proč se neuvolnit? Zítra je přece první trénink, hurá!
"Teda, já se vážně těším. V kolik hodin tam máme být?"
"Myslím, že po snídani, asi kolem deváté," zodpověděla jí otázku Cho. "A co Michael?"
"Ehm..cože?" zakuckala se Adrien. "Asi jsem ti špatně rozuměla."
"Ne, rozuměla jsi dobře. Nejsem slepá. Celý týden se kolem tebe motá a ty se mu vyhýbáš. Tak co bude? Teda jestli mi to můžeš říct."
"Nic. Sama uvidíš zítra na tréninku. A tohle téma už nechci řešit, prosím."
"Dobře, respektuji to. A co jsi to ráno vyváděla tak brzy?"
"Nic, jen mě vzbudilo sluníčko. A děkuji," uzavřela rozhovor Adrien a popohnala kamarádku z hradu, protože bylo docela pěkné počasí a chtěla toho využít na další průzkum okolí hradu.
Venku strávily celé dopoledne a přidala se k nim i Lisa s Padmou. Přinesly s sebou nějaké hry, kouzelnické hry. Adrien některé znala z Francie, ale ne všechny, takže byla nadšená z nových objevů a všechny se dobře bavily. Na oběd si zašly do Velké síně, a pak se pomalu přesunuly do kolejní místnosti, kde spolu řešily nějaké úkoly.
"Nevíte, na co se používá výluh z Mosařníku černého?" optala se Padma, která se snažila napsat práci na lektvary.
"To je od Snapea, že jo? K tomu jsem se ještě ani nedostala. Ten dává tak hloupý úlohy, je děsnej, brr," oklepala se Lisa.
"To je vážně tak hroznej? Je teda pravda, že na mě za tu dobu, co tu jsem, taky nezapůsobil nijak sympaticky, ale to ho vážně nesnáší celá škola?" divila se Adrien.
"Jo, je odporný. Má umaštěné vlasy a vůbec je slizký. A jeho způsob výuky taky za moc nestojí. Neboj, však ty ho ještě poznáš. Divila bych se, kdyby ten trest minulý týden byl tvůj poslední u něj. Zdá se totiž, žes mu do oka právě nepadla, i když, kdo taky jo, viďte holky," zakřenila se Cho.
"Taky se mi moc nelíbí, ale je to profesor, ne? A s tím trestem ještě uvidíme, budu se chovat tak, že mi nebude mít co vytknout," usmála se Adrien a vítězoslavně pozvedla bradu.
"Však on si něco najde," srazila jí hřebínek Lisa.
"Uvidíme. Ale jinak je tu vážně nádherně, líbí se mi tu," prohlásila Adrien a už se nadechovala k dalšímu projevu, když ji přerušila Cho.
"Hele, chybí mi kniha na tu esej z přeměňování, zapomněla jsem si ji půjčit."
"Tak si pro ni skoč, knihovna je ještě otevřená," okomentovala to Padma a vrátila se k psaní úkolu na lektvary.
"Já tam s tebou zajdu, stejně už mám toho učení po krk," nabídla se Adrien a obě vyrazily do knihovny. Cestou potkaly Skoro bezhlavého Nika a Adrien mu byla představena. Ač krátký, tento rozhovor Adrien nesmírně potěšil, byl zvláštní. Ještě se s někým takovým nesetkala.
V knihovně chvilku pobyly, knihu pro Cho o přeměňování našly hned, ale Adrien se dívala ještě po nějaké zajímavé knize na čtení pro sebe. Do knihovny vstoupilo několik chlapců a děvčat a Cho znervózněla. Tahala Adrien, že už chce jít. Když viděla, že Adrien se k odchodu nemá a něco hledá mezi knihami, tak oznámila kamarádce, že půjde napřed a ať ji pak dohoní, a zmizela ve dveřích. Adrien našla, co hledala. Z regálu vytáhla jednu velkou, celkem tenkou, v kůži vázanou knihu s nápisem KOUZLO FRANCIE a zaběhla si ji půjčit.
Trochu poklusávala chodbou, aby dohonila Cho, která jí utekla. V ruce držela knihu a druhou rukou si přidržovala hábit, aby se jí nezamotal pod nohy jako ráno. Asi by si ho měla nechat zkrátit, možná je jí trochu delší. Přemýšlela o délce hábitu, když málem narazila do profesora lektvarů, ředitele Zmijozelské koleje. Vůbec si ho nevšimla, takže se pěkně lekla a jen tak tak stačila zastavit.
"Promiňte," vyklopila ze sebe tichou omluvu a chtěla rychle zmizet. Profesor Snape ji ale zastavil.
"Kam si myslíte, že jdete? Chce s Vámi mluvit pan ředitel," zasyčel úlisně a s povýšeným výrazem jí hleděl do očí. Ty jeho černé oči bodaly jako nože a chvíli měla pocit, že jí vidí až do duše. To se jí nelíbilo a radši sklopila zrak.
"Myslíte profesora Kratiknota?"
"Když říkám, že pan ředitel, myslím tím pana ředitele. Následujte mne, prosím." Otočil se na podpatku a mířil chodbou dál.
Adrien nechtěla mít problémy a ačkoli měla profesora Snapea čím dál tím méně ráda, tak ho následovala. Jeho hábit za ním vlál a jí tím nesmírně připomněl nějakého netopýra. Nesl se vznosnou chůzí, ačkoli se zdálo, že trochu kulhá. Pozorovala ho a přemýšlela, proč je asi tak zatrpklý, když se zastavili u jakéhosi chrliče.
"Smetanová pěna," zašeptal téměř neznatelně profesor a chrlič odskočil stranou. Za ním se objevily točící schody.
"Běžte nahoru, pan ředitel vás již očekává," ušklíbl se profesor lektvarů a sotva vešla na schody, odvál zase pryč.
Vystoupala nahoru a zastavila se u krásných vyřezávaných dveří. Zaklepala na ně a čekala na odezvu. Po vyzvání vstoupila dovnitř.
V ředitelně již byla na začátku roku, ale i tak ji zdejší prostředí naplnilo atmosférou velkoleposti. Na stěnách visely obrazy bývalých ředitelů. Někteří dělali, že spí, jiní spolu živě diskutovali. Přesto měla pocit, že ji všechny oči pozorují. Včetně jedněch pomněnkově modrých za půlměsícovými brýlemi.
"Dobrý den, pane řediteli, přál jste si se mnou mluvit?" pozdravila dle etikety Adrien a s napětím očekávala odpověď.
"Dobrý den, slečno de Creubell. Prosím, posaďte se," a s milým úsměvem jí pokynul ke křeslu stojícím před jeho rozlehlým dřevěným stolem. Zahleděl se na knihu, kterou nesla, a pak se otázal: "Jistě se Vám stýská po Francii a domově, že?"
Adrien se na něj trochu udiveně podívala, ale odpověděla mu: "Ano, velmi se mi stýská, ale ráda bych dostudovala…a to se mi ve Francii nemůže podařit. Chtěl jste mi něco, pane řediteli? Jistě jste mne nevolal, abyste se mě ptal, zda se mi stýská."
"Ano, slečno de Creubell, to máte pravdu," zahleděl se na ni nečekaně vážným pohledem. "Nechcete mi něco říct, slečno?"
Adrien mlčela. Přemýšlela, co má tento podivný rozhovor znamenat. Dívala se Brumbálovi do očí a zkoušela z nich něco vyčíst. Měla příšerný pocit, jakoby on věděl něco víc, než ona sama. Čekala, jestli třeba nebude ředitel ve své řeči pokračovat, ale zdálo se, že již nemíní nic říkat.
"Nevím, co máte na mysli, pane řediteli," odpověděla tedy popravdě.
Následovala zase chvilka, kdy si hleděli mlčky do očí. Najednou měla Adrien podobný pocit, jako před chvílí s profesorem Snapem. Jako by jí hleděl až do duše a hledal její myšlenky. Ani tentokrát to nedokázala vydržet a sklopila zrak.
"Děkuji, slečno de Creubell, můžete se vrátit na kolej."
Nechápající Adrien se zvedla a s tichým rozloučením odešla z pracovny. Byla v šoku, nechápala, o co Brumbálovi šlo. Seběhla schody a s knihou přitisknutou na hrudník běžela na kolej. V hlavě měla zmatek a před očima se jí začaly míhat různé obrazy. V jednom z nich zaregistrovala Brumbála, stojícího v dlouhém fialovém županu s napřaženou hůlkou. Ale hned jí zase unikl a vystřídaly ho mnohé jiné obrazy, jež nestihla vnímat.
Zastavila se až u brnění, vyklopila ze sebe heslo a vešla do společenské místnosti. Sedělo zde několik děvčat a chlapců z nižších i vyšších ročníků a vesele se bavili. Když Adrien vstoupila, všimla si jí Cho stojící u krbu, zamířila rychle k ní a snažila se ji uklidnit.
Adrien jí všechno v krátkosti vylíčila a zmizela v dívčí ložnici. Sedla si na postel, přitáhla si polštář a přemýšlela. Po chvíli uslyšela klapnutí dveří a kroky. Když zvedla hlavu, viděla Cho, jak k ní přisedá na postel.
"To je vážně divné, Adrien. A ty netušíš, co to mohlo znamenat?"
"Už jsem říkala, že ne. Nemám vůbec ponětí. Mám se bát?" koukala vyjukaně na Cho.
"Ne, to určitě nemusíš. Pan ředitel je moc hodný člověk. Z něho strach mít nemusíš. Však ono se to časem vyřeší a vyplyne na povrch, oč jde. Jen vydrž. A teď se tím netrap a pojď mezi nás," prohlásila nesmlouvavě Cho a táhla Adrien za ruku z postele.
"Díky, ale nechci. Nemám náladu. Budu si číst, takže přeji dobrou noc," Adrien otevřela knihu z knihovny a začala v ní listovat.
Cho se tedy sebrala, protočila oči v sloup a odešla se bavit. Sotva za ní zaklaply dveře, tak knihu opět zavřela a dál se pokoušela uvažovat. Děsily ji vlastní myšlenky. Měla jich plnou hlavu a mnohých se bála, ale nedokázala se jich zbavit. Nakonec ve stejné poloze, jako seděla, i usnula.

Čekalo se jen na Cho s Adrien. Všichni členové kolejního famfrpálového mužstva již byli nastoupeni na hřišti a rozcvičovali se. Roger se na opozdilé studentky mírně zamračil, rozestavěl všechny do kruhu a začal předvádět cviky. Přítomní po něm opakovali. Po desetiminutové rozcvičce na zemi začala rozcvička ve vzduchu. Každý si nasedl na koště a opět dle předvádění kapitána mužstva, Rogera Davise, všichni trénovali. Pro Adrien bylo nejtěžší se chytit jen jednou rukou násady a vydržet minutu viset ve vzduchu. Na koště jí musela pomoct Cho, která s Rogerovými cvičeními již měla své zkušenosti.
Poté následovala teorie a taktika, již opět na zemi. Roger si dokonce přichystal nějaké nákresy, takže vše dokládal vlastními výtvory. Adrien byla zaposlouchaná do výkladu kapitána, ale všimla si, jak Cho po očku pozoruje Michaela a kroutí hlavou. Michael se choval úplně normálně, což bylo v posledních dnech více než neobvyklé, takže Cho došla k závěru, že se to Adrien asi opravdu podařilo vyřešit. Víc se do toho míchat nechtěla.
Když Roger skončil svůj připravený výklad, nastal čas na praktickou zkoušku, neboli ověření teorie v praxi. Jednoduše nasedli na košťata, rozdělili se do dvou skupin a začali trénovat. Zkoušeli nejprve obyčejné a klasické hraní, aby měla Adrien příležitost sehrát se s ostatními. Šlo jí to výborně, takže brzy přešli na nové fígle a chytáky, všemožné obraty a kotouly. Adrien se brzy zcela sžila se svým koštětem a ostatní doslova obdivovali její nadání. Roger dokonce prohlásil, že s takovouhle střelkyní mají letošní pohár v kapse, což zvedlo Adrien dříve ztracené sebevědomí a začala mít pocit, že přece jen něco umí a k něčemu je užitečná. Kapitán se nad novou členkou dmul pýchou.
Adrien byla ze svého prvního tréninku nadšená a těšila se na každý další. Létání ji opravdu bavilo a pohrávala si s myšlenkou, že by se tak mohla i živit. Věděla, že by to nešlo, ale nechtěla to zatím zcela zavrhnout. Byla ráda, když měla možnost volby. S utíkajícími dny a zvyšujícím se počtem konaných tréninků mužstva, které se jí stalo nejbližším kruhem přátel, se i nezadržitelně blížil první famfrpálový zápas v tomto roce.
Adrien ještě nikdy na žádném zápase ve famfrpálu nebyla, ale byla doslova okouzlena atmosférou panující již několik dní před zápasem. První utkání bylo jako každoročně mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Pro Adrieniny oči to bylo všechno téměř neuvěřitelné. Připadala si jako dítě v zemi snů nebo v pohádce. Všude, kam se hnula, se studenti bavili o nadcházejícím zápase, dohadovali se, jak je kdo letos vycvičen a kdo má jaké šance na výhru. Dokonce zaslechla, že pohár se prakticky už několik let střídá jen mezi Zmijozelem a Nebelvírem, stejně jako Školní pohár, což Adrien překvapilo a dá se říct, že i urazilo. Její kolej se jí zdála být tou nejlepší a věřila, že jedině ona může všechno vyhrávat. Mýlila se, a to ji ranilo. Proto se zařekla, že udělá cokoli, aby letos vyhrál pohár opravdu Havraspár.
Studenti ostatních kolejí si začali pořizovat různé předměty v barvě týmu, kterému fandili, a školou putovaly všelijaké odznáčky a nálepky. Čím blíž byl den D, tím jich stále přibývalo.
Ale ačkoli byla Adrien unesena vírem, točícím se kolem famfrpálu, tak ani tehdy ji neopouštěly děsuplné myšlenky a sny, které ji strašily po nocích. I nadále se budila brzy z rána s ohromnými kruhy pod očima a propocenou košilí. To bylo její prokletí, myslela si, vždycky a všude si ji její noční můry najdou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama