Kapitola 16 - Letní prázdniny

22. října 2009 v 9:50 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
"Adrien!"
Ranní poklid v domě rodiny de Creubellových narušil rozzlobený hlas paní de Creubell. Ale nenarušil jen to. Pronikavý hlas matky přerušil i divoký tok myšlenek, které zmateně poletovaly v Adrienině mysli.
"Adrien, okamžitě otevři ty dveře! Nejsi jediná v této domácnosti, která se chce osprchovat, jestli to náhodou nevíš! Vždyť tam trčíš už celé hodiny."
Paní de Creubell se na chviličku odmlčela a na tváři se jí objevil náznak strachu o svoji dceru.
"Tak se aspoň ozvi," dodala už skoro prosebným hlasem.
Adrien hodila na dveře koupelny svoje červené oči a pomalu vstala z vany. Rychle se snažila setřít si slzy, které se jí ještě stále kutálely po tváři.
"Jsem v pořádku, mami. Hned jsem venku, počkej ještě chvilku, prosím," zavolala a modlila se, aby její hlas zněl aspoň trochu bezstarostně a šťastně. Ale věděla, že matku nemůže jen tak lehko převézt.
"Opravdu nic nepotřebuješ? Ručník? Zubní kartáček?" Ale Adrien věděla, že na to se jí matka neptá.
"Ne, mami, nic nepotřebuju, všechno tu mám, díky. Za chvilku jsem dole," odpověděla na ustaraný hlas svojí matky. Byla smutná z toho, že se pro ni tak trápí, ale nedokázala to nijak ovlivnit.
"A co chceš na snídani? Croissant nebo topinku? Nebo chceš radši vajíčko natvrdo? A..."
"Mami, běž už. Sním všechno, co připravíš."
Adrien slyšela, jak si její matka povzdychla a jak schází po schodech dolů do jejich kuchyně. Když se ujistila, že je její matka už dole, vzala si osušku a otřela si mokré tělo. Potom se sklonila k umývadlu, důkladně si vyčistila zuby, umyla tvář a nakonec si na ni nanesla trochu make-upu. Všimla si, že ty její obrovské kruhy pod očima jsou už o trochu menší, a to ji opravdu potěšilo. Od té doby, co ví, co se s ní děje, se jí spí mnohem líp, i když ji stále pronásledují noční můry.
Když byla s líčením hotová, svázala si vlasy do copu a oblékla se. Mířila už ke dveřím, když se ještě zarazila a otočila zpátky k zrcadlu. Přinutila se na sebe usmát a když se ujistila, že její úsměv vypadá docela přesvědčivě a uvolněně, otevřela dveře a zamířila dolů na snídani.
"Dobré ráno, Adrien. Jak jsi se vyspala?" vítal ji hned u dveří otec.
Adrien se téměř neznatelně zamračila. Věděla, že za touhle nevinnou otázkou se skrývá další, a mnohem závažnější otázka. Poznala to podle otcova nenuceného tónu, z kterého bylo úplně jasné, že je hraný.
"Dobře," odpověděla mu a svým tónem mu dala jasně najevo, že ho prokoukla a že chce znát tu pravou otázku, tak neuměle skrytou za tou vyslovenou. Bála se, že si její rodiče všimli...
"Všimli jsme si, že se nespíš zrovna nejlíp. Mluvíš ze spaní a v noci se budíš," pokračovala v rozhovoru matka.
Adrien si vzdychla. Přesně TOHOHLE se bála.
"Kromě toho už nejsi tak veselá jako dřív. Změnila ses, jsi mnohem, jak to říct, vážnější. Co se to s tebou děje, Adrien? Proč nám to nechceš říct? Jsme přece tvoji rodiče a můžeš nám věřit. Možná bychom ti mohli pomoct."
Adrien by nejradši začala nadávat. Takže její falešné úsměvy a předstírané veselí nezabraly. Kromě toho, její rodiče určitě něco tuší. Sice si myslí, že má nějaké puberťácké trable, ale přesto si dělají starosti, že je to něco vážnějšího. A do dalšího úplňku zbývá už jen týden.
Musím jim to konečně říct. Měla jsem jim to říct hned, když jsem přijela zpět domů. Ale když já mám takový strach, že mnou budou opovrhovat za to, že jsem...
Adrien se začaly do očí hrnout slzy.
Že jsem netvor, dokončila v myšlenkách a chtěla být raději někde úplně jinde, kde by se mohla pořádně vyplakat.
"Adrien, řekni nám to. Pomůžeme ti, to ti slibujeme," pokračovala její matka, když si všimla, jak má Adrien blízko k tomu, že ze sebe všechno vysype. A chtěla ji obejmout.
"Vy mi nemůžete pomoct. NIKDO mi nemůže pomoct," vykřikla hystericky, vyhnula se matčině otevřené náruči a vyběhla nahoru po schodech do svého pokoje.
Nechtěla, aby ji rodiče viděli plakat. A nechtěla vidět jejich soucitné, vyděšené nebo snad i nenávistné pohledy, až se dozvědí pravdu. Proto jim nedokázala říct, kdo je.
Vzpomněla si na dopis od profesora Brumbála. Ten dopis, který ještě stále leží na dně jejího kufru. Měla ho dát rodičům přečíst hned po příjezdu domů.
Proč jsem jenom tak zbabělá? Proč jim nedokážu říct pravdu? A proč to nedokážu říct ani svojí nejlepší kamarádce?
Doběhla do svého pokoje a vztekle třískla dveřmi. Její pohled zabloudil k zrcadlu zavěšeném na jedné ze zdí jejího pokoje. Uviděla v něm nešťastnou dívku s červenýma uplakanýma očima a vybavila se jí její druhá podoba. V mysli se jí vynořila slova té básně:

Ať už bytost krásná či ošklivá,
celý měsíc stejná zůstává.
Kulatý měsíc to však změní,
a krásnější dívky na světe není…

Ruka s drápy se natahuje po chlapci, kterému není ve tmě vidět do tváře. Chlapec k ní otáčí svou tvář a ve chvíli, kdy ji zahlédne, objeví se v jeho tváři úžas a hned nato strach. Drápy se mu zasekávají do těla, po ruce jí stéká krev...
"NEEEEE!" Adrien se ocitla na zemi. A ani nevěděla, kdy klesla na kolena. Neovladatelně se třásla po celém těle a po tvářích jí stékaly horké potůčky slz.
"Ne, ne, ne," opakovala stále a ani nevnímala, kdy a jak ji někdo zvedl a položil na postel.
Nevnímala nic, mimo sebe. Jen jaksi okrajově si uvědomovala, kde je a co se s ní děje. Jediné, co jí teď probíhalo hlavou, bylo, co a kdo je a co udělala.
V myšlenkách se jí objevovaly vzpomínky z její proměny.
Nevěděla, jak dlouho brečela, než si uvědomila, že v pokoji je někdo s ní. Věděla to vlastně celou tu dobu, ale jaksi to nevnímala.
Snažila se vyjasnit si zrak, který měla díky pláči nejasný, a uviděla nad sebou tvář svojí matky. Vedle ní seděl otec. Hned, jak je uviděla, si začala utírat oči a snažila se uklidnit.
Posadila se.
"Adrien. Tvoje problémy tě pomalu ničí. Poděl se o ně s někým, uleví se ti. Poděl se o ně s námi. Všechny problémy společně zvládneme a vyřešíme," promluvila na ni matka. Hlas se jí trochu třásl.
Adrien vedla vnitřní boj. Věděla, že jim to musí říct, hlavně teď, když se úplněk tak nezadržitelně blíží, ale zároveň se bála jejich reakce na tuto novinku.
Vlastně jim to ani nemusím říct. Lektvar spánku je velmi silný a ještě nikdy neselhal, ozval se hlásek v její hlavě a vlil jí tak do žil trochu naděje. Ale hned na to se ozval další hlásek: Ale může selhat. Co kdybych zranila svého vlastní otce? Adrien se nad touto myšlenkou zděsila. Ten druhý hlásek má pravdu. Její rozum má pravdu. Musí jim to říct, je příliš riskantní nechat si to pro sebe.
A v tu chvíli se rozhodla.
Podívala se na svoje rodiče, kteří na ni mlčky hleděli, a začala mluvit: "Víte, já už nejsem ta, za kterou mě považujete. Je to velmi těžké říct vám to, ale nepřerušujte mě, prosím."
Podívala se na ně a když viděla, že přikývli, pokračovala.
"Stalo se to ještě v Krásnohůlkách, pohádala jsem se tam se svým přítelem, určitě se na něj pamatujete."
Podívala na ně znova a na jejich zmatených tvářích viděla, že už tuší, že to nebude jen nějaký problém jejich pubertální dcery. Přikývli.
"Jednou večer, v zimě, bylo to dva týdny před úplňkem, jsme se pohádali. Hodně škaredě jsme se pohádali. Myslím, že jsem se ho pokusila i proklít, ale rozmyslela jsem si to. No a tehdy se to stalo. Stala jsem se virgou."
V tu chvíli to už její otec nevydržel a zeptal se: "Co to ta vi..."
"Tati, prosím tě, nepřerušuj mě. Vysvětluje se to strašně těžko. Ale až to dopovím, tak snad pochopíte, proč je to pro mě tak těžké."
Odmlčela se a naprázdno polkla. Ještě jednou začala přemýšlet nad nápadem, že si svoje tajemství přece jen nechá pro sebe. Ale při myšlence na tátovo mrtvé tělo, celé potrhané a ležící v kaluži krve, se zbavila i posledních pochybností o svém rozhodnutí. Ať už je to pro ni jakkoli těžké, musí jim už konečně říct pravdu.
"Virga je dívka, která se za úplňku proměňuje v neodolatelně krásnou ženu a svojí krásou mámí muže. Odvábí ho na nějaké odlehlé místo, kde ho brutálním způsobem zabije. Mami, tati..."
Odmlčela se.
"To já jsem zabila svého přítele. Zabila jsem ho, když jsem byla v proměněném stavu."
V té chvíli její matka prudce vydechla a zbledla jako stěna. Vypadala, že se snad každou chvílí zhroutí. Také její otec smrtelně zbledl, ale jinak na sobě nedal nijak znát, že se mu jeho jediná dcera právě přiznala, že je vrah.
"Nevěděla jsem o tom, při těchto proměnách ztrácím svoje vlastní já a měním se na netvora. V tu chvíli o sobě vůbec nevím. Nic si nepamatuju, jen mám hroznou chuť zabíjet."
Náhle ji matka přerušila a ostrým hlasem poznamenala:
"Ale na to, že o sobě nevíš, až příliš podrobně popisuješ svoje pocity."
Hned, jak to řekla, si rukama zakryla ústa a zbledla ještě víc, protože si uvědomila krutost slov, která právě řekla.
"Drahoušku, odpusť mi to. Nechtěla jsem, jen mi to tak vyklouzlo z pusy. Odpusť mi to."
Ale bylo už pozdě, ta ostrá slova se zaryla Adrien hluboko pod kůži. Navenek na sobě nedala nic znát, ale v jejím nitru se rozpoutala bouře.
"Mami, já vím, že jsem netvor, proto mě to tak trápí. Bojím se, že někomu ublížím. Bojím se, že ublížím svým přátelům, ale neexistuje na to lék. Nedá se to léčit. Při každém úplňku se musím proměnit v tuto krvelačnou bestii."
"Znamená to, že můžeš ublížit i nám?" konečně se ozval její otec.
Adrien si vzdychla a rozhodla se, že bude pokračovat tam, kde skončila.
"Všechno ještě vysvětlím, jen chvilku vydržte. Musím vám to říct celé, musím to ze sebe konečně dostat ven."
Rodiče přikývli na souhlas, že už budou mlčet a čekali, až znovu začne mluvit.
Adrien pomalu nabírala síly na další vyprávění toho zlého snu. Než znovu začala, přešlo několik dlouhých minut, kdy byli všichni potichu. I špendlík by bylo slyšet dopadnout na zem.
"Nevěděla jsem o tom. Nevěděla jsem, že jsem někoho zabila a už vůbec jsem netušila, že ten někdo byl můj přítel. Od toho okamžiku jsem v době každého úplňku ztrácela paměť, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam.
Až v Bradavicích se mi začaly zdát podivné sny, ve kterých se mi postupně začala odhalovat pravda, i když jen v útržcích. Netušila jsem tehdy, co to znamená, že je to realita a že jsem to já, koho ve svých snech vidím.
Ale jednou, když jsem se proměnila a napadla jsem jednoho svého kamaráda, začalo to do sebe všechno zapadat. Bránila jsem se však pravdě, že jsem mu to udělala já. Že já bych mohla takhle hrozně někomu ublížit.
Asi týden po tom si mě ředitel zavolal do svojí pracovny a vyjevil mi, co se stalo. Byla jsem v šoku, ale věděla jsem, že mluví pravdu. Protože právě ve chvíli, kdy jsem si ji sama sobě přiznala, začaly se mi mezi vzpomínkami objevovat i ty, které byly z mých nočních toulek po hradě v proměněném stavu.
Když už jsem ztrácela naději, profesor Brumbál mi navrhl řešení.
Pokaždé, když se přiblíží úplněk, vypiji před spaním trochu upravený lektvar spánku, abych celou noc, kdy jsem proměněná, prospala a nikomu nemohla ublížit. Ale i tak jsem se musela přestěhovat do jiného pokoje, aby mě v tomto proměněném stavu neviděly moje kamarádky.
Lektvar opravdu účinkuje, od té doby jsem nikomu neublížila. Ale musela jsem vám to říct, protože i tak může lektvar selhat. Proto mě v tu noc, kdy bude úplněk musíte zamknout v pokoji jako další pojistku."
Adrien skončila a nejistě se podívala na svoje rodiče. Oči měla zamžené od pláče.
Její rodiče jen seděli a koukali se před sebe, vypadali, jako by ani nezaregistrovali, že už svou řeč skončila.
Adrien věděla, že by měla něco říct, ale nevěděla, co. Uvědomovala si, že to pro ně musí být velmi těžké přijmout fakt, že jejich jediná dcera už není to nevinné děvčátko, kterému vyprávěli pohádky.
Určitě jsou v šoku, vždyť i já jsem byla úplně mimo, pomyslela si Adrien.
Už otevírala pusu, že ještě něco řekne, když se náhle celou domácností ozval hlasitý zvuk zvonku.
Crrrrrrrrrrrrrn, oznamoval příchod hosta.
Adrien rychle vyskočila a zavolala: "To bude Lorraine, dohodly jsme se, že se spolu trochu projdem."
Ulevilo se jí, že už nebude muset zůstat v pokoji spolu se svými překvapenými rodiči, kde vládlo to příšerně dusivé a tíživé ticho.
Její rodiče na ni jen hleděli, ale jinak nedávali nijak najevo, že pochopili, co jim řekla, a tak na ně jen kývla a sešla dolů Lorraine otevřít.
Cestou si setřela zbylé slzy z tváře a všemocně doufala, že si Lorraine ničeho nevšimne.
"Ahoj, jdeš dál?" zeptala se, když otevřela dveře. Tak jak čekala, stála za nimi usměvavá
Lorraine v modré sukni a zářivě žlutém tričku.
"Ne, ne. Počkám na tebe venku. Nejsi už hotová?"
"Jsem, už si jenom vezmu bundu a můžeme jít."
"Bundu? Na co, vždyť je vedro jak v pekle."
Adrien se podívala do překvapené tváře svojí kamarádky a skoro neznatelně se zamračila.
"No tak dobře. Pojďme už."
Adrien vyšla ven, ale náhle se zarazila.
"To je kdo?!" ukázala na usměvavého kluka v džínsech a riflové bundě, který stál vedle Lorraine a zasněně na ni hleděl.
Lorrainin nový objev, řekla si uraženě v duchu.
"Jo, Adrien, představuju ti Michella, to je můj nový přítel. Začali jsme spolu chodit teprve včera večer. No není úžasný?"
Adrien se na ni nevěřícně podívala.
"Ale vždyť jsme se dohodly, že se sejdeme jen my dvě! Proto jsem nezavolala ani ostatním holkám!" řekla rozhořčeně.
"Ale, Adrien, přece se nic tak strašného nestalo," odpověděla jí Lorraine bezstarostně a hodila po svém chlapci zářivý úsměv.
Adrien od zlosti zrudla ve tváři.
"Hned se vrátím, něco jsem si zapomněla," procedila mezi zatnutými zuby a odpochodovala zpět do domu. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Zhluboka se nadechla a jen silou vůle se přemáhala, aby do něčeho nepraštila.
Jak jen mohla Lorraine přivést na naši schůzku svého přítele? Vždyť si vždycky povídáme o soukromých věcech, a teď si mám vylívat srdce před tím blbcem?! Jak mi to jen mohla udělat.
Zarazila se. Lorraine má pravdu, vždyť se nic až tak hrozného nestalo. Ano, měla právo zlobit se na svoji kamarádku, ale až doteď jí to nikdy nevadilo. Často chodívali ven, ona, Lorraine a nějaký její nový objev. Ale teď...
No, ale možná není chyba v Lorraine. Vždyť od chvíle, kdy jsem se vrátila, vždycky když jsme se setkaly, našla jsem si vždycky důvod, proč jsem na ni byla rozzlobená. A to strašné a nesnesitelné ticho mezi námi... už si nerozumíme tak, jako kdysi. Už toho ani nemáme mnoho společného. Kde se stala chyba? Kdy jsme se tak odcizily? A proč jsem si toho všimla až teď?
Adrien došla odpověď na její otázky rychle.
Když jsem odešla do Bradavic a zjistila jsem, že jsem virga. Ale kdo se změnil víc? Já nebo Lorraine? Na tuto otázku odpověď neznala.
"Adrieeeen, pojď už! Kde tak dlouho trčíš?" ozval se zpoza dveří Lorrainin hlas.
Adrien se otočila, že už půjde zpět a bude se jako vždy tvářit, jako že se nic nestalo a že na Lorraine není ani trochu rozzlobená, když si na něco vzpomněla.
Ten dopis od Brumbála, možná rodičům pomůže líp pochopit moji situaci.
A tak vyběhla nahoru po schodech do svého pokoje, kde ještě stále byli její rodiče. Překvapeně se na ni podívali: "Ty jsi ještě tady? Mysleli jsme si, žes už odešla s Lorraine," ozval se její otec. Zdálo se, že prvotní okamžik překvapení z nich už opadl, ale ještě stále nebyli úplně v pořádku.
"Přišla jsem vám jen něco dát," odpověděla Adrien.
Přeběhla ke svému kufru a začala se přehrabovat mezi kupami pergamenů a brků, než konečně našla to, co hledala.
Podávala jim obálku od Brumbála: "Toto vám napsal profesor Brumbál. Vysvětluje v něm to, co jsem vám už vysvětlila i já, ale myslím, že bude lepší, když si to i tak přečtete."
Rodiče si od ní vzali obálku a Adrien se rozběhla zpět do předsíně.
Lorraine už musí být pořádně nedočkavá a pořádně naštvaná, pomyslela si.
Když vyšla ven, tak ji Lorraine začala zasypávat výčitkami a nakonec se jí zeptala, proč se vlastně vracela do domu.
"No, ehm... trochu se mi rozmazal make-up, tak jsem si ho šla opravit."
"Vážně? Nevšimla jsem si..." odpověděla jí Lorraine nedůvěřivě.
A to byla pro Adrien ta poslední kapka. I když věděla, že nemá důvod se takto s Lorraine hádat, vykřikla: "Tak když mi nevěříš, nemusíme spolu nikam jít!" A odpochodovala zpět do domu.
Vřítila se do svého pokoje a ke svému ulehčení zjistila, že už tam rodiče nejsou.
Asi si to šli někam prodiskutovat a nechtěli, abych je slyšela, pomyslela si smutně, ale potom zavřela dveře a lehla si na postel, kde se znovu rozplakala.
Nevěděla, co se to s ní děje a proč se tak hnusně chová ke svojí nejlepší kamarádce, která jí zatím byla vždy a ve všem pevnou oporou. Proč teď nemůže Lorraine ani vystát? Proč jí nedokáže povědět svoje tajemství?
A tak tam jen ležela, přemýšlela o svém chování a o tom, co se v poslední době stalo a co se změnilo, když ji z její sebelítosti vytrhlo zaklepání.
Pomyslela si, že to asi budou rodiče, kteří se konečně vzpamatovali, a teď si s ní chtějí popovídat. A tak vstala a otevřela dveře. K jejímu velkému překvapení za dveřmi nikdo nestál.
Asi už mám halucinace, naprosto jsem se zbláznila, konstatovala si pro sebe, ale potom se to zaklepání ozvalo znova. V tu chvíli jí to seplo a v mozku zablikala žárovička.
Jak jen můžu být tak blbá? To už ani nepoznám zaklepání na dveře od klepání na okno? Otočila se k oknu, kde na ni houkaly dvě sovy.
Hned ji zaplavila radost. Jednu sovu nepoznala, to budou asi výsledky testů z Bradavic, ale tu druhou poznala hned. Byla to Asaria, Choina sova.
Adrien si s Cho psala celé prázdniny. Už si vyměnily asi pět dopisů. Ani nevěděla, jak to ty sovy stíhají, vždyť z Francie do Anglie je to přece jen pěkný kousek cesty.
Zamířila k nim a otevřela sovám okno do jejího pokoje. Vznesly se ke stropu a nakonec se obě usadily na jejím psacím stole. Rozhodla se, že se nejdřív podívá na výsledky testů, aby si mohla nechat to "lepší nakonec". Zjistila, že prošla ze všech předmětů, dokonce ze všech na výbornou. I když u Přeměňování měla brkem dopsané, že má Výbornou jen velmi těsně, a že ještě trochu a dostala by Nad očekávání.
A potom se s úsměvem konečně pustila do Choina dopisu:

Milá Adrien
Jak se máš? Já se mám perfektně, hlavně proto, že jsme konečně přiletěli do Paříže. Jak jsem Ti už psala, plánovali jsme to na tyhle prázdniny. Je to tu skvělé, Francie je nádherná. Máš Ty ale štěstí, že tu bydlíš. A Ti Francouzi... ;-) Jen je obrovská škoda, že Tě nemůžu navštívit. Je to příliš daleko od Paříže, ale vždyť Ty to víš nejlíp. Už jsme byli na Eiffelově věži i na Champs Elysées. Ale nevíc se mi i tak líbilo u moře. No, co ti budu vykládat, Ty to máš pořád.
A jak se vůbec máš Ty? Už jsi dostala výsledky z Bradavic? Já jsem prospěla ze všeho na Výbornou. A Ty? Myslím, že se ani nemusím ptát, určitě jsi dopadla skvěle. Musím už končit, za chvilku jdeme s mamkou na nákupy. Dokážeš si to představit? Nákupy v Paříže, městě módy. Už se těším, jak všechny svoje zážitky napíšu Lise a Padmě.
Měj se krásně
S pozdravem
Cho

Adrien se usmála. Samozřejmě, to, jak Cho popisovala Paříž, znala až moc dobře. Těšilo ji, že se Cho líbí v její rodné zemi. Ale zároveň ji mrzelo, že se nemůžou setkat, přestože je tak blízko.
Rychle jí napsala odpověď a po Asarii ji poslala zpět Cho.
Takže proto přišla odpověď tak rychle, pomyslela si a zaběhla dolů na oběd, protože ji už matka volala.
Adrien byla trochu překvapená z toho, že vědí, že je doma. Ale nezeptala se jich na to.
Jedním z důvodů bylo i to, že se jí celou dobu vyhýbali pohledem a naschvál se na ni ani nepodívali.
Adrien z toho byla dost zklamaná a sama sebe se ptala: Vzali to až tak zle?

Další měsíc uběhl až neuvěřitelně rychle, ale Adrien měla pocit, že si z něho pamatuje víc toho zlého než toho dobrého.
Například, ať se snažila jak chtěla, stále se nedokázala donutit, aby to mezi ní a Lorraine bylo zase tak, jako dřív. Hned druhý den po jejich "hádce" se jí šla omluvit. Ale i tak měla stále pocit, že už se s Lorraine až neuvěřitelně odcizily. Dokonce se jí zdálo, že i Lorraine ji už nepokládá za svoji nejlepší kamarádku. Myslela si to, protože ona neustále mluvila jen o svých zážitcích v Krásnohůlkách a vyprávěla, jak je jí skvěle s holkama z jejich staré party. Adrien v hloubi duše cítila, že jí to tak snad i vyhovuje.
Taky hodně se odcizila svým rodičům. Ti se jí sice snažili být oporou, ale vždycky, když si mysleli, že je nevidí a neslyší, šeptali si a házeli po ní starostlivé pohledy. Také jejich chování vůči ní samé už nebylo tak nenucené, ale spíš hrané. Sice se snažili být milí, ale občas si všimla, že při kontaktu s ní se trochu třesou.
Asi se bojí, že je to nakažlivé, pomyslela si ironicky pokaždé, když se to stalo, a nedokázala skrýt svou zatrpklost na tváři.
Proto byla tak ráda, když už ji rodiče odváželi k trajektu, který ji měl zavézt zpět do Anglie, zpět do Bradavic. Samozřejmě, bylo jí moc líto, že opět odchází od svých rodičů, ale když už u nich nenacházela tolik lásky, jako předtím, bylo jí to líto o trochu míň. A když si vzpomněla, že se znovu uvidí s Cho, Lisou a Padmou, zaplavila ji radost.
Ale i před nimi máš přece tajemství. Ani tam to nebudu mít lehké, bodly ji výčitky svědomí, ale snažila se je rychle zahnat. Cho i ostatní holky už něco tuší, ale neznají celou pravdu. I tak to bude v Bradavicích rozhodně mnohem lepší než tady.
Přes to všechno se neudržela, a když už její trajekt odplouval z přístavu, rozplakala se a mávala na svoje rodiče, až jí málem upadla ruka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama