Kapitola 9 - Famfrpál

13. srpna 2009 v 16:53 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno

V sobotu se Adrien vzbudila jako obvykle velmi brzy. Potichu si posbírala všechny potřebné věci a odešla do koupelny. Pořádně se osprchovala, a protože měla hodně času, tak se i hezky namalovala. Přemýšlela o zápasu. Těšila se na něj. Zatím si nedokázala tu atmosféru ani představit. Hřiště už viděla na tréninku, ale nebyla schopná představit si fandící spolužáky a profesory a ten hluk, jaký tam určitě bude. Venku bylo na famfrpál nádherné počasí. Lepší si snad ani hráči nemohou přát, pomyslela si Adrien. Svítilo slunce, ale zároveň byly i mraky, takže hráčům by to nemělo vadit. Nebylo už horko, ale ani zima, jen trocha jinovatky na zemi. A ostatní se budou muset přiobléci, aby na tribuně nezmrzli.
Vrátila se do ložnice, aby si tam odložila své věci. Ostatní holky už se také vzbudily a vášnivě diskutovaly o nadcházejícím zápase. Bylo to jak epidemie. Nikdo nemyslel na nic jiného.
Ještě nevěděla, jestli má fandit Zmijozelu nebo Nebelvíru, tak se zapojila do hovoru: "Holky, komu fandíte vy?"
"No jednoznačně Nebelvíru, jako vždycky," odpověděla jí Cho. "Fandí mu celý Mrzimor i Havraspár. Je to tady zvykem. I když letos se asi najde výjimka."
"Vzhledem k tomu školnímu trestu od Snapea jsem nechtěla Zmijozelu fandit," odpověděla Adrien, "ale nepřipadalo mi to jako dostatečný důvod. Přece jenom je to jen jejich ředitel a ne oni samotní. Ale pokud vím, tak Zmijozel nemá nikdo moc v lásce. Já ty lidi moc neznám. Vlastně znám jen Pansy a podle toho, jak se mi představovala, na mě moc dobře nezapůsobila. A jestli se takhle chovají všichni, tak to už tu nenávist vůči nim docela chápu. Takže se přidám na stranu červených. Tou výjimkou myslíš Mariettu?"
"Samozřejmě," téměř jí odsekla Cho, "mimochodem, kde je?"
"Hádej, asi odešla do koupelny, aby nemusela poslouchat to, jak nebudeme fandit Zmijákům," odtušila Padma.
"Já jsem byla v koupelně a nikde jsem ji tam neviděla. Jedině, že bychom se minuly někde po cestě," odporovala Adrien.
"Mno ono je to vlastně docela jedno. Tak bude zase někde s tou svou Pansy," odpověděla Padma.
Následovala trapná chvíle ticha, jak nikdo nevěděl, co říct, protože nikdo nechtěl téma Marietta nějak dál probírat.
"Takže se přidáš na stranu červených?" vrátila se k původnímu rozhovoru Lisa.
"Když se přidáváte všichni, tak nebudu černou, nebo spíš zelenou, ovcí," řekla Adrien a pokradmu pohlédla na Cho. Neuvědomila si to a zase tak trochu naťukla Mariettu. Tak to chtěla rychle spravit: "Už mám docela hlad. Půjdu na snídani. Jde někdo se mnou nebo se teprve jdete probrat do koupelny?"
"Uááá," protáhla se Padma, "tak já bych to viděla spíš na tu druhou možnost." A Cho s Lisou jí ospale přikývly.
"Tak si pospěšte. Uvidíme se ve Velké síni," rozloučila se Adrien.
Z pokoje odešla sama. Ještě pořád se jí stávalo, že se v hradu ztrácela, takže i mnohem mladší studenti ji vodili, už ji velmi dobře znali. Ale vzhledem k tomu, že funguje zákon schválnosti a zrovinka měla času dost, cestu našla hned. Nevadilo jí to, naopak, měla z toho radost. Konečně po dlouhé době. Sice z maličkosti, ale i to se počítá.
Kdyby spěchala, tak se s ní budou hýbat schodiště a určitě by natrefila na další z bradavických tajemství, kterých tu bylo nemálo.
Jakmile vstoupila do Velké síně, poznala, že dnes se bude hrát famfrpálový zápas, i kdyby to už dávno nevěděla. Takový šum ve Velké síni o víkendu ještě nezažila, normálně se studenti trousili po malých skupinkách a bylo tu najednou jen pár lidí. Ale teď tu neuslyším pomalu ani vlastního slova, pomyslela si. Každý se těšil na jedenáctou hodinu, kdy mělo všechno vypuknout. Každý se těšil na nováčky ve družstvech a úžasnou podívanou, jakou famfrpál bezpochyby je.
Sedla si na své oblíbené místo, k jídlu si nandala misku kukuřičných lupínků, zalila je spoustou mléka a poslouchala ostatní. Za chvilinku přišly i ostatní holky z pokoje, takže se Adrien opět přidala do diskuse a nezírala jen tak naprázdno před sebe. Jenže rámus ve Velké síni byl čím dál tím větší. Takže hned, jak dojedly, zvedly se a odešly.
"Jé, holky, já si zapomněla vzít kabát. Počkejte na mě, prosím, u brány, já jsem hnedka zpátky," křikla Adrien a v mžiku byla na schodech.
V hradu bylo ticho. Jediné, co se jím rozléhalo, bylo štěbetání studentů u snídaně. Na páté podlaží se dostala výjimečně bez problémů. Došla k brnění, řekla heslo, vyběhla do ložnice pro kabát, a když procházela brněním zpátky, podjely jí nohy. Nejdřív vůbec netušila co se děje, pak ji napadlo, že by tam mohla být kaluž vody. Ale to také hned zavrhla, protože záchodky byly až na druhém konci patra. Vzhlédla a uviděla ducha.
"Nechci být nezdvořilá, ale to jste byl vy?" zeptala se Adrien opatrně.
"Hehehe, samozřejmě, že jsem to byl já. Kdo jiný by to měl být?" odseknul jí duch.
"Kdo vůbec jste?" zjišťovala Adrien.
"Já jsem Protiva," řekl hrdě duch.
"A proč to jako děláte?" naštvala se Adrien. Tohle se jí ještě nikdy nestalo.
"Proč to dělám? No asi pro zábavu…" smál se Protiva.
"No to je teda zábava!" hádala se Adrien.
"Protivooooo, kde jsi?" ozvalo se z druhé strany chodby.
"Vaše baronstvo, tady jsem. Čím vám mohu posloužit?" najednou byl Protiva u nohou jiného ducha.
Adrien pochopila, že tohle je jediná chvíle, kdy může zmizet, takže sebrala kabát a běžela dolů po schodech.
Sotva vyšla před bránu, zeptala se jí nakvašeně Cho: "Kdes byla tak dlouho?"
"Srazil mě nějaký duch. A strašně si dovoloval a pak přišel ještě jeden, něco na něj zavolal a ten první mu začal líbat nohy nebo co. Tak jsem odtamtud utekla, ale nevím, co bych dělala, kdyby ten druhý nepřišel," vyprávěla udýchaná Adrien.
"Tak mám pocit, že ses právě seznámila s Protivou a Krvavým baronem," usmála se Cho. "Na Protivu si dávej pozor, i když většinou ti to moc nepomůže. Jediné, co na něj platí, je Krvavý baron, ale to jsi právě viděla. Tak už pojď, za chvíli to začíná, tak ať nám někdo nezabere místa, co nám holky hlídají. Nechci to zmeškat. A ty by ses taky měla pořádně dívat, abys odkoukala alespoň trochu tu jejich taktiku."
Rozběhly se k famfrpálovému hřišti. Sotva vylezly na tribunu, kde měly místa, zeptala se jich nervózní Padma: "Kde jste tak dlouho?"
"Adrien měla menší nehodu s Protivou. Také pořádně nevím o co jde. Tak nám to pak řekne na pokoji," udýchaně ze sebe chrlila Cho.
Najednou se ozval příjemný hlas: "Dámy a pánové, vítejte na prvním zápase ve famfrpálu v tomto roce. Utká se Zmijozel s Nebelvírem tak, jako každý rok." Ozval se hlasitý potlesk.
"Kdo to mluví?" zeptala se Adrien a pomyslela si, že má ještě co dohánět, aby poznala, jak to tu chodí.
"To je Lee Jordan z Nebelvíru. Hodně se kamarádí s dvojčaty Weasleyovými. To jsou odrážeči Nebelvíru," poučila ji Cho.
"Nyní na hřiště nastupuje družstvo Nebelvíru: Angelina Johnsonová, Katie Bellová, Alice Spinnetová, George Weasley a Fred Weasley, teda možná naopak, ale já je takhle z dálky nepoznám a vy určitě taky ne," usmál se Lee. "Ron Weasley a jejich zázračný chytač Harry Potter!" Opět se ozval bouřlivý potlesk, ale jen tří čtvrtin fanoušků. Zmijozel se ozval až na své družstvo.
"Zázračný? Proč?" zeptala se zase Adrien.
"Protože je opravdu dobrý. Stal se členem famfrpálového družstva už v prvním ročníku. Ale na druhou stranu je taky dost namyšlený," odpověděla jí Cho. Adrien ale z jejího hlasu vycítila něco zvláštního. Nevěděla co, ale řekla si, že se nebude ptát. Každý má svá tajemství a ona zatím to své nechce nikomu prozradit, takže to nemůže vyžadovat ani na ostatních.
"A tady máme družstvo Zmijozelu: Montague, Crabbe, Goyle, Pucey, Bletchley, Warrington a Malfoy." V Leeově hlase byl znát odpor k jejich družstvu, ani se neobtěžoval říct jejich křestní jména. "A na hřiště už přichází naše jedinečná rozhodčí, madame Hoochová!"
Do potlesku diváků začala madame Hoochová mluvit ke kapitánům: "Pojďte ke mně, podejte si ruce. Družstva, nasednout na košťata. A můžeme začít."
Pískla a vypustila do vzduchu míče. Camrálu se hned chytila Angelina a Lee začal komentovat svým obvyklým způsobem: "Camrál má Angelina Johnsonová. Já pořád říkám, že Angelina je nadějná hráčka…"
"JORDANE!!!" nenechala na sebe dlouho čekat dohlížející profesorka McGonagallová.
"Dobře, dobře, už mlčím…" nedal se Lee, "a Angelina přihrává Katie Bellové, ta se blíží k brankovišti a následuje krásně provedený Chitin chyták."
Katie naznačila střílení, ale přihrála Alici pod sebou. Ta se míče chytla a téměř do prázdné obruče, kterou po Alicině akci zmijozelský brankář Bletchley opustil, vstřelila první gól sezóny.
"Nebelvír vede deset nula," rozzářil se Lee a profesorka McGonagallová se stihla jen pousmát nad svým družstvem.
Jenže Montagua, kapitána Zmijozelu, to pěkně naštvalo. Dostat gól jako první, to není zrovna příjemné. Začal posunky něco naznačovat. Pravděpodobně taktiku družstva. Adrien si stihla jen pomyslet, že budou asi dobře sehraným týmem. Bude se muset na tréninkách soustředit hlavně na taktiku družstev.
"Míč má Zmijozel a jde do útoku," pokračoval Lee, "Pucey přihrává Montaguovi, ten Warringtonovi. A Warrington dává gól. Je to deset ku deseti."
Zápas byl velmi vyrovnaný, protože obě družstva měla nové členy. Nehrálo se zrovna čestně. Ostatně jako vždy se Zmijozelem:
"Nebelvír má trestné střílení za Goylův faul na Bellovou," vysvětlil Lee pískání madame Hoochové, "střílet bude sama faulovaná hráčka. Už se připravuje na své místo v centrálním kruhu a vyráží proti Bletchleymu, který před svými obručemi provádí opakovanou osmičku."
Na Katie bylo vidět, jak moc se soustředí. Skvělá možnost na vyrovnání.
"A Katie Bellová dává gól. Nyní je opět vyrovnáno. Obě družstva mají dvacet bodů."
Oba chytači létali nad hřištěm, chvíli byli hodně u sebe, někdy naopak na opačných stranách hřiště. Potlouky se také nezastavily, protože Zmijozelští odrážeči byli pěkně silní, a ti Nebelvírští měli co dělat, aby své družstvo uchránili. Ale vedli si výtečně. Se zraněními na tom byl hůř Zmijozel: "A Pucey právě dostal potloukem do zad. Dobře mu tak…" Lee prostě neumí být nestranný, "nic jsem neřekl paní profesorko, vždyť víte, že to nemyslím vážně. Montague vyžaduje přestávku. Asi budou mít o hráče méně," radoval se Lee. "Ano, je to tak. Madame Hoochová posílá Puceyho na ošetřovnu, takže Zmijozel má o střelce méně. Uvidíme, jak jim to teď půjde…"
"Tak tohle by měli v Krásnohůlkách taky zavést. Je to úžasné, že i studenti dokážou hrát s takovým nasazením a tak dobře," bavila se Adrien.
"Já už bych si to tu bez famfrpálu nedokázala ani představit!" řekla popravdě Cho.
"Už je to tu tradicí."
"A ten Lee. Není on nějaký zaujatý?"
"Tak vzhledem k tomu, že je z Nebelvíru, tak to komentuje ještě docela mírně," zasmála se Cho.
"No vidíš, to jsem nevěděla. A proč to nekomentuje někdo jiný?" Další Adrienina tak trochu zbytečná otázka.
"Protože, pokud teda vím, to vždycky byl nějaký student. Ono by to u profesora bylo těžké, aby zůstal nestranný, a aby to taky mělo nějaký šmrnc. Dokážeš si představit třeba McGonagallovou nebo Snapea?" bavila se Cho.
"Tak to vážně ne."
" A ještě něco. Vím, žes mi ta pravidla vysvětlovala, ale kolik se hraje zápasů na škole?"
"Šest. Hraje každý s každým a za vítězství je obrovský pohár," rozohnila se Cho. Tohle byl její život. A také doufala, že tentokrát bude v kabinetě profesora Kratiknota a ne u Snapea a McGonagallové.
"Hmm, tak dobře," řekla a začala také doufat, že ho vyhrají zrovna oni. "Hele, Nebelvír dal další gól. Kolik to už je?"
"Nebelvír vede sedmdesát ku čtyřiceti. To jsme se pěkně zapovídaly. Hrají už docela dlouho, jak je znám, brzy někdo chytí Zlatonku," odtušila a ani nevěděla, jak blízko je pravdy.
"Harry Potter se vrhá střemhlav k zemi a za ním Draco Malfoy. Že by viděli Zlatonku, nebo je to jen pokus o zničení Zmijozelského chytače?" popisoval Lee Harryho oblíbenou taktiku.
"Tak tohle Potter dělá pořád," odfrkla si Cho.
"Co dělá? To takhle dobře lítá pořád?" nechápala Adrien.
"To taky, ale pořád si hraje na hrdinu. No to je jedno, radši to neřeš. To je totiž přesně to, co jsem ti říkala před chvílí," zasekla se Cho.
"Jo jasně, promiň," utrousila Adrien.
"Harry Potter drží Zlatonku, Nebelvír vyhrává nad Zmijozelem dvě stě dvacet ku čtyřiceti!" radoval se Lee.
Nebelvír si obletěl vítězné kolečko kolem celého hřiště a snesl se na zem. Tři čtvrtiny stadionu se začaly neskutečně radovat. Jen ti zelení byli naštvaní. Ale toho si ostatní teď vůbec nevšímali. Mezi studenty Nebelvíru zavládla euforie. Havraspárští a Mrzimorští měli také radost, protože nechtěli, aby vyhrál Zmijozel, ale na druhou stranu si přáli, aby pohár vyhrála zrovna jejich kolej. Přáli si něco, co se jejich družstvům už dlouhá léta nepodařilo.
Adrien stále přemýšlela nad tím, jaký bude její první zápas. Jestli se osvědčí jako hráčka a pokud ano, tak kolik gólů dá, kolikrát mine. Jestli ji někdo nezraní, což nevypadalo zas tak nepravděpodobně. Takových a mnohých dalších otázek měla plnou hlavu. Ale to bylo jedině dobře. V sobotu večer, když ulehla do postele, tak poprvé po dlouhé době nepřemýšlela o své minulosti, ale o přítomnosti a budoucnosti. A to hlavně jako o hráčce famfrpálu. Trvalo jí dlouho, než usnula. Ale zato spala opravdu tvrdě a zdálo se jí o famfrpálu. Jak létá nad hřištěm a dává jeden gól za druhým.
Ráno, když se vzbudila, venku bylo už světlo a počasí úplně stejné jako včera. Jako kdyby to byl stejný den. Adrien byla příjemně odpočinutá a doufala, že to, co se jí v noci zdálo, nebyl pouhý sen, ale předpověď jejího prvního zápasu. Poprvé se tady v Bradavicích probudila v klidu, bez rozrušení z nočních můr. To jí vytvořilo dokonalou náladu. Rozhrnula závěsy u postele a zjistila, že je v pokoji sama. Posbírala si věci a s úsměvem na tváři i v srdci vyrazila do havraspárské koupelny. Na snídani se potkala s ostatními děvčaty z pokoje. Skvěle si popovídaly.
Po snídani se musely konečně pustit do domácích úkolů, kterých bylo jako vždycky přes víkend velmi mnoho. Ale ani to jí nedokázalo zkazit náladu.
Ještě několik dnů po zápase byla škola plná nebelvírského vítězství. K zlosti Zmijozelských a profesorů. Nikdo se při hodinách plně nesoustředil, zvláště mladší studenti. Všichni stále řešili jednotlivé akce hráčů, opakovali si je stále znovu a znovu a mnozí si také přáli, aby uměli také tak dobře létat a hrát famfrpál.
Po víkendu opět nastal pravidelný shon. Učení jí nedělalo moc velké problémy, takže měla stále dostatek času, aby se jí v hlavě mohly honit nejrůznější myšlenky. A ne vždy to byly pozitivní myšlenky na famfrpál. Stále na něj musela myslet. Věděla, že už nic nevrátí, ale postrádala ho. V důsledku toho se jí o něm opět začaly zdát sny. Probouzela se uprostřed noci, zpocená, s vyděšeným výrazem ve tváři. A pak nemohla dlouho usnout, protože na něj nemohla přestat myslet. Trápilo ji to, že jí nikdo nemůže pomoci. Že je na to všechno pořád sama. Lorraine jí scházela, ale na druhou stranu, už k sobě prostě neměly tak blízko. To Adrien taky trápilo, takže se rozhodla, že jí napíše. Už to nemůže déle odkládat.

Drahá Lorraine
Stýská se mi po tobě. Potřebovala bych se někomu svěřit, ale tady nemám komu a přes dopis je to hloupé. Stále na něj musím myslet. Je to strašně vyčerpávající.
Nedávno jsem se přihlásila do kolejního družstva famfrpálu a přijali mne. Mám z toho obrovskou radost. V sobotu hrály dvě koleje zápas a bylo to úžasné. Už se moc těším, až budeme hrát my.
A ve družstvu je taky jeden kluk o rok starší než já, Michael. Měli jsme spolu školní trest a on mi pak dal pusu. Cítila jsem se strašně.
Učení mi tady jde mnohem lépe, v mnoha věcech jsem i já napřed. A to je co říct. Takže problém prospěchu je snad už vyřešen.
A jak se máte vy ve škole?
Pozdravuj ode mne, prosím, madame Maxime.
Tvá Adrien

Nevylíčila ve svém dopise všechno, ale trochu se jí ulevilo a spadl z ní těžký kámen viny, že už jí dlouho nenapsala. Také napsala rodičům o prvním zápase ve famfrpálu, o svém prospěchu a o kamarádech a životě tady ve škole. Když to psala, napadlo ji, že o prospěchu jsou rodiče určitě informováni profesorem Brumbálem, ale měla pocit, že by jim to měla napsat také, aby se to nedozvídali od někoho jiného než od své dcery.
Ruličky pergamenů si strčila do kapsy a vydala se do sovince vybrat nějakou spolehlivou sovu. Bety, jejich rodinná sova, byla právě doma ve Francii a její Mel byla někde na lovu, takže Adrien ani nezbylo nic jiného, než poslat dopisy po jiné sově. Chvíli ji trvalo, než sovinec našla, ale když vstoupila do půdní místnosti, plné sov všech druhů, od velkých výrů až po maličké a veselé puštíky, líbilo se jí tam. To ticho a klid.
Vybrala si jednoho puštíka, který ji začal klovat jemně do prstů, když mu na nožku přivazovala ruličky. Rozhodla se poslat obě najednou, věděla, že rodiče Lorraine dopis dají. Pohladila jemně puštíka po hlavě, řekla mu adresu a pustila ho. Ten nad ní chvíli kroužil a dělal nějaké kousky, pravděpodobně, aby Adrien pobavil. Povedlo se mu to. Poté se vznesl ke stropu a vyletěl oknem bez skla ven.
Adrien ještě dlouho zůstala sedět v sovinci mezi mnohými sovami. Všude lítalo peří a místnost hýřila životem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama