Kapitola 17 - Opět v Bradavicích

15. listopadu 2009 v 11:23 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Probudila se s pocitem chladu, a i když tu spala už posedmé, po probuzení se okamžitě vyděsila, kde to je. Po Bradavicích a dvou měsících doma to pro ni byl šok. Po teplém létě ve Francii pro ni byla anglická rána studená a sychravá. Pohlédla na hodiny, bylo teprve půl šesté. Představa, že z postele, která byla alespoň trochu vyhřátá, vyleze do té chladné místnosti, ji přímo děsila. Zavrtala se do peřin a snažila se znovu usnout, ale po půl hodině ležení se zavřenýma očima to vzdala a vstala. Vyhlédla z okna, a když uviděla sychravý Londýn, posteskla si nad poněkud smutnými prázdninami. Ale co jí zbývalo jiného, než to rodičům povědět? Nic, jednou se to dozvědět museli. A je pro ně lepší, když se to dozvědí od ní, než od někoho jiného. Museli vědět, co se s ní bude během prázdnin dít. Na druhou stranu, týden, který společně strávili v Londýně, byl pro všechny velmi příjemný. Chodili spolu na zmrzlinu, prohlíželi i památky, na které chodí spíše mudlové, a prohlédli si i celou Příčnou ulici. Bylo to zase jako dřív. Rodinná idylka.
Měla spoustu času, ale brala to spíš jako první pozitivum na dnešním dni.
Aspoň nemusím nikam spěchat. Mám dost času dostat se na nádraží a nebude to snad tak překvapující jako loni.
Došla do koupelny a dala si pořádnou sprchu. Pak do kufru poskládala poslední věci, které jí zbývaly k zabalení. Sedla si na postel a nevěděla, co dál dělat. Bylo sedm hodin a všude bylo hrobové ticho.
Kdo by byl taky v neděli v sedm ráno vzhůru? pomyslela si a vytáhla z kufru ještě učebnici lektvarů. Zamilovala si ji během těch dvou dnů, co ji měla koupenou. První tři kapitoly znala už téměř zpaměti. Aspoň na začátku roku mě Snape nenachytá na něčem, co bych nevěděla, potěšila sama sebe.
Otevřela ji a začala si číst, zabrala se do toho natolik, že ji z knihy vytrhlo až dusání nějakého jiného obyvatele Děravého kotle po schodech. Zastrčila knihu do napěchovaného kufru a zavřela jej. Pohlédla na hodinky a zjistila, že je půl deváté.
No co, aspoň jsem trochu zabila čas, jinak bych se tu unudila. Takhle jsem pro sebe něco udělala. A příjemně naladěna sešla po schodech na snídani.
Vyšla před Děravý kotel a postavila kufr na zem.
Pojedu zase metrem jako loni? To tam určitě netrefím. No, co mi zbývá. Mávla rukou, ve které nevědomky držela hůlku. Vtom se před ní objevil Záchranný autobus.
"Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoli si budete přát. Mé jméno je Stan Silnička a..." začal ze svého taháku předčítat průvodčí v autobuse.
"Ty s námi nejedeš, nebo proč sis nás zavolala?" zasekl se ve svém monotónním projevu Stan, když viděl, jak Adrien nevěřícně kouká.
"Ehm... no, jestli mne dovezete na nádraží King´s Cross, tak bych s vámi jela," vysoukala ze sebe.
"Samo, že dovezeme. Bude to za dva srpce," řekl Stan a už vytáčel na svém strojku jízdenku.
Dostala lístek a s prvním škubnutím autobusu zapadla do prvního křesílka. Ani se nestačila probrat ze všech těch překvapení, a Stan už jí hlásil, že jsou na místě. Popadl její kufr a pomohl jí vystoupit. Otočila se, aby poděkovala, ale na to už bylo pozdě. Zahlédla jen konec autobusu, jak mizí v dálce. Tak si vzala kufr a klec se sovou, a vydala se do nádražní haly.

"Tak, jaké byly prázdniny?" zeptala se Cho, když se spolu s Adrien a Lisou usadily v jednom volném kupé.
"Nechala jsem si udělat další náušnici," začala Lisa a natáčela hlavu do všech směrů, aby to holky pořádně viděly.
"Mamka kvůli tomu pěkně vyváděla. Divím se, že si toho vůbec všimla. Prý, že mám v sobě děr jak cedník. To byly scény, holky, to jste měly vidět. A co vy?"
"Tak to u nás byla pohodička. S rodiči jsme jeli k moři do Španělska. Tam bylo tak teplo. Vůbec se mi nechtělo zpátky do Anglie..." řekla Cho, jenže jí do toho skočila Adrien, která potřebovala řeč stočit na cokoli, jen ne na své prázdniny.
"To mi povídej. Celé prázdniny ve Francii a teď tohle. Už ten týden v Londýně byl strašný. To nechci vidět ten podzim ve škole. Zrušené famfrpálové tréninky kvůli počasí."
"Jo a famfrpál. Ani nevíš, jak jsem se na něj těšila!" chytla se toho hned Cho, a když Lisa zjistila, že minimálně během následující hodiny se nedočká konverzace na jiné téma, houkla na holky něco jako "Tak si povídejte," a vytáhla si časopis.
Cesta probíhala bez hádek, bez problémů a jiných zbytečností. Jen bylo dost často kupé plné tíživě trapného ticha.
Večer se konalo zařazování nových prvňáčků, slavnostní hostina, a pak šli všichni spát. Adrien, protože byla hodně unavená po celém dni, usnula hodně brzy.
Ráno při snídani dostali rozvrhy a Adrien byla pravděpodobně jediná z celého ročníku, koho potěšilo, že hned první hodinu mají lektvary. Na hodině excelovala, pokud se to tak dá říci - Snape jí nemohl neuznat jedinou odpověď na jeho promyšlené otázky. Bylo na něm vidět, že na jednu stranu ho mrzí, že nemůže Havraspáru strhnout žádné body, ale naopak ho potěšil Adrienin skutečný zájem o předmět. To se mu nestalo už dlouho. A všimli si toho i ostatní, protože v šestém ročníku ji Snape neměl zrovna v oblibě, tentokrát se k ní choval na jeho poměry i příjemně. A Adrien to samozřejmě těšilo, protože z lektvarů chtěla skládat OVCE, a nejen to, potřebovala je ke svému budoucímu životu. To ovšem kromě jí a Snapea nikdo nevěděl.
První měsíc uběhl jako voda a počasí se začalo podstatně měnit. Téměř každý druhý famfrpálový trénink byl zrušen, jednou kvůli větru, podruhé kvůli bouřce, potřetí kvůli něčí nemoci, a tak pořád dokola. Všechny to mrzelo, jen Adrien z toho měla v hloubi duše radost. Mohla se totiž věnovat studiu lektvarů. Čím dál tím častěji byla zalezlá ve svém pokoji a studovala stohy knih, které si půjčovala v knihovně. Je pravda, že na lektvary se zaměřila, jenže nevěděla ještě, z čeho bude skládat OVCE, takže se alespoň v rámci školy věnovala všem předmětům. Chtěla jít studovat něco, kde by potřebovala lektvary, hlavně pro experimenty. Takže jednou z možností bylo léčitelství a k tomu by potřebovala mít složené NKÚ z Lektvarů, Bylinkářství, Přeměňování, Kouzelných formulí a Obrany proti černé magii. Jenže ona neskládala NKÚ, protože v době, kdy probíhaly zkoušky, ona byla ještě studentkou Krásnohůlek. Tam sice skládali zkoušky již o rok dříve, ale nevěděla, jestli by jí to nemohlo způsobit problémy s budoucím zaměstnáním. Takže se snažila nic nezanedbat, ale věděla, že lektvary budou nejdůležitější.
A to se také brzy projevilo. Z lektvarů byla nejlepší v ročníku. Měla z toho radost. Napadlo ji, že by jí mohl Snape dávat soukromé hodiny, aby měla možnost sama studovat a třeba i vymýšlet nové lektvary, které by jednou daly vzniknout žádanému léku. Rozhodla se, že se ho zeptá, až si půjde pro další lektvar hlubokého spánku.

"Dobrý večer, pane profesore. Přišla jsem si pro svůj lektvar," řekla po zaklepání.
"Dobrý večer, máte ho tamhle na stole," ukázal ke stolu a najednou ho něco napadlo. "Nechtěla byste se ten lektvar naučit? Myslím, že byste ho už zvládla. Mně by to ušetřilo čas a vám by to také prospělo."
"Chtěla jsem se vás zeptat na něco podobného. Nemohl byste mi dávat soukromé hodiny lektvarů?" zeptala se s tím nejodhodlanějším výrazem ve tváři.
"Ehm... prosím?" Tohle Snape opravdu nečekal.
"Víte, chtěla bych se lektvarům věnovat, chtěla bych zkusit najít lék," vysvětlila mu svoje jednání.
"A myslíte si, že byste byla schopna věnovat svůj čas něčemu tak složitému, jako jsou lektvary? Já vím, že jste se od loňského roku hodně zlepšila, ale toto vyžaduje opravdu cit." Díval se na Adrien s velkým zájmem.
"Myslím si, že bych toho byla schopná, jen bych potřebovala někoho, kdo by mne ze začátku vedl tím správným směrem," řekla s milým úsměvem. Už od malička měla velké nadání na to, aby věděla, kdy a co říct, aby někomu polichotila.
"Tak pokud o to máte opravdu takový zájem, jak to na mě působí, mohl bych vám věnovat jeden večer v týdnu. Pondělí nebo pátek?"
"Tak pondělí?" měla sice volné oba dva dny, ale usoudila, že si raději nechá volný víkend.
"Dobře, jsme domluveni. V pondělí v sedm hodin vás zde budu očekávat. Nashledanou," ukončil rozhovor s náznakem úsměvu profesor Snape.
"Děkuji, nashledanou v pondělí, pane profesore," usmála se na oplátku, vzala si sklenici svého lektvaru a odešla do svého pokoje. Celý večer, a i následující den stále přemýšlela, jak to, že je Snape tak milý.
To ho dokáže změnit jen zájem člověka o jeho předmět? Anebo, že bych ho potěšila, když jsem mu řekla, že on by byl ten vhodný člověk, který by mi mohl pomáhat? Nakonec dospěla k závěru, že to bude asi obojím.

Školní rok pomalu ubíhal dál, přišel sychravý podzim a s tím přišla i návštěva Prasinek. Loni, když tam byla naposledy, tak měla na celou dobu o zábavu postaráno, měla tam Lorraine a Cho s Lisou. Jenže letos chtěla být víc sama, nevěděla proč, ale měla pocit, že už si s nimi nerozumí tolik, jako dříve. Nechtěla si to přiznat, protože to by znamenalo vyřčení konečného verdiktu. Naštěstí bylo pěkné počasí, takže se rozhodla, že projde celé Prasinky, podívá se tam, kde loni nebyla, a cestou se staví v Medovém ráji, aby měla také něco dobrého na celý volný den. Stavila se ještě na poště, aby poslala rodičům dopis, protože její sova Mel se včera vrátila, chtěla ji nechat odpočinout, než zase někam poletí. Postupně prošla kolem hostince u Tří košťat, U prasečí hlavy a za chvilku se ocitla na konci vesnice u Chroptící chýše. Sedla si na nejbližší pařez a začala přemýšlet, co bude dělat, až odejde z Bradavic.
Tak, čeká mě studium lékouzelnictví, nebo něčeho jiného. No, možná se tam nedostanu, ale to se snad nestane. Takže budu studovat. Ale co pak? Jak jsem si to vlastně představovala? Asi moc jednoduše. Tak, asi bych měla jít pracovat, jenže to zase nebudu moci hledat ten lék. Ach jo. Jak já to provedu? Jedině, že bych šla ke sv. Mungovi a tam pracovala na výzkumu, ale jestli by mě tam vůbec vzali. Anebo bych mohla cestovat po světě a hledat, ale to zní jak pohádka a hlavně nevím, kde bych na to vzala peníze a vůbec, odkud začít hledat. Naši už do mě vložili takových peněz, že tohle už bych po nich žádat nemohla. Budu to muset nějak promyslet... možná by mi mohl poradit profesor Snape... A takhle pořád dokola. Seděla a přemýšlela, co dál, až se přistihla při myšlenkách, které by byly naprosto neuskutečnitelné. Už bylo také dost pozdě, a tak se rozhodla jít zpátky do hradu.
Po cestě do kolejní místnosti potkala profesora Snapea. Naskytnuté příležitosti se rozhodla využít a pověděla mu o svých nápadech. Chvíli bylo ticho a Adrien se už začínala bát, že přeci jen si profesora a jeho dobrou povahu příliš zidealizovala. Profesoru Snapeovi se nakonec přeci jen vrásky na čele ztratily a svou pomoc a podporu Adrien přislíbil. Adrien pochopila, že je opravdu dobrák, jen to neumí nebo nechce dávat najevo.

"Slečno de Creubell, mohl bych s vámi mluvit?" zeptal se Snape, když v pondělí odpoledne potkal Adrien na chodbě.
"Ano, pane profesore," odpověděla a šla za ním do jeho kabinetu.
"Dnes se vaše výuka konat nebude," oznámil jí stroze, ale už na první pohled bylo vidět, jak je nervózní.
"Kvůli čemu, pane profesore? Já bych byla ráda, kdybych mohla pořádně procvičovat," zeptala se Adrien přímo, bez známky jakéhokoli taktu.
"Mám k tomu své osobní důvody."
"Jdete na setkání Smrtijedů?" V okamžiku, kdy to řekla, poznala, že přestřelila, ale už se s tím nedalo nic dělat. Ta maska jí v poslední době hodně vrtala hlavou a chtěla se na to zeptat, jen nenašla vhodnou příležitost, ale ani toto nebyla ta pravá chvíle. Snape sebou při vyřčení těchto slov škubl a zbledl ještě více, než býval normálně.
"Jak to víte? Jak dlouho to víte? A od koho?" začal ze sebe chrlit otázky.
"Všimla jsem si té bílé masky už na konci minulého roku, když jsem si přišla pro lektvar na prázdniny, ale tehdy jsem pořádně nevěděla, co to znamená. Mluvila jsem o tom i s profesorem Brumbálem. Řekl mi, že jste na jeho straně a že se nemám čeho obávat. Jenže já si hodně zjistila a mám se čeho obávat."
"A čeho vy byste se měla asi obávat?" Snape byl v tu chvíli naštvaný nejen na Adrien, ale i na sebe, že umožnil, aby někdo ze studentů viděl jeho masku.
"Bojím se o vás," řekla úplně prostě. Snapea to naprosto překvapilo. Čekal cokoli, ale ne tohle.
"Ehm, budu muset jít," řekl po chvilce a vystrkal Adrien ze dveří.
Pomalu se vydala ke svému pokoji. Bylo jí líto, že to řekla, ale na druhou stranu věděla, že dala Snapeovi najevo, že je pro ni důležitý.
Uvidíme, jestli bude za týden moje hodina, nebo jestli ji odvolá. Podle toho se pozná, jestli se urazil, nebo ne.
Když došla do pokoje, usadila se do křesla a vytáhla si svoje stohy knih o lektvarech.
Když s ním nemám hodinu, tak troška teorie neuškodí.
Četla si dlouho do noci ani nevěděla, kdy usnula.
Ale když v úterý ráno viděla Snapea na snídani, ulevilo se jí.
Nic se mu nestalo, to je hlavní.
Přišla jí sova. Taková malinká školní sova s krátkým dopisem.

Čekám vás dnes večer u sebe v kabinetu. Nahradíme si vaši hodinu.
Profesor Snape

To Adrien nesmírně potěšilo. Celý den nedělala nic jiného, než že přemýšlela, co budou ten večer míchat za lektvar. Ale obávala se Snapeova chování. Po tom, co mu včera řekla, mohla očekávat úplně chladné jednání a její dobrý vztah s profesorem mohl být úplně ztracen. Naštěstí jim odpadla odpoledne jedna hodina, takže aspoň mohla věnovat více času knížkám. Už si pomalu začínala připadat jako knihomol.
Večer, když vstoupila do profesorova kabinetu, probíhalo vše úplně stejně jako dřív. Snape na sobě nedal nic znát. Žádné uražení, prostě nic. Adrien za to byla nesmírně ráda, protože ji děsila představa, že by jí mohl zrušit hodiny. Odešla od něj pozdě v noci, sotva došla do pokoje, jen si dala sprchu a usnula snad ještě dříve, než úplně ulehla do postele.
Podzim se pomalu blížil ke konci a mezi studenty se objevila nová záliba - zjišťovat, kdo pojede na Vánoce domů. Sice do nich bylo ještě poměrně daleko, ale každý už se na ně těšil. Všichni kvůli dárkům, jen Adrien se těšila, že bude mít volný čas, aby mohla v klidu zkoumat. Poslední dobou se stále méně scházela s Cho i ostatními děvčaty, trochu ji to mrzelo, ale na druhé straně nehodlala nechat si uniknout svou jedinou šanci. Chtěla dostudovat a stát se lékokouzelníkem. Na to, že by snad o zimních prázdninách jela domů, ani nepomýšlela. Měla své plány. Pravidelně se ozývala rodičům i Lorraine, a ti chápali její úmysly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tatokalan tatokalan | 15. listopadu 2009 v 11:34 | Reagovat

Tak snad zase budu psát častějc, šílenství s výměnou oken už je skoro u konce, vůbec jsem kvůli tomu neměla čas (spousta příprav, vyklízení, stěhování a teď zase uklízení) a i počítač jsem měla pár dní mimo provoz, aby nepřekážel, ale teď už se život zase pomalu normalizuje. Samozřejmě mám hrůzu práce, ale pár volných chvil se snad najde...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama