Kapitola 13 - Ve spánku

5. září 2009 v 13:10 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Adrien brzy poznala, že dodržet svou přísahu, že se bude snažit dostudovat a získat lék proti bytí virgou, je lehčí říct, než udělat. Znuděně se šťourala v ovesné kaši, kterou měli na snídani a kterou měla za normálních okolností velmi ráda. Přemýšlela: Proč proboha já musím být takovou zrůdou? Proč se to nejhorší děje jenom mně? Náhle si však vzpomněla, že i ostatní jsou na tom mizerně. Michael málem zemřel. Pomalu si začala uvědomovat, že k němu chová určité sympatie. Nemohla však zapomenout na svého bývalého přítele, bez ustání měla před očima jeho tvář a poslední vzpomínku, kterou na něj měla.
"Hej ty! Aaa - drii - een! Vnímáš mě?" Čísi ruka jí kmitala před obličejem. Adrien trhla hlavou a spatřila tvář Cho s houfem děvčat z Havraspáru. Pokusila se nasadit pohodový výraz. Naštěstí jí vyšel a její kamarádka se začala smát.
"Proboha, už jsme myslely, že jsi usnula a zaboříš si obličej do té kaše jako do polštáře!" Lisa, která stála vedle Changové, se prohýbala smíchy a ostatní dívky na tom nebyly jinak.
"Jo, jasně.." zašklebila se nepřítomně Adrien. V posledních dnech, od doby, kdy jí Brumbál vyjevil pravdu, se cítila jako ve snech. Nemohla se na nic soustředit, všechno kolem sebe vnímala jako malé hlouposti, kterým nepřikládala žádný zvláštní význam. Ani učení ji tolik nebralo. Vstala od stolu a dlouhými svižnými kroky se vydala do svého pokoje, na samotku. Nepotřebovala si srovnat věci v hlavě ani nic podobného. Vzpomněla si na člověka, na kterém jí tolik záleželo, a ona na něj stále zapomínala. Pevně se rozhodla, že napíše Lorraine i svým rodičům, už se jim neozvala dobrého půl roku. Sedla si na postel a z tašky vytáhla na polštář dva pergameny a jeden kalamář.

Drazí rodiče,
Již dlouho jsem vám nenapsala.

Adrien si chvíli pohrávala s myšlenkou, že rodičům napíše o tom, že je virga, ale nakonec se rozhodla pro pravý opak. Nechtěla znovu lhát, tak jim tam jen něco nenapíše.

Doopravdy nemám moc času, je tu dost učení. Psala jsem vám už, že mne vybrali do famrfpálového družstva? Nevím, jestli vůbec víte, co to je, ale popřípadě se zeptejte Lorraine. Musím říct, že od posledního psaní se tu cítím stále víc jako doma, v Krásnohůlkách. Doufám, že se máte dobře.
S pozdravem
Adrien

Chvíli přemýšlela nad ubohostí psaní. Nic ji už bohužel nenapadalo, takže jim ještě do rohu pergamenu načmárala malý obrázek sovy, který se ani trochu nepodobal živému originálu. Smetla papír z polštáře a chystala se rozepsat dopis Lorraine, když tu se ozvalo zaklepání na mohutné, dřevěné dveře.
"Dále," chvatně se posadila, dopisy schovala pod prostěradlo a vzala do ruky úkol z Přeměňování. Cvakla klika a do pokoje vešla Marrieta. Adrien na ni překvapeně pohlédla.
"Nazdar Adrien," pozdravila s falešným přátelským tónem.
"A-ahoj," rozpačitě vykoktala, "co tu děláš?" Změřila si nezvanou návštěvnici pohledem.
"Koukni, vím, že jsi dobrá kamarádka Cho," spustila nešťastným hlasem. "A, víš, já se v Pansy strašně zklamala. Vůbec nebyla taková, jak vypadala."
Marietta vypadala, jako kdyby se měla brzo rozplakat. "…nemohla by ses, prosím, nějak přimluvit u holek, aby mě zase vzaly zpět?"
Adrien na ni zaraženě zírala. Ona se sem snad přišla vybrečet nebo co, pomyslela si.
"No, můžu to zkusit," připustila po minutě přemýšlení. "..ale nic neslibuju."
"Hrozně moc díky, Adri! Jsi skvělá," zasmála se šťastně Marietta.
"No jo, proboha, vždyť se toho tolik nestalo." Už zase se cítila lehce trapně, když pozorovala, jak dívka nadšeně hopká po schodech do společenské místnosti. Adrien vytáhla zpod prostěradla dopisní papíry a úkol hodila ledabyle do kouta. Vzala do ruky pero z orla a soustředěně napsala Lorrainino jméno.

Lorraine,
Jak se máte tam u vás ve Francii? Jistě je u vás větší teplo než tady v Bradavicích. Musím přiznat, že tě hrozně zanedbávám, už jsem ti nepsala jak dlouho… Pozdravuj ode mne profesory a staré přátele, Melody, Chloe a ostatní, na které si vzpomeneš. U nás se skoro nic neděje, nic se nemění, jak si na tom Ty ?
Pac a pusu
Adrien

Znovu si pročítala dopis. Nikdy nebyla na psaní sáhodlouhých románů, někdy se zprávy od ní dokonce podobaly vojenským hlášením. Tiše se vykradla z pokoje i s dopisy směrem k sovinci. Právě procházela chodbou, vedoucí ke schodům, když se málem srazila s nějakou holkou.
"Tak dávej pozor, ne?" prohlásilo to děvče hrubě. Adrien protočila oči a sesbírala ze země dopisy, které jí popadaly.
"A která ty vůbec jsi?" zkoumala ji pohledem svých zelených očí.
"Jmenuju se Adrien de Creubell, ale nechápu, proč se mě na to ptáš, Padmo," představila se slušně, ale byla mírně zaražená, proč se jí na to její známá ptá.
"Já nejsem Padma," vybuchla.
"Umm… no… ne, tak kdo teda?" zmateně na ni zírala.
Dívka si prohrábla hůlkou své černé vlasy a zavřela knihu, kterou držela v druhé ruce.
"Já jsem Parvati Patilová, sestra Padmy. Těší mě," Parvati podala Adrien volnou ruku.
"Taky mě to mohlo napadnout," zasmála se Adrien a potřásla si s ní rukou. Školou se rozezněl zvonek, ohlašující další hodinu.
"No nic, musím běžet, mám ještě Věštění z čísel," zamávala jí Parvati. Adrien si pomyslela, jaká je výhoda, že dnes mají první hodinu až v deset hodin, zatím bylo teprve půl deváté, teprve půl hodiny uplynulo od snídaně. Tomu se upřímně podivila, než se někam dostala a než něco udělala, tak to trvalo jak dlouho.
Chvíli stála bez hnutí, než si uvědomila, kam vůbec chtěla jít. Když konečně vyšla schody, vedoucí do sovince (nehledě na to, že se na druhém schodu málem zabila kvůli sovímu trusu na podlaze), rozhlédla se a zapískala. Počkala, až k ní přiletí její sova Mel, a přivázala jí k noze pergamen s dopisem pro rodiče.
"Měj se, Mel, a hlavně, opovaž se to dopravit jinam než k našim!" pohrozila sově a otevřela okno, aby měla volnou cestu. Promnula si ruce a hledala sovu, která by doručila dopis pro Lorraine. Nakonec si vybrala velkého puštíka a sovím mlsem ho přilákala k sobě. Když mu připevňovala papír k noze, vysvětlovala mu cestu: "Francie, chápeš, Francie," opakovala a potom ho vyhodila z okna za Mel. Sova se pár minut potácela ve vzduchu, teprve pak nabrala výšku a vydala se na dlouhou cestu.

Adrien se dobrou čtvrt hodinku dívala za ptáky. Teprve potom sešla ze schodů, kde doopravdy uklouzla, narazila si koleno a potom byla nucena doskákat po jedné noze až na ošetřovnu. Lítostivě se zadívala po Michaelovi.
Když ji spatřil, vesele jí zamával, přičemž shodil krabičku s čokoládovými žabkami a dalšími pozornostmi od Havraspárských. Adrien mu nedokázala zamávat zpátky, tak alespoň vytvořila na svém obličeji bolestivou grimasu, když jí madame Pomfreyová patlala cosi na nohu.
"Tak, drahoušku," zacukrovala, "… teď tu nohu nech chvíli v klidu a za pár minut bude jako nová," (když si Adrien představila, jak jí padá noha a místo ní vyroste nová, chtělo se jí zvracet) "…takže podle mých hodinek stihneš ještě první hodinu."
Adrien slušně poděkovala a vytratila se z velké bílé místnosti. Kulhala k podzemním místnostem, kde na ně čekal "milovaný" profesor Snape. Cestou se zastavila u velké korkové nástěnky.

Konzultace povolání pro žáky šestého a sedmého ročníku
Žáci Nebelvíru se dostaví do kabinetu p.prof. McGonagallové, žáci Havraspáru se dostaví do kabinetu prof. Kratiknota, žáci Mrzimoru k p.profesorce Prýtové a studenti Zmijozelu do sklepení p.profesora Snapea. Konzultace jednotlivých žáků jsou vypsány níže.

S hrůzou zjistila, že už dvacet minut má být na konzultaci budoucího povolání u profesorem Kratiknota. Vyběhla k jeho kabinetu, jak nejrychleji jí to její zranění dovolilo, a vrazila do dveří.
"Pane… pane profesore, já se omlouvám, já jsem…" chtěla na něj vychrlit několik omluv proč přišla pozdě, ale Kratiknot jen unaveně pokynul rukou a zaskuhral svým pištivým hlasem: "Nic se neděje, slečno de Creubell, račte se posadit." A ukázal na malé kožené křeslo hned naproti jeho stolu.
Z koutu místnosti na Adrien vesele pomrkával Brumbál. "Už jsme se báli, že nedorazíte," ředitel se povzbudivě usmál.
"Ehm ano. Promiňte. Zdržela jsem se na ošetřovně," zašklebila se a kývla prstem k zavázané noze.
Kratiknot si odkašlal. "Mohli bychom začít, prosím?" vypískl.
Brumbál i Adrien přikývli.
"Takže, slečno de Creubell, máte již nějakou představu o vašem budoucím povolání?" dotázal se a Adrien zavrtěla hlavou.
"Ne, u nás v Krásnohůlkách jsme takové konzultace měli až v sedmém ročníku," odpověděla.
"Ani malou představu nemáte?"
Brumbálovy oči se pobaveně zableskly. Zjevně uhodl, o čem Adrien přemítá. Ta si jen znovu odkašlala a nasadila roztomilý úsměv.
"No, vlastně ano."
"Jen pokračujte," vybídl ji maličký profesor.
"Přemýšlela jsem o něčem, kde bych mohla uplatnit lektvary, třeba léčitelství, jako práce U Svatého Munga nebo tak," pohodila vlasy a pozorovala Brumbálovu reakci.
Zdálo se jí, že čas ubíhá nesmírně pomalu, když tam sedí a odpovídá na jejich otázky. Konečně se ozval osvobozující zvonek a Adrien vyrazila ven. Cestou potkala Cho s Lisou.
"Nazdar, Adri!" zahalasila blonďatá dívka. Adrien si okamžitě všimla, že jí přibyl další kroužek ve rtu.
"Nazdar, holky," usmála se. "Skvělá ozdoba, Liso," pochválila jí její nový piercing.
"Páni, ty se máš, že jsi se dneska ulila z lektvarů," řekla Cho závistivě, "Snape dneska zuřil, někdo z Mrzimoru mu hodil na hlavu prasečí mozek a on ho z těch svých černých, mastných vlasů nemohl dostat," zachichotala se při té vzpomínce.
"Problém byl," suše oznámila Lisa, "...že si vylil tu zlost na nás a nechal všechny mrzimorský i havraspárský utírat podlahu sklepení."

Adrien si vzpomněla na její návštěvu.
"Hele, holky, stavila se u mě Mer…"
Obě ztichly.
"A chtěla… jestli byste se s ní nemohli usmířit, že prý se spletla v Pansy a tak."
Cho si smutně povzdechla. "Víš, Adríšku, já se bojím, že to provede znovu."
"Co provede znovu?" nechápavě zamžikala.
"Jako že si najde kamarádku a na nás se vykašle," vysvětlovala Lisa.
V poslední době chápala zpomaleně, připadala si jak ve špatném černobílém filmu.

Podezřelé, v poslední době se nic nedělo. Pořád stejný kolotoč. Jediná změna v následujícím čtvrt roku byly jen její proměny ve virgu. Nikoho neohrozila. Dál chodila na tréninky famfrpálu a studovala. Z pěti zápasů vyhráli jen dvakrát, čímž ohrozili vítězství Havraspáru. Místo Michaela nastoupil na půl roku nějaký čtvrťák, Peter.
"Prosím, pozor!" Ticho proťal Brumbálův pronikavý hlas. Velkou síní proplouvali nejrůznější duchové a štěbetání studentů pomalu ustávalo. Ředitel spokojeně vstal a všichni ho hypnotizovali pohledem, když tu konečně promluvil.
"Vážení žáci, žačky, profesoři, duchové a náš milý pane školníku," stočil svůj pohled na nevrle vypadajícího, ošuntělého chlapíka u dveří, kterému u nohou seděla mimořádně ošklivá kočka s nakrčeným čumákem, Paní Norrisová.
"...mám pro vás velmi důležité oznámení, a to, že náš drahý student Havraspáru, Michael Zillion," celá Velká síň ztichla a poslouchala "… se díky skvělé péči naší madame Pomfreyové," madame po Brumbálově levé straně se potěšeně zatetelila "... uzdravil o chvíli dřív, než jsme všichni předpokládali. Proto tu s vámi bude sedět zhruba za dva, tři dny. Děkuji a dobrou chuť." Na jeho tváři se objevil široký úsměv a všichni přítomní, až na školníka, začali hlasitě tleskat a jásat.
"Není to skvělý, Adri?" šklebila se Cho nadšeně. "Adri? Ty z toho nemáš radost?"
"Co? Eh?"
"Adrien, máčíš si vlasy v té omáčce," upozornila ji s jakousi ironií v hlase.
"Aha. Jo. Díky. O čem to ten Brumbál mluvil?" opáčila Adrien nepřítomně a ždímala si omáčku z vlasů.
"Asi ses nevyspala dobře, viď, chudinko?" starostlivě na ni pohlédla.
"Jo... to je pravda," zalhala. Byl přesně den po úplňku. Adrien byla ráda, že o tom žádná z jejích kamarádek neví.
"Představ si to," do tváře se Cho opět začala vkrádat radost, "Michael se uzdraví už asi za dva dny, chápeš? Možná zase vyhrajeme, to je skvělý, to je..."
Nechtěla kazit kamarádce radost, tak poslušně čekala, až přestane mlít páté přes deváté. Alespoň někdo je tu šťastný, pomyslela si v duchu. Aby držela krok s Cho, musela jen přikyvovat hlavou a opakovat něco ve stylu "hmm… jo… úplně souhlasím… to máš pravdu…" a tak podobně.
O tři dny později Michael doopravdy přišel. Vlastně nepřišel, Havraspárští ho do Velké síně přímo donesli, takže se jako jediný míhal na povrchu davu osob v modrých hábitech. Nejvíce ocenilo Michaelův návrat havraspárské famfrpálové družstvo, Cho ze všech nejradostněji. Adrien začínala mít podezření, že se její kamarádce snad líbí, ale tuto myšlenku po chvíli zaplašila svým vlastním nadšením.
Na jeho návrat se hned po večeři konala velká oslava ve společenské místnosti. Jediný, kdo chyběl byla - jak jinak - Mer.
"Určitě zase někde brečí v koupelně..." ošklivě se zašklebila Lisa a v uších jí zlověstně zachrastily zlaté náušnice ve tvaru měsíců. Děvčata změnila téma hovoru zpět na školu, módu, ostatní spolužáky, famrfpál a tomu podobná témata, když tu jako blesk z nebe vletěl do dveří nějaký páťák.
"Pomoc! Vražda!" hystericky ječel a celý havraspárský sbor se zmateně otočil.
"Co se děje?" ozývaly se otázky zmatených studentů.
"Jaká vražda?" Adrien se otočila na Cho, ale ta jen pokrčila rameny.
"Vím já?"
Brnění se odtáhlo ještě jednou a do místnosti vešel profesor Kratiknot. Jakmile ho spatřili, všichni se k němu seběhli jako houf dravců a začali ho zahrnovat otázkami.
"Jaká vražda, pane profesore?"
"Já nic nechápu."
"Pane profesore!"
"Co se děje?"
"Kdo umřel?"
Zvlášť vyděšeně vypadali noví prvňáci a místy i druháci. Maličký profesor se snažil dostat z houfu lidí, a tak stále dokola opakoval jen "nic se neděje, žádná vražda" a podobně. Na chvíli se zastavil a pátral očima po místnosti. Pohled se mu zabodl do Adrien s Cho a Lisou.
Přešel až k nim (pronásledován studenty, kteří se stále na něco vyptávali) a vypískl tenkým a tichým hlasem: "Děvčata, můžete jít, prosím, se mnou?"
Všechny se za ním mlčky vydaly. Studenti na ně fascinovaně zírali a samotní zůstali, až když prošli brněním na chodbu.
"Pane profesore…" začala Cho, ale Kratiknot ji gestem ruky nenechal domluvit.
Co se stalo? A proč chtějí mě? Vždyť jsem byla zamčená, určitě jsem nikoho nenapadla... nebo že bych si snad odemkla? Vždyť bych byla jako v transu... musel by být zavražděn nějaký chlapec… Adrien zoufale doufala, že se to netýká jí, nebo že v tom alespoň nemá prsty. To je strašné, Michael se uzdraví a teď se někdo zabije, proboha... kam se hnu, tam se něco stane, pokračovala dál v úvahách.
Došli až před zeď s chrliči, vedoucí do ředitelny. "Čokoládový dort," zacvrlikal profesor. Tiše vystoupali až do kulaté místnosti, kde za stolem seděl Brumbál a měřil si je svými půlměsíčkovými brýlemi.
"Asi vás bude zajímat, proč vás sem tahám uprostřed oslavy, ale mám tu něco, co nemůže dál čekat," prohlásil temným, hlubokým hlasem a mávnutím hůlky zavřel dveře ředitelny.
Dívky čekaly, co se bude dít.
"Díky jednomu studentovi Havraspáru se k vám jistě doneslo, že byl někdo zavražděn. Já však věřím, že to byla nehoda, i když nic nemůžu vyloučit."
Lisa, Adrien i Cho na něj vydešeně zíraly.
"Ehm...pane řediteli... pane... můžu se zeptat... co s tím máme co dělat my?" zeptala se Cho.
Brumbál vyjasnil situaci jediným slovem: "Marietta."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tatokalan tatokalan | 17. září 2009 v 23:12 | Reagovat

Omlouvám se za výpadek, ale mám nějak v háji počítač, disky mi křičí o pomoc, koupila jsem si jeden nový a zkopírovala na něj jeden starý (ten s překlady, mimo jiné), pak mi tam přítel zálohoval jiný disk a ta data jaksi zmizela... tak musíme do počítače dát zase ten starý disk a nakopírovat to znovu, trvá to hrozně dlouho a já do toho lítám do práce atd... takže ještě chvilku vydržte, zkusím ta data nějak vymlátit, přinejhorším budu snad už brzy mít (za měsíc nebo tak) nový počítač :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama