Kapitola 15 - Konec roku

5. října 2009 v 18:25 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
I když někteří studenti, hlavně z Havraspáru, o její smrti věděli, byla to informace více než otřesná. To, že ve škole někdo zemřel, se stalo během posledních dvou let už podruhé, a studenti stále nemohli pochopit, jak je to najednou možné. V těchto záležitostech jim byly informace podávány s velkou dávkou opatrnosti a odměřenosti. Takže nebylo výjimkou, když někoho napadlo, že by mohla být znovu otevřena Tajemná komnata. Mezi studenty se začaly šířit obrovské fámy o té nešťastné události. A jediným důsledkem byl strach studentů z prvních ročníků. Na tom si dali záležet hlavně otrlejší Zmijozelští. Ale i pro ně to byla smutná doba. Blížil se konec školního roku a s ním i zkoušky. To všeobecnou náladu vůbec nezlepšovalo.
Adrien, Cho i Lisa se snažily od profesorů zjistit nějaké informace o Mariettině smrti. Něco zjistit se snažil každý. Ale jen tato tři děvčata se něco dozvěděla. Samozřejmě, že věděly, že to, co jim profesor Brumbál řekl, je pravda, ale ne úplná. Řekl jim jen to nejdůležitější. Bylo toho opravdu málo:
Marietta se zabila kvůli něčemu, o čem s velkou pravděpodobností nevěděl nikdo, kromě Pansy a Brumbála, který jí to vyčetl z myšlenek. Zabila se opravdu sama, což prokázalo jednoduché kouzlo, které zopakuje poslední kouzlo, které hůlka vyslala, samozřejmě ne s plnými účinky. A poslední informací bylo, že Pansy s velkou pravděpodobností v Bradavicích nedostuduje. Ale o tom se bude jednat až o letních prázdninách.
Pro Cho a Lisu to bylo velmi smutné období, protože znaly Mariettu už pět let a nyní byla nenávratně pryč. Litovaly svého chování. Trápilo je, že se s ní pohádaly, když se rozhodla bavit se s někým, kdo nebyl zrovna jejich oblíbencem. Bylo to její rozhodnutí, kamarádit se také s někým jiným a ony ho nerespektovaly. Přestaly se o ni zajímat a nebyla pro ně nic víc, než vzduch. A poté, když přišla, aby ji přijaly zpět, vykašlaly se na ni úplně a nepopovídaly si s ní o ničem, co se stalo. Trápilo je vědomí, že zemřela také částečně kvůli nim. Kdyby ji přijaly zpět anebo ji ze svého kolektivu vůbec nevyloučily, nemuselo se nic takového vůbec stát. A zemřela smutná a sama, rozhádaná se všemi svými kamarádkami, s těžkým srdcem.
Pro Adrien to bylo o malinko jednodušší, protože ji neznala tak dlouho, takže si k ní nevytvořila tak pevný vztah, protože i během tohoto roku se s ní potkávala velmi málo. Na druhou stranu, byla to právě ona, za kým Marietta přišla, aby jí pomohla. A Adrien se o to téměř nepokusila. Takže jednoduché to pro ni také nebylo. I když s celým Havraspárem to bylo úplně stejné.
Ale jak se blížil termín zkoušek, přišly všem na mysl jiné starosti, a ačkoli na Mariettu nezapomínali, nemysleli na ni už celé dny.
Adrien čekaly písemné zkoušky ze všech předmětů, které v Bradavicích studovala. Všechny se odehrály během jediného, ale zato vyčerpávajícího týdne. Byla opravdu ráda, že nebyla v pátém ročníku. Představa skládání NKÚ ji přímo děsila, i když věděla, že s pečlivou přípravou by je složila s dobrými výsledky.
Po zkouškách se jak velká voda přiřítil i úplný konec školního roku. A s tím se před Adrien objevil nový problém. Rozhodnout se, zda se chce vrátit do Krásnohůlek, nebo dostudovat poslední ročník v Bradavicích. A kvůli tomu jí při předposlední snídani přistála na stole školní sova s dopisem od profesora Brumbála.

Slečno de Creubell,
byl bych rád, kdybyste mne po dnešní snídani navštívila. Máme zde ještě jedno téma ke krátkému rozhovoru.
Albus Brumbál, ředitel školy

"Holky, po snídani se od vás budu muset na chvilinku odpojit. Musím ještě něco probrat s panem ředitelem. Vy půjdete asi ven, nebo ne?" zeptala se Adrien.
"Huhm...ehm...promiň," zahuhlala s plnou pusou Lisa, "my půjdeme k jezeru, vždyť jsme se na tom včera domlouvaly. Tak my tam na tebe počkáme. Stejně už tu není moc co dělat a být v hradu, když je takové krásné počasí, by byl přímo hřích."
"To budete hodné. Pak se můžeme jít projít kolem hradu," odpověděla s úsměvem. Dopila poslední doušek silného černého čaje, který si v Bradavicích tolik oblíbila. Kývla Cho a Lise na rozloučenou a odešla z Velké síně.
Cestu do Brumbálovy pracovny znala už nazpaměť. Za ten jediný školní rok tam byla víckrát, než byla za celá svá studia v Krásnohůlkách v pracovně madame Maxime. Zašeptala heslo, které zůstalo po celou dobu od Adrieniny první návštěvy u Brumbála kupodivu nezměněno. A stoupala po těch známých točitých schodech. Zaklepala a na pokyn vstoupila.
"Posaďte se, prosím," uvítal ji Brumbál tou známou větou.
"Děkuji, pane řediteli," usmála se Adrien a posadila se do měkkého křesla. Tušila, že ji tento rozhovor čeká a byla na něj připravená. Už zbývalo jen říci Brumbálovi její rozhodnutí.
"Předpokládám, že víte, proč jsem vám poslal sovu. Rád bych věděl, jestli jste se rozhodla strávit prázdniny ve Francii a poté se k nám vrátit, či dostudovat v tamější škole."
"Víte, pane profesore, rozhodování to nebylo lehké. Dlouho jsem zvažovala všechna pro a proti. A i přes to, že ve Francii mám rodinu a spoustu přátel, bych byla velmi ráda, kdybych mohla dostudovat zde. Musím přiznat, že to, co nejvíce ovlivnilo mé rozhodnutí, byla vaše pomoc ohledně mých... stavů," odpověděla naprosto od srdce Adrien.
"Lhal bych, kdybych vám tvrdil, že mne vaše rozhodnutí netěší. Takže školní sova vám na začátku prázdnin donese výsledky závěrečných zkoušek a na konci prázdnin seznam nových učebnic a pomůcek. Budu se na naše příští shledání velmi těšit."
"Já také, pane profesore. Ale měla bych ještě jeden dotaz," pronesla.
"Ptejte se," odpověděl.
"Potřebuji nějak vyřešit, co dělat o prázdninách, až se budu měnit."
"Ano, chtěl jsem vám to říci až zítra, ale předběhla jste mne. Profesor Snape vám dá lahvičky s oslabeným lektvarem hlubokého spánku, který už dobře znáte. A rodičům předáte tento dopis," natáhl k Adrien ruku s dopisem, na němž byla velká zelená bradavická pečeť. "A, myslím, že byste si s nimi měla popovídat."
"Ano, samozřejmě. Děkuji vám za vše, co pro mne děláte. Jste opravdu tak hodný a laskavý člověk, jak se o vás říká," usmála se Adrien s vědomím, že kdyby nebylo Brumbála, mohla zabít nesčetně kluků.
"Děkuji vám, slečno. Takže uvidíme se po prázdninách," rozloučil se s ní Brumbál.
"Nashledanou v září," pronesla a odešla z pracovny.
Vyšla z hradu a namířila si to k jezeru. Už z dálky viděla, že Lisa s Cho nevypadají zrovna radostně. Věděla, že je to pro ně stále velmi těžké, takže šla pomalu, aby měly čas všimnout si jí a včas změnit téma. Celé odpoledne střídavě seděly u jezera a chodily kolem hradu a vyprávěly si o svých rodinách a přátelích. Ani pro Adrien už to nebylo tak obtížné, protože věděla, že je zítra uvidí.
Večer před večeří se pěkně oblékly a namalovaly. Těšily se na vyhlašování školního poháru, stejně jako každý. A když vešly do Velké síně, jejich předsudky se naplnily. Po celé síni byly vyvěšeny zlatorudé a červené prapory. Všichni věděli, že o pohár soutěží vlastně jen Nebelvír se Zmijozelem. A červené prapory byly tou příjemnější variantou pro většinu školy.
Všechny tři si sedly ke stolu a začal nastupovat profesorský sbor. V čele s Brumbálem, ostatní šli hlavně podle toho, jak normálně seděli, aby se před studenty nehandrkovali. Všichni studenti pomalu zmlkli a otočili se ke stolu s nastoupenými profesory.
"Přeji příjemný večer všem přítomným profesorům, studentům, panu školníkovi a jeho kočce," začal Brumbál s trochou ironie v hlase, takže většina studentů se jen posměšně ušklíbla směrem k paní Norrisové. "Sešli jsme se zde, abychom vyhlásili vítěze naší celoroční soutěže - školního poháru. Ale než dojde k tomuto slavnostnímu činu, uctíme ještě jednou památku slečny Edgecombeové přípitkem." Vzal do ruky pohár, zvedl jej a napil se. Současně s ním to udělali všichni profesoři i studenti.
"A nyní k té radostnější události dnešního večera. Na čtvrtém místě s počtem čtyři sta dvacet pět bodů se umístila kolej Mrzimor."
Všichni začali tleskat, ale jen tak ze slušnosti.
"Na třetím místě se umístil Havraspár s pěti sty sedmnácti body."
Ozval se už trochu bouřlivější potlesk, ale hlavně od havraspárského stolu.
"Na druhém místě se usadil Zmijozel s pěti sty sedmdesáti třemi body."
Potlesk byl téměř neslyšný, protože Zmijozelu nikdo nezatleskal a sám Zmijozel byl natolik znechucen druhým místem, že raději ani netleskal.
"A konečně, na prvním místě se umístil Nebelvír!"
Jakmile Brumbál dořekl svou větu, Velká síň vybuchla v nadšený jásot, kde by nebylo slyšet vlastního slova. Profesorka McGonagallová převzala z Brumbálových rukou velký pohár a radostně se dívala na svou kolej. Nikdo si nevšímal profesora Snapea, který se tvářil tak strašně, že hůř už to snad ani nešlo. Když vlna nadšení opadla, Brumbál se jal vyhlašovat vítěze famfrpálového poháru:
"Na čtvrtém místě se umístil Havraspár."
"Adri, to nic, my už jsme na to zvyklí, tady vždycky všechno vyhrává Zmijozel nebo Nebelvír. A my s Mrzimorem se jen střídáme o poslední místo," pronesla Cho k Adrien, když viděla, jak je jí to líto.
"Hmm, ale stejně. Aspoň nemusíme být poslední," odsekla jí Adrien.
"Tak si to tak neber, loni to bylo naopak, tak třeba příští rok budou poslední zas oni," dodala s nadějí v hlase a sama doufala, že tomu tak bude.
"Na třetím místě se umístil Mrzimor," pokračoval Brumbál a od mrzimorského stolu se ozval velký jásot. Měli obrovskou radost, že nejsou poslední.
"Na druhém místě je Nebelvír."
Tentokrát už se Nebelvířané tolik neradovali.
"A na prvním místě je Zmijozel."
Ozval se opět jásot, ale vycházel pouze a jen od jednoho stolu. Snape se škodolibě usmíval.
"Takže letos se nám místa trochu prostřídala. A nyní bych vám chtěl popřát dobrou chuť k tomu výtečnému jídlu, které se vám právě objevilo na stolech."
Brumbál tleskl rukama a stoly se málem začaly prohýbat pod tíhou jídla. Bylo stejně výborné jako vždy, ale v tento slavnostní den tam bylo od každého něco, takže si všichni přišli na své. Když dovečeřeli, Brumbál opět vstal a rozloučil se se studenty:
"Přeji vám příjemnou cestu domů a těším se na shledanou v září."
Při těchto slovech se zadíval na Adrien.
Všichni studenti se začali zvedat, rychle či pomalu, podle toho, jak byli po jídle schopni. Za dveřmi do Velké síně si Adrien vzpomněla na lektvar hlubokého spánku.
"Holky, já musím ještě něco zařídit, počkejte na mě ve společenské místnosti."
Ty na ni zůstaly jen nevěřícně koukat, co má v poslední večer ve škole k zařizování, ale rozhodly se nic nezjišťovat a vydaly se nahoru po schodech. Adrien seběhla do sklepení a zaťukala na dveře kabinetu profesora Snapea.
"Hmm, dále," ozvalo se.
Adrien vstoupila. Už to tu znala, ale něco jí tu připadalo divné. Zavřela dveře a začala mluvit.
"Dobrý večer, pane profesore. Pan ředitel mi řekl, že od vás dostanu lektvar na prázdniny. Tak jsem vás chtěla požádat, jestli byste mi ho nemohl dát už teď, abych si ho mohla zabalit."
"Je támhle u těch kotlíků," odpověděl jí s naprostým nezájmem.
Adrien došla ke kotlíkům a vzala lahvičky s lektvarem. Když se otáčela, uviděla na stole ležet ledabyle zakrytou podivnou bílou masku. Nevěděla, co to je, tak se rozhodla zajít ještě do knihovny. Nechtěla se na to Snapea ptát. Takže jen poděkovala a zmizela za dveřmi.
Když došla do knihovny, nevěděla, kde hledat. Ale uviděla Hermionu Grangerovou, tu dívku, která vedle ní seděla na Obraně proti černé magii. Tak se rozhodla, že se jí zeptá. A když řekla svoji otázku, viděla, jak se Hermiona zděsila, ale pak se pokusila udělat, že se nic nestalo.
"Tos určitě viděla u profesora Snapea, on tím straší prváky. To nic není," snažila se mlžit Hermiona.
"Aha, tak děkuju," řekla Adrien a odešla z knihovny. Ale s její odpovědí spokojená nebyla. Tak se zeptám Lisy a Cho, ty mi to snad řeknou, pomyslela si.

"Holky, neznáte takovou ošklivou bílou masku?" zeptala se záměrně tak, aby nevyplynulo, u koho ji viděla.
"Myslíš takovou divnou?" zeptala se Cho a po Adrienině přikývnutí pokračovala. "Tu mají Smrtijedi, příslušníci Ty-víš-koho. Ve Francii se o něm neví?"
"Vlastně skoro vůbec. Jen, že tady je nějaký šílenec, co nesnáší nějakého kluka, a je strašně nebezpečný," odpověděla jí Adrien a byla ráda, že se jí neptá, jak ji to najednou napadlo.
"Tak je to trochu zjednodušené. Ale v podstatě je to pravda. A jediný, koho se Ty-víš-kdo kdy bál, je Brumbál. Takže si nemusíš dělat žádné starosti," houkla na ni Lisa.
"Aha, tak děkuju za vysvětlení," usmála se Adrien. Ale v tom okamžiku jí bylo jasné, že musí zase za Brumbálem.
"Holky, já ještě na chvilku odejdu. Kdyby se vám chtělo spát, tak na mě nečekejte. Tak se zatím mějte."
Zvedla se a po cestě ke dveřím ještě slyšela Lisu, jak říká: "Ta tady nedělá nic jiného, než že něco pořád zjišťuje a zařizuje."
Ale Adrien to neřešila. Momentálně měla hlavu plnou jiných myšlenek. Došla ke kamennému chrliči a řekla heslo. Vystoupala po schodech a zaklepala na dveře. Vstoupila a uviděla Brumbála s naprosto neklidným výrazem ve tváři.
"Dobrý večer, slečno. Děje se něco?"
Adrien najednou měla pocit, že Brumbál má takových starostí, že si to nikdo nedokáže ani představit.
"Ehm, no ano. Víte, byla jsem za panem profesorem Snapem. Brala jsem si lektvar, a pak jsem u něj viděla ležet takovou bílou masku. Nic jsem mu neřekla a odešla jsem. Ale když jsem se pak ptala Lisy a Cho, řekly mi, že to je maska příslušníků Vy-víte-koho."
Brumbál počkal, až všechno dořekne. Pak jí pokynul, aby si sedla a začal jí vysvětlovat.
"Vím to už dávno, jste velmi všímavá. O té masce vím. Řeknu vám jen to, co je nezbytně nutné, protože nemám moc času a stejně vám by ty informace nebyly moc platné. Takže, Severus je bývalý Smrtijed. Odešel od Voldemorta dříve, než jeho moc ochabla. A já ho přijal sem do školy. Nyní, když se lord Voldemort navrací, nám pomáhá jako zvěd. Prosím vás, abyste to, co jsem vám právě řekl, nikomu nepověděla. Zkazilo by to tolik věcí, že si to ani nedokážete představit," řekl poněkud nervózním tónem. A poslední větou rozhodně ukončil jejich rozhovor, takže se jen rozloučili a Adrien odešla.
Když se vrátila do společenské místnosti, Lisa a Cho už tam nebyly, takže vystoupala do svého pokoje, dobalila si věci, osprchovala se a šla spát.
Ráno, když se vzbudila, vzpomněla si opět na Snapea, ale rozhodla se, že už to nebude řešit. Pokud o tom ví Brumbál, je všechno v pořádku. Takže se šla umýt, vyčistila si zuby a provedla zbytek ranní očisty. Zabalila si své poslední věci, došla do sovince pro svou sovu Mel, dala ji do klece a šla na snídani. Ve Velké síni vládla napůl pochmurná nálada, protože nikomu se nechtělo opouštět své přátele, napůl veselá, protože se všichni těšili na své rodiče, sourozence a přátele z okolí jejich bydliště. Adrien se cítila stejně rozporuplně jako ostatní. Ale převládala touha po domově. Rodičům i Lorraine nepsala během roku zrovna často, a tak se těšila, až jim bude moci všechno vyprávět a až se dozví novinky, které se staly během toho roku, kdy byla pryč z domova. Seděla nad svou ranní kávou a přemýšlela, jestli si bude mít s Lorraine ještě o čem povídat, jestli se neoddálily natolik, že už by mezi nimi viselo jen trapné ticho.
Z tohoto zamyšlení ji vytrhla až Lisa, která se přiřítila s úžasným nápadem. Až přijede domů, nechá si do ucha udělat další dírku.
To by mě zajímalo kam, protože už má obě uši perforované jako toaletní papír. Adrien se při té myšlence pousmála, ale nahlas její nápad schválila. Po snídani vyšly před hrad, kde už na ně čekaly kočáry tažené testrály.
"A co naše kufry?" zeptala se najednou Adrien.
"Donesou nám je až do vlaku," odpověděla jí Cho. "Myslím, že to dělají školní skřítci. Je pořád ještě vidět, že jsi tu prvním rokem. Kdo ti vlastně kufr přinesl, když jsi přijela?"
"Nevím, také asi skřítci. Jen vím, že mi profesorka McGonagallová řekla, abych ho nechala na nádraží, že už se o něj někdo postará."
"No vidíš, postaral. Takže můžeš být v klidu. Ani tentokrát o něj nepřijdeš," rýpla si Lisa, které už to věčné vysvětlování lezlo trochu na nervy.
Adrien se na ni jen usmála a nastoupila do kočáru. V Prasinkách na nádraží usedly do jednoho kupé a čekaly, až se vlak rozjede. Nikdo si k nim nepřisedl, což bylo vlastně dost zvláštní. Vlak býval většinou úplně plný. Po cestě vzpomínaly na uplynulý rok, co se mělo stát a nestalo, a naopak. Koupily si Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a smály se při tom těm obličejům, co dělaly, když to chutnalo třeba jako citron. Snažily se užít si těch posledních společných pár hodin, než se budou muset na dva měsíce rozloučit.
"Adri, ty budeš chodit do Bradavic i příští rok, nebo se vrátíš do Krásnohůlek?" napadlo najednou Cho.
"Mluvila jsem o tom s Brumbálem. Dostuduji s vámi. Co bude potom, to ještě přesně nevím."
"To jsme rády. Škoda jen, že nejsi s námi na pokoji," přidala se Lisa.
"Když já tam opravdu nemohla spát. Vždyť jsem vás pořád budila. Je to takhle jednodušší," uzavřela toto téma Adrien.
Když vlak dojel na nádraží King´s Cross, rozloučily se a Adrien se vydala k Děravému kotli, protože trajekt do Francie odjížděl až ráno. A musela se někde vyspat. V Děravém kotli se navečeřela a šla spát. Ráno zaplatila a vydala se k trajektu.
Ve Francii na ni čekali její rodiče. Bylo to dlouhé a radostné vítání. Odvezli si Adrien domů a ještě to odpoledne se stavila za Lorraine.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama