Kapitola 19 - Smutné zjištění a nová naděje

9. prosince 2009 v 9:58 |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
V den odjezdu se Adrien probudila zase brzy ráno. Musela si ještě dobalit všechny své lektvary a přísady. Chtěla to mít pečlivě zabalené, aby se nestalo, že se něco rozlije. Když skončila, zjistila, že už nemá moc času, a tak se jenom rychle osprchovala, oblékla a šla na snídani do Velké síně. Ani se nesnažila zakrýt kruhy pod očima, protože to bylo zbytečné.
Došla do Velké síně a skoro všichni už snídali, sem tam přišel ještě nějaký opozdilec jako Adrien. Rychle se posadila a začala hltat snídani, aby zase nezdržovala. Potom už jen vzít mudlovskou bundu a vykročit z Bradavic nenávratně pryč.
Je to divný pocit odcházet zrovna teď, když se mi tady líbilo a měla jsem dost času na své lektvary. Teď budu muset pracovat a… vlastně mám slíbený ten výzkum. No, uvidíme, kam mě osud dovede.
To už došla do Prasinek na nádraží a viděla spoustu studentů, kteří se těšili domů, na rodiče, ale na druhou stranu zase smutných, že opouští přátele.
To já se domů moc netěším, pomyslela si Adrien. S Lorraine i s rodiči, jsem se až moc odloučila a už si s nimi nikdy nebudu tolik rozumnět.
Bylo jí jasné, že rodiče, i když ji mají rádi, se nedokáží srovnat s tím, že je virga. A Lorraine? Neměla ani odvahu Lorraine říct, co je zač, jak by se asi potom zachovala? Bavila by se s ní vůbec? Nebo by ji zavrhla?
Mnoho takových otázek se jí honilo hlavou když nastupovala do vlaku. V kupé s Cho, Lisou a Padmou skoro nemluvila.
Holky už mě neberou. Nepočítají se mnou na prázdniny, ani jim to není líto. Prostě odjedu do Francie a tím to hasne. Jak jsme se odcizily…
V tom ji ze zamyšlení vytrhla Cho: "Adri, Adrien!! Slyšíš mě?"
"Ehm, jo, už tě poslouchám. Co potřebuješ?"
"Mno…" zasekla se Cho. "Přemýšlela jsem jestli bys nechtěla u nás doma zůstat ještě přes prázdniny, a pak že by ses vrátila do Francie. Jako abychom si ještě užily."
Adrien to zaskočilo. Asi poslední nabídka na usmíření, na přiblížení. Ale k čemu to bude, když už se třeba nikdy neuvidíme?
"Ne, raději ne. Docela se do Francie těším a nevím, ale měla bych se věnovat rodičům, když jsem teď dlouho doma nebyla." Adrien to bylo na výsost trapné, odmítnout svou "dobrou" kamarádku. Ale nedalo se nic dělat.
Ještě by zjistila, že jsem virga, ne, to nejde.
"No, jak myslíš," řekla trochu smutně, trochu uraženě Cho.
Po zbytek cesty si zase povídaly o prázdninách a Adrien se čím dál tím víc cítila odstrčená a byla si vědoma toho, že asi nikdy nenajde opravdovou kamarádku, které by se mohla svěřit.
Konečně dorazili na nádraží a Adrien se mohla rozloučit a odejít. Byla docela ráda, i když se cítila sama. Všichni odcházeli s rodiči a kamarády a jen ona sama se plahočila s kufrem a klecí se sovou Mel do Děravého kotle, aby přespala a druhý den se vydala na cestu do Francie. Když si donesla věci do hostince a ubytovala se v jednom jí přiděleném pokoji, rozhodla se, že ještě zajde do Příčné ulice a nakoupí si nějaké sladkosti a knížky o lektvarech a bylinkách, něco pro pokročilé, co ještě nemá. A samozřejmě dárky do Francie.
Třeba už se sem nikdy nepodívám, prolétlo jí hlavou.
Příčná ulice nebyla zdaleka tak plná, jako ji znala před začátkem školního roku. Všichni se vydali pryč, a tak, když Adrien vešla do nějakého obchodu, vítali ji tam ještě uctivěji než jindy. Byli rádi, že mají aspoň nějakého zákazníka. Nakoupila plné čtyři tašky, pravda, jedna byla plná věcí pro ni a zbývající tři byly dárky snad pro všechny, které znala. Každému koupila aspoň malý dárek pro potěšení nebo na zub.
Když se vrátila do Děravého kotle, čekalo ji docela milé překvapení. Šla si dát nakoupené věci nahoru do pokoje, a když vešla, seděli na posteli její rodiče a o něčem horlivě diskutovali. Jakmile si všimli, že už přišla, rychle zmlkli a začali ji vítat, jak nejlaskavěji mohli.
Nevidí mě rádi, proč sem vůbec teda vážili cestu? Měli počkat doma, ještě dva dny by mě nemuseli trpět.
Takové a další myšlenky nemohla Adrien vyhnat z hlavy, a i když měla na začátku z příjezdu rodičů radost, teď už jí spíše připadalo, že by byla mnohem klidnější sama. Kdykoliv byla přes večer někde pryč a pak se znenadání vrátila, rodiče rozhovor mezi sebou okamžitě ukončili a dívali se na Adrien podezřívavým pohledem, snad trochu i ustrašeným. Snažili se to nedát na sobě znát, ale Adrien věděla, že to za ten rok, co byla pryč, ještě pořád nepřijali jako fakt a nedokáží se s jejím "handicapem" smířit.
Adrien se ráno probudila a nechtělo se jí ani za mák vstávat. Když ale zjistila, že je už půl deváté, tak se rychle oblékla a vykonala základní hygienu. Naplánovala si totiž vstávat v osm, aby všechno v pohodě stihla, protože rodiče chtěli vyrazit v devět z Děravého kotle. Na zbytek jí nezbyl čas a už utíkala dolů na snídani. Ta se nedala přirovnat k Bradavické. Ovesné vločky byly nejméně rok staré, káva studená a řídká jako voda, spíše to byla jenom obarvená voda. Chleba starý a tvrdý, máslo zelené. No škoda slov. Adrien se proto snídaně skoro ani nedotkla a raději šla nahoru do pokoje, aby do kufru, už tak dost plného, dala ještě nové dárky, nakoupené v Příčné ulici. Aby se jí to tam všechno vešlo, musela ještě vyndat pár knížek, které si dala do batohu.
Vlastně se mi to hodí, pomyslela si, aspoň se nebudu ve vlaku do Francie moc nudit. A rychle seběhla s kufrem dolů do haly.

Jak tak seděla Adrien ve vlaku naproti svým rodičům, kteří se na ni nedívali úplně skrz prsty, ale jejich pohled také nebyl z těch nejlepších, hodně přemýšlela.
Asi už se v životě nepodívám do Bradavic, nikoho už neuvidím. Ani Brumbála, ani Snapa. Je to divné, ale nějak se mi po něm stýská, po těch jeho náladách. A ani holky, Cho, Lisu a Padmu. Hodně jsme se všechny změnily, ale Cho se mě ujala, když jsem na školu přišla nová, a pak další rok po smrti Marriety jsme se tak odcizily, že to ani možné není. Rodiče, ti lidé, co sedí teď naproti mně, to už nejsou rodiče, které jsem znala, jsou to úplně jiní lidé. Proč zrovna já se musela stát virgou? Krvežíznivou potvorou, která zabíjí? A v neposlední řadě i Lorraine, už loni o prázdninách jsme si tak moc nerozuměly a teď? Teď, když se na chvilku vrátím? Co bude? Ale já musím pokračovat dál, i když mi osud nepřeje, já musím. Nemůžu do konce života být virga, prostě MUSÍM najít lék, já, jedině já, a to taky dokážu i kdyby… i kdyby mě to mělo stát život!
Adrien by se v myšlenkách přebírala do nekonečna, kdyby na ni někde z dálky nepromluvil ten známý, byť teď studený hlas.
"Adrien, nemáš hlad? Sedíš tady jako přikovaná přes tři hodiny."
"Och, to už jedeme tak dlouho? Ani mi to nepřipadalo. Ale ne, děkuji, nemám hlad," řekla slušně Adrien a zadívala se z okna.
Chvilku tak hleděla a pak si vytáhla nějaké knížky, které si koupila v Příčné ulici, knížky o lektvarech a bylinkách, aby zahnala nudu. Otevřela jednu s názvem Lektvary pro specialisty a začala v ní listovat. Když si prohlédla obrázky a přečetla obsah, začala číst od začátku. Ani nevěděla, jak dlouho čte, ale najednou se dostala na konec knížky a teprve si uvědomila, že už skoro na písmenka nevidí, jak se setmělo.
Asi si o mě mamka a taťka myslí, že jsem blázen, že jsem tak dlouho četla, ale co, teď se stejně vztahy mezi námi nezlepší, a když najdu protilék, třeba se to zase spraví… pomyslela si Adrien a podívala se na rodiče, jak hrají šachy - šachovnice jim poletovala ve vzduchu, ale ani se nenaklonila, figurky na ní držely pevně.
Protože byli v lehátkovém kupé a rodičům se už chtělo spát, zhasla Adrien světlo a šla se projít do uličky mezi kupé, vydržela tam dlouho. Byla zvyklá už ze školy nespat a do noci se učit, a proto teď vůbec nebyla unavená. Ani nechtěla rušit rodiče, a tak v uličce vydržela déle, něž sama chtěla. Přemýšlela o rodičích, o Francii, znovu zkoumala svou budoucnost, a když se podívala na hodinky, zjistila, že už je půl jedné ráno a že jí kručí v žaludku. Vrátila se skoro přes celý vlak do svého kupé, za rodiči, ale protože nechtěla rozsvěcet, aby je nevzbudila, šla si raději lehnout bez jídla.

Ráno ji probudila až matka, která začala šustit sáčky, aby připravila něco k snídani. Nechtěla prý moc kouzlit, aby to náhodou nějaký mudla neviděl. Adrien se s chutí pustila do snídaně. Pak si zase chvilku četla a už byli ve Francii.
Vystoupila a začala se rozhlížet.
"Zase to tu mudlové tolik změnili, za ten rok, co jsem tady nebyla," vzdychla. Rodiče se na ni jen podívali a šli dál, jako by je nezajímala. Trochu smutné, ale je to tak…
Všichni nastoupili do auta a odjeli domů, nechtěli se přenášet, i když už vlastně i Adrien se mohla přenášet, aby na sebe neupoutali pozornost. Už tak byli Francouzi mnohem více podezřívaví než obvykle. Když dojeli domů, Adrien si vzala všechny věci a přímo sprintovala do svého pokoje. Chtěla být na chvilku sama. Bez všech očí, co ji sledovaly. Vybalila se, nachystala a rozdělila do hromádek dárky a vyházela své staré knížky z malé knihovny a nahradila je svými novými knížkami, které si během roku pořídila. Ani se jí všechny do malé knihovničky nevešly. Potom si sedla na postel a začala psát dopis Lorraine, nechtělo se jí chodit přes dvě ulice za ní, nebyla ještě připravená znovu ji po roce vidět.

Milá Lorraine, tak už ti píši z domu. Asi před hodinou jsem dorazila, a teď se zpátky zabydluju. Mám pro tebe něco malého z Anglie, doufám, že se ti to bude líbit. No, uvidíme se zítra, souhlasíš?
S pozdravem Adrien

Je to dopis krátký, ale výstižný, pomyslela si Adrien. Uvázala ho na nožku své sovy a pošeptala jí: "Víš, že je to pro Lorraine, vidím ti to na očích, ale, prosím, pospěš si," a otevřela okno, aby mohla sova letět. I když to bylo divné, těšila se, až jí odepíše.
Sešla dolů na večeři, chvilku si ještě s rodiči povídala, ale už to nebylo jako dřív, a tak se rychle sebrala a šla zase do pokoje. Na posteli už seděla Mel a na nožce měla uvázaný kus pergamenu. Adrien se k ní vrhla a rychle jí od břemene pomohla. V dopise stálo:

Promiň, Adrien, ale na zítřek už mám něco jiného, stavím se buď zítra večer anebo až pozítří.
Pá Lorraine

Adrien si sedla na postel a zhroutila se.
Tak málo slov a tolik to může ranit, pomyslela si. Proč zrovna Lorraine, ale jsem hloupá, neměla jsem si myslet, že na mě celou tu dobu bude čekat... Adrien si lehla na postel a začaly jí stékat po tvářích slzy. Musím odtud co nejrychleji zase odjet. Už to není můj domov, najdu si jiný a bude mi tam lépe. A to ještě Lorraine neví, co jsem zač. No nic… Adrien byla pevně přesvědčená, že musí najít nějakou školu lékokouzelnictví, která učí i o prázdninách.
Pak se unaveně položila na postel, a i když si zase chtěla aspoň chvilku číst, přeci jen se toho vzdala ve prospěch spánku. Byla strašně unavená a hned usnula.

Nakonec se Adrien vytouženého setkání s Lorraine přece jenom dočkala. Ale nebylo to zdaleka takové přivítání, jaké čekala a na které se těšila již od odjezdu z Bradavic. Bylo to chladné, jako by se skoro neznaly.
Svět se tolik mění, pomyslela si Adrien, a my s ním. Nikdy to už nebude jako dřív. Tady už není můj domov…
Netrvalo dlouho a obě kamarádky se zase rozešly. Neměly si už co říct, nechtělo se jim ani spolu mluvit. Byl to zvláštní pocit pro obě. Vždy, když se rozcházely, se těšily na další setkání a na další zážitky té druhé. Ale od té doby, co byla Adrien na prázdniny doma, se neviděly, a to byla skutečně dlouhá doba i pro tak silné přátelství.

Adrien pracně hledala ve všem, co jí pod ruku přišlo, jen aby našla nějakou tu školu a mohla z Francie odejít, nebo aspoň odejít z bývalého domova. A nakonec se jí hledání vyplatilo. Tedy, aspoň v to doufala.
Našla článek, ve kterém stálo, že se otevírá nová škola lékokouzelnictví a že je budou učit nejlepší profesoři z oboru. Ale tato škola má tvrdé přijímací pohovory a zkoušky, bere jen ty nejlepší, aby se za srpen, září a říjen naučili vše, co se jiní naučí za rok studia. Je to opravdu jen pro nadané a bystré žáky se zájmem o tento obor.
To je moje šance, dnes už je 14.července a přihlášky se mají odeslat do 25.července, a nakonec 30.července se dělají příjímačky, a pokud mě vezmou, tak tam hned zůstanu. Ale je to tady ve Francii. Ale na druhém konci. To zvládnu.
Adrien byla na jednu stranu nadšená, ale na druhou stranu se celá chvěla. Nebyla zvyklá dělat náhlá rozhodnutí. Teď však nebylo jiné cesty, hned musí poslat přihlášku a začít se učit. Kdyby ji nevzali, musela by chodit do školy celý další rok a na to ona nemá čas, musí pátrat po léku.
Adrien poslala okamžitě Mel pro přihlášku a začala se učit.
Večer to řeknu rodičům, stejně budou rádi, že zase odjedu, přemýšlela nahlas Adrien. Zahrabala se do knih a nevylezla, i když na ni asi mamka klepala, jestli přijde na oběd. Až večer, když už pomalu zase na knížky neviděla a začalo jí kručet v břiše, se rozhodla, že zajde dolů do pokoje a oznámí novinku rodičům.
"Ahoj, nemáš hlad, zlatíčko?" ozvala se mamka trošku rozmrzelým tónem, když Adrien sešla ze schodů.
"No, trošku jo, ale to počká, musím vám něco říct," řekla Adrien rozechvělým hlasem.
"No copak, snad jsi zase někoho nezabila," zažertoval táta, ale máma ho kopla do nohy, že to není vůbec směšné.
Adrien ztuhla, zčervenala, ale potom se silou vůle zase uklidnila a pokračovala trochu nejistě.
"Ne, to opravdu ne a nevím, co je na tom směšného. No, to je ale jedno. Přišla jsem vám jen oznámit, že se pokusím udělat příjímačky na novou školu lékokouzelnictví, a že pokud mě vezmou, odjedu před začátkem srpna a možná už se nevrátím."
Matka Adrien spráskla ruce. "Co tě to napadlo? Jak se chceš živit?"
"To je jedno, nějak si to sama zařídím, hlavně abych vám tady nezacláněla a nekazila život," řekla Adrien a hlas se jí už tak chvěl, že skoro ani nedokázala mluvit.
"Adrien, tak tohle ty si myslíš? Myslíš, že tě nesnášíme? Pořád jsi naše dcera a my tě milujeme, i když ses hodně změnila," řekl otec a byl v rozpacích, že si z ní před chvilkou udělal legraci.
"Ať je to tak nebo onak, já své rozhodnutí nezměním. Chci najít lék, pro sebe i pro ostatní holky, které jsou jako já, a vím, že to dokážu," řekla Adrien už zase se svou odhodlaností v hlase. "Až mi Mel přinese přihlášku, hned ji vyplním a odjedu na příjímačky, pokud je udělám a oni mě vezmou, už se domů nevrátím a jen pošlu pro své věci, protože škola začíná 1.srpna a končí v říjnu. Potom odjedu do Anglie ke sv. Mungovi, kde mi pan profesor Brumbál zařídil výzkum," vychrlila ze sebe své plány na ohromené rodiče.
"Ale Adri, to už se možná nikdy neuvidíme," rozvzlykala se její matka
"Bude to jenom lepší a můžeme si někdy psát, když budete mít náladu a… a budete chtít," sklopila Adrien oči.
Ještě chvilku se dohadovali a potom rodiče usoudili, že Adrien nepřemluví, že je pevně rozhodnutá, a od nich i od Lorraine chce raději odejít.
"Tak dobře, jak myslíš, doufám, že ses dobře rozhodla, a že se ti vše bude dařit," řekl nakonec otec a bylo po všem.
Adrien se vrátila do svého pokoje a přemýšlela, jak rodičům na ní možná přece jenom trochu záleží, a co když se na školu opravdu nedostane? Co potom? Všechno bude ztraceno…
Ale na to nesmím myslet, okřikla se Adrien. Šla spát brzy, byla z přesvědčování rodičů i ze svého rozhodnutí unavená.
Ráno ji probudila Mel, která ji klovala do ucha a na nožce měla přivázaný velký kus pergamenu.
A je to tady.
Adrien dopis pomalu otevřela a viděla přihlášku na školu a u toho malý papírek.

Přihlašujete se na poslední chvilku, tak rychle s odpovědí.
S pozdravem Erdogan Filipnef, ředitel školy

Adrien byla nadšená, rychle přihlášku vyplnila, nakrmila chudáka Mel a poslala ji s odpovědí zpět. Mel se na ni škaredě podívala, ale potom přece jen letěla.
Potom se Adrien jen učila a učila.

Půl měsíce, který ji dělil od příjímaček, uběhl jako voda a ona si už balila kufry a chystala se na dlouhou cestu. Na cestování vlakem už byla zvyklá, a tak přesně věděla, co si má dát do malého batůžku s sebou, a co do kufru, který bude cestovat někde nad ní v držácích, takže se k němu nedostane tak snadno.
Když odcházela z domu, byla tam Lorraine.
"Adri, promiň, že jsem si na tebe předtím neudělala čas, ale myslela jsem, že jsi na mě už dávno zapomněla, a nechtěla jsem se na tebe znovu vázat, když zase odjedeš…" vyhrkla ze sebe Lorraine a objala Adrien tak, že ji málem uškrtila.
"To je dobrý, Lorry, já ani nevím, co jsem čekala, když jsem se objevila a hned zase zmizím. Nemůžeš na mě čekat věčně," se slzami v očích řekla Adrien.
Obě se ještě jednou objaly, slíbily si, že si budou psát, a Adrien se vydala na cestu.
Cesta vlakem byla dlouhá a úmorná, ale Adrien si ji jako obvykle krátila čtením a přežila ji bez obtíží.
Když dorazila do školy, byla udivená. Nebyla to škola stará a oprýskaná jako Bradavice, které už tam stojí staletí. Nebyl to ani hrad. Byla to jen obyčejná, nová mudlovská budova, která, jak bylo vidět, stála spousty mudlovských peněz. Také měla spoustu chodeb a zákoutí, ale žádné točité schody, tajné místnosti. Nic, asi aby na sebe nepoutala pozornost mudlů. Adrien si na začátku myslela, že se asi spletla, ale potom ji oslovil nějaký muž středního věku.
"Dobrý den slečno, potřebujete něco?" a šibalky zamrkal.
"Ehm, dobrý den, jsem dobře ve škole Lékokouzelnictví?"
"Jistě, že jste. Ani se nedivím, že jste zmatená. Spousta studentů, kteří dnes už přišli, jsou vzhledem školy zmateni. Ale je to, jak jste již určitě usoudila, kvůli mudlům."
"Ano, to ano, myslela jsem si to. Můžu se zeptat, kam mám jít na příjimací pohovor?" usmála se Adrien.
"Ale jistě, projdete touto chodbou dozadu, pak doleva a zase doleva, a na konci chodby jsou dveře a je na nich napsané PŘÍJÍMANÍ NOVÝCH STUDENTŮ"
"Děkuji," řekla Adrien, i když neměla potuchy, kam má jít, a vydala se chodbou dozadu.
Když uviděla po dlouhém hledání správné dveře, zaklepala a zevnitř se ozvalo: "Vstupte."
Vstoupila.
"Dobrý den, můžu se zeptat na vaše jméno, slečno?" zeptal se nějaký starý muž za katedrou, když se Adrien neměla k tomu, že by začala rozhovor.
"Ach, ano, promiňte. Jsem Adrien de Creubell a přišla jsem zkusit své štěstí,"pokusila se usmát Adrien.
"Ano, jistě, už vás zde vidím, jste jedna z posledních. Tak se tady posaďte, zde máte papír a můžete začít. Máte na to přesně dvě hodiny… Počínaje tímto okamžikem," dořekl muž a Adrien se hned posadila a začala psát.
Asi za hodinu a půl byla Adrien hotová a měla všechny otázky zkontrolované hned několikrát.
Byl to lehký test, řekla si. Ale nechtěla dělat ukvapené závěry.
"Pane profesore, prosím, už to mám. Mohu vám to odevzdat?"
"Ehm," profesor byl překvapen, "vy už to máte a zkontrolované?"
"Ano, mám," odpověděla sebejistě Adrien.
"Jste opravdu rychlá," podotkl s úsměvem profesor, "jen aby to bylo správně, tak jestli chcete, můžete mi to odevzdat a projděte támhle těmi dveřmi, tam čekají další zájemci o studování zde. Až skončíme a dopíše poslední student, přijdu vám všem i s ředitelem oznámit výsledky."
Adrien byla trošku zmatená, ale uposlechla.
Když vyšla ze dveří, mládež, která tam už čekala, si ji se zájmem prohlížela, ale nebylo jich mnoho. Adrien si myslela, že jich bude mnohem více, a že tam nebude k hnutí. Usadila se na volnou židli a čekala. Byla tak trochu neklidná, protože tušila, že jde o hodně, v podstatě o celý její další život, zároveň ji však uklidnil malý počet studentů, který se ke zkouškám dostavil.
Po nějaké době se za zavřenými dveřmi začaly ozývat první hlasy a netrvalo dlouho, a na chodbu skutečně vyšel profesor se složkou v ruce. Všichni ti, kteří absolvovali přijímací zkoušku, k němu vzhlédli s napětím a očekávali konečný verdikt. Nastalo ticho. Starší profesor s úsměvem pohlédl do mírně vyděšených tváří a nasadil si brýle.
"Tak, nyní nadešel okamžik zklamání i radosti. Nepotěším všechny, nicméně již teď mohu říci, že jste všichni bojovali statečně a nadmíru dobře. Konkurence byla silná, proto i ti, jemž se nepodařilo uspět, nechť nezoufají, ale zkoušejí své štěstí dále."
Adrien si v duchu přála, aby už všechno bylo u konce a ona věděla, jak na tom je. Aby se mohla radovat, nebo aby se mohla vyplakat. Neměla ráda vypjaté situace, a teď opravdu byla nervózní. Profesor otevřel složku a vytáhl z ní list papíru.
"Nebudu dále pokoušet vaši trpělivost. Nyní přečtu seznam těch, jež byli na školu přijati, a tudíž budou moci začátkem srpna nastoupit do výuky. Loučím se tak s těmi, jejichž jméno zde dnes nepadne, a přeji jim hodně úspěchů v dalším životě, zároveň prosím všechny, kteří jmenováni budou, aby mi po vyhlášení výsledků věnovali ještě chvilku svého času," dokončil profesor a začal číst jména těch šťastných. Adrien čekala a doufala. Profesor však přečetl pár studentů od A a pokračoval dále. To s Adrien otřáslo, nechtěla si připustit, že by se snad na školu nedostala. Byl to přeci její sen. Její jediný plán. Po chvíli si oddechla, zjistila, že seznam přijatých uchazečů není sestaven dle abecedy a tedy, že její šance ještě nezmizela. Snažila se příliš nemyslet na to, co bude,
když neuspěje. Z pochmurných myšlenek ji vytrhl až profesorův silný hlas: "a poslední přijatou je slečna Adrien de Creubell. Všem přijatým blahopřeji a doufám, že …"
Dále už Adrien poslouchat nepotřebovala. Její sen se splnil! Docílila toho, co si poslední dobrou přála ze všeho nejvíce. Bude studovat lékokouzelnictví na prestižní škole. A pak se může vydat za svým životním cílem. Najde lék. Najde lék a vše bude zase v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama