Kapitola 20 - Něco končí, něco začíná

17. prosince 2009 v 20:04 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Uplynula už nějaká doba od chvíle, kdy se Adrien rozplakala štěstím nad přijetím na školu. Ještě ten den dala zprávu rodičům. Nebylo jí veselo, když pomyslela na to, že je snad nikdy neuvidí, přesto byla rozhodnuta pokračovat v tom, co právě začala. Věděla, že to bude těžké, ale že je to tak lepší pro všechny. Lorraine jí na dopis odepsala, což Adrien trochu rozradostnilo. Zabydlela se na nové škole a zvykala si na život v mudlovské společnosti. Školy, které doposud navštěvovala, byly izolovány od veškerého mudlovského světa, a tak nebylo třeba dbát přílišné opatrnosti, ani zkoumat život mudlů. Škola lékokouzelnictví však ležela téměř v centru mudlovského velkoměsta. Pro Adrien to byla nová zkušenost. Mudlové i jejich mnohdy vtipné a zajímavé vynálezy se jí začínali líbit a s oblibou je sledovala a zkoumala pokaždé, když si někam vyšla.
Ve škole se jí poměrně dobře dařilo. Učivo bylo sice uspořádáno tak, aby celé studium mohlo být dokončeno během tří měsíců, a proto se rozhodně nedalo mluvit o jednoduchosti studia, nicméně Adrienino odhodlání a vůle školu dokončit s co nejlepšími výsledky jí pomáhaly vše zvládnout. Věděla, že teď má šanci začít svůj nový život a chopit se jedinečné příležitosti. S velkým úsilím vypracovávala všechny úkoly a práce. Na svůj starý život si vzpomněla jen občasně. Někdy jí to přišlo líto, chtěla by zase vidět Cho, Lisu, Padmu i ostatní, chtěla by zase sedět v pokoji s Lorraine a smát se. Ale to patřilo k minulosti, změnilo se všechno a stejně už to dál prostě nešlo. Byla ráda za to, co teď má, za to, že může studovat něco, co si tak přála. Adrien si byla vědoma toho, že nemá příliš mnoho času. Studium trvalo pouhé tři měsíce, tři měsíce plné úkolů, stohů knih, pečlivé přípravy ke zkouškám. I když se snažila najít si nějaké kamarády, volných chvil nebylo tolik. A ostatní na tom nebyli o nic lépe. Všichni byli plně zabráni do studia, a když už se jim podařilo najít si čas a vyrazit někam ven, museli druhý den nahánět to, co zameškali.

Tři měsíce byla opravdu krátká doba. Všechno uteklo tak rychle a studenti se ani nenadáli a bylo tady posledních 14 dní před zkouškami. Adrien teď celé dny nedělala nic jiného, než že se učila. Byl ponořená v knížkách od rána do večera, dělala si poznámky a pročítala staré výklady. Jejím jasným cílem bylo úspěšně složit závěrečné zkoušky a konečně se ucházet o práci u sv. Munga. Měla plány a chtěla je uskutečnit.
Během studia se jí podařilo najít knihu onoho švédského historika Frederika Francouzského. Nejprve stále váhala a pochybovala o tom, zda tohle je opravdu dobrý způsob, jak a kde začít své pátrání. Nic jiného však neměla. Pustila se tedy do čtení. Po úvodních kapitolách ji kniha začala skutečně zajímat více a více. Nejenže zde byly hodně rozebírány bytosti noci a vliv úplňku, ale autor také nastínil některé způsoby pomoci a přidal také trochu historie. Takže se Adrien mohla poměrně přesně dozvědět, jaké přístupy se užívaly ve středověku a co to přineslo, stejně tak, jako jak je tomu dnes. To jí práci v mnohém usnadnilo. Nemusela složitě zjišťovat a vyhledávat historii vývoje jednotlivých lektvarů a jejich účinků ve stozích knih, stačilo jen dobře číst tuto jednu. Dělala si výpisky a pečlivě je ukládala do svých složek s předešlými pokusy a informacemi. Ve chvíli, kdy narazila na první zmínku o Plavínu černém, jí poskočilo srdce. Podle všeho, co se zatím dočetla, by jí tato rostlina mohla pomoci najít to, co hledá. Adrien věděla, že knihu bude muset s ukončením studia vrátit, a tak těch posledních 14 dní doslova hltala každé slovo a četla každou volnou chvíli.
Někdy však byla z nových informací stále ještě zmatena. Potřebovala někoho, kdo by jí podal vysvětlení a pomohl objasnit problém. Jediná osoba, která jí okamžitě padla na mysl, byl starší profesor Lemarc, se kterým se poprvé setkala u přijímacích zkoušek.
Byl to postarší kouzelník rozsáhlých vědomostí z oblasti lektvarů, bylinek a kouzelných bytostí a léčitelství vůbec. Kdysi hodně cestoval, až když při jedné výpravě utrpěl vážná zranění, vrátil se do Francie a stal se profesorem. Adrien ho měla ráda. Spřátelili se. Profesor Lemarc poznal, že dívka má talent, a tak jí pomáhal a podporoval již od začátku. Adrien tomu byla ráda, profesorovi věřila a on znal její plány, ale své tajemství úplňku mu nikdy nesvěřila. Nyní však potřebovala radu někoho povolaného, a tak se za ním sama vydala.

V kabinetě bylo ticho. Adrien se nervózně zavrtěla na židli. Čekala na profesora a uvažovala, odkud začít. Byla si téměř jistá, že profesor bude znát odpovědi na její otázky, zároveň se však bála, že by se mohl ptát také on. Musela by s pravdou ven a to poté, co sama poznala rozporuplné reakce svých rodičů, když se dozvěděli, že je virgou, bylo pro ni něco nepředstavitelného. Už nechtěla být ta, na kterou se pohlíží skrz prsty. Bála se také toho, že by jí nedovolili dostudovat. Zamyšleně sledovala záclonku, vlající v otevřeném okně profesorovy pracovny. Vyrušilo ji až zaklapnutí dveří a profesorův příjemný hlas.
"Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat, ale opravdu jsem nutně potřeboval vyřešit jednu záležitost," usmál se profesor.
"To nic. Vlastně jsem vůbec ráda, že jste si udělal čas," oplatila mu úsměv Adrien.
"Ooo ano, zkouškové období se blíží a všude je práce spousta. Ale přeci student je na prvním místě. Mimochodem, jak jste na tom s vaší přípravou závěrečné práce a se zkouškami?"
Tuto záludnou otázku slýchali studenti od svých profesorů velice často, zvláště pak poslední dobou. Adrien proto dlouho odpověď nehledala a vysypala ze sebe téměř nazpaměť naučenou frázi.
"Práci mám skoro hotovou. Chybí jen posledních pár drobností a závěr. Na zkoušky se připravuji již delší dobu, čekají mě přesně za 11 dní. Budu je skládat z lékokouzelnictví, lektvarů a bylinek, z metod odborného výzkumu a kouzelných bytostí."
"No výborně, to rád slyším. Takže plány jste skutečně nezměnila. Pak nezbývá, než popřát vám hodně štěstí, slečno de Creubell."
Adrien se profesorovi podívala do očí, mile se usmála a poděkovala.
"Tuším, že důvod vaší návštěvy však bude jiný, že ano…," pokračoval po krátké odmlce profesor.
"No, ve skutečnosti… ano. Potřebovala bych znát váš názor na jednu věc a snad i poradit,"ozvala se Adrien nesměle.
"Nu? Poslouchám…"
"Víte, čtu zajímavou knihu. Jmenuje se Krajina snů a napsal ji Švéd Frederik Francouzský. Do jisté míry je věnována také bytostem noci a účinkům jedné rostliny jménem Pestela, neboli Plavín Černý."
"Ano, jistě, znám tu knihu…"
"Výborně, pak byste mi snad mohl pomoci. Kniha se sice o Plavínu zmiňuje, ale chybí tam některé zásadní informace. Nejsou přesně popsány jeho účinky a vypadá to, že tato rostlina nikdy nebyla použita jako přísada do lektvaru. Pokud tedy autor věděl, že by snad mohla pomoci bytostem noci, a tušil její sílu, proč se nikdy nepokusil lektvar uvařit nebo aspoň upozornit na tuto možnost ostatní?"
"Slečno de Creubell, zpomalte trochu. To je mnoho otázek najednou. Víte, že samotný autor knihu nevydal? A víte, proč tomu tak bylo?"
"Ehm, ne, to jsem nikdy netušila. Je pravda, že o samotném autorovi toho příliš nevím," odpověděla Adrien zaskočeně.
"Tedy, autor sám se snažil vypátrat co nejvíce. Musíte ovšem uznat, že v lesích severní Evropy se dobře vybavená laboratoř hledá opravdu těžko. A proto jeho výzkumy nemohly být nikdy tak kvalitní a přesné. Také zkoumat cosi, co roste ve vodě, respektive na ní, a své plné schopnosti prokazuje jen za světla úplňku, je dosti komplikované. A také je zde nebezpečí kolem, že…" odmlčel se na chvíli profesor Lemarc.
"Jaké nebezpečí? A co se tedy stalo Frederiku Francouzskému?"
Adrien netrpělivě poposedla. Teď měla možnost dozvědět se něco více o místě, kam se sama pravděpodobně brzy vypraví. Profesor, vědom si zájmu studentky, pokračoval dále.
"Ono lesy severní Evropy jsou obývány bytostmi neznámými, většinou také… a to bohužel… dosti nebezpečnými. Nikdo nikdy neměl nějak velkou snahu pátrat po tom, co se v tmavých koutech lesa skrývá. Mezi mudly kolují nejrůznější historky. V noci v blízkosti byť jen jediného stromu na kraji lesa nepotkáte živou duši. Málokdo se odváží vstoupit do lesa za dne, natož po západu slunce. Proto byl Frederik považován za osobu podezřelou. Vydal se do lesa se svou družinou a rozložil tam tábor. Nechtěl ztrácet čas věčným putováním do vesnice a ráno zase zpět do lesů. Byl považován za podivína i hrdinu zároveň. Všem se představil jako biolog, který přijel zkoumat zdejší vegetaci. Pokaždé, když se ve vesnici objevil, živ a zdráv, aby doplnil zásoby, strhl se nevídaný poprask. Jedni ho chtěli vyhnat z města, druzí doufali, že je ochrání před zlem, které se skrývalo v lesích. On si však hleděl svého výzkumu. Dlouhou dobu se mu dařilo dobře. Dokonce zvažoval, jak rostlinu převézt do laboratoří. Chtěl se také pokusit vyrobit lektvar, který by při dlouhodobém užívání zastavil nebo zcela minimalizoval změny při úplňku. Tedy něco obdobného, o co sama usilujete. Jednoho rána se však z lesa do vesnice dostal jen jeden člen Frederikovy družiny. Mudlové se ho báli, vypadal velice zuboženě, byl zraněný na několika místech a v očích měl vyděšený výraz. Chtěli ho usmrtit, ale on sám se rozhodl pro rychlý návrat zpět domů. Po příjezdu se uzavřel do sebe a s nikým nemluvil. Pracoval, psal knihu. Knihu o všem, co se podařilo Frederiku Francouzskému objevit a prozkoumat. Psal Krajinu snů. Události té noci, kdy zmizela celá družina, však zůstaly všem dodnes utajeny. A abych řekl pravdu, nikdo po nich ani nepátral. Všichni věřili, že družinu potkalo něco děsivého, snad že je zabilo cosi, co žije v severských lesích. Kdo ví…"
Profesor se odmlčel. Ticho v kabinetě narušovalo jen bubnování jeho prstů do desky stolu.
Adrien byla šokována. Nedokázala na to, co se právě dozvěděla, nijak reagovat. Po dlouhém tichu se přeci jen odvážila zvednout hlavu a promluvit.
"To jsem opravdu netušila, pane profesore…"
"Jen málo lidí to tuší. Chtěl jsem, abyste to věděla. Musíte si uvědomit, co vás čeká."
"Ano, zdá se, že nic nebude tak jednoduché."
"Ne slečno, to opravdu nebude. Dobře se soustřeďte na vše, co je kolem vás. Vnímejte maličkosti. Rád věřím tomu, že zkoušky pro vás nebudou nikterak obtížné. Nicméně, pokud budete chtít realizovat své plány, nesmíte povolit ve studiu ani po ukončení naší školy. Doporučuji vám stále sledovat všechno dění ve světě výzkumů a objevů. Také doplňujte své teoretické i praktické znalosti a nezapomínejte na ty staré. Doporučuji vám, abyste už nyní začala s hledáním vhodného místa, které by vám bylo dobrou startovní čarou pro vaše záměry. Více vám asi poradit nemohu."
"Děkuji, pane profesore. Pomohl jste mi, moc jste mi pomohl. Nebudu vás už déle zdržovat," loučila se rychle Adrien. Ze všeho jí bylo trochu rozpačitě a cítila se vyčerpaná. Nedokázala přemýšlet v souvislostech a potřebovala si všechno srovnat.
"Nemáte zač, slečno, bylo mi potěšením. Naviděnou," rozloučil se profesor a se zamyšleným pohledem přešel k oknu a otočil se zády.

Do zkoušek zbýval jeden den. Jeden jediný. Adrien už měla svou práci dávno hotovou a všechno učivo už si jen opakovala. Nechtěla nic nechat náhodě, a tak se jí úsilí a verva, s jakou se do studia vrhla už od počátku, vyplatily. Byla připravena, aspoň se jí zdálo, že je připravená. Nebyla nervózní, ale přeci jen se trochu bála. Všechny věci pečlivě uklidila a uspořádala na hromádky. Byl večer a ona byla unavená. Líbil se jí ten pocit nicnedělání. Už si skoro nepamatovala, kdy naposledy opravdu odpočívala. Ale věděla, že takhle to nesmí zůstat. Hned po škole půjde pracovat. Před několika dny se byla ptát na místo ve výzkumném ústavu sv. Munga. Skutečně jí místo bylo nabídnuto a Adrien bez váhání přijala. Stačilo jen dobře složit zkoušky. A pak přesvědčit vedení ústavu o tom, že výzkum ve Švédsku by mohl být úspěšný. To bude asi složitější práce, ale Adrien měla vše již dopředu připravené. Do Švédska se musí dostat co nejdříve. S podobnými myšlenkami usnula na posteli. Byla tichá noc a venku jen mírně foukal podzimní větřík, který si hrál s prvními listy, jež strhl ze stromů. Adrien spala po dlouhé době hlubokým a klidným spánkem připravena čelit všemu, co se jí postaví do cesty.
Ráno bylo chladnější. Adrien se oblékla a s potěšením zjistila, že nejenže vypadá docela čile, ale také, že se cítí odpočatě. To ji jen povzbudilo. Měla ještě chvíli času, a tak si v duchu opakovala některé složitější otázky.
Po osmé hodině sesbírala všechny věci, které ke zkouškám potřebovala, a vydala se na cestu do příslušných tříd.
Na chodbách potkávala spoustu dalších studentů, oblečených převážně v černých hábitech, kteří se s náručí plnou knih a poznámek ubírali směrem k místu, kde se rozhodne o jejich další budoucnosti. Většina z nich vypadala nervózně a nevyspale a Adrien byla jen ráda, že se jí podařilo dostatečně si odpočinout. Po menších obtížích s hledáním té správné učebny nakonec dorazila před dveře číslo 126, kde bylo mezi jinými vypsáno také její jméno. Pohodlně se usadila na lavici a čekala. Na chodbě bylo ticho. Nikdo si s nikým moc nepovídal, jen sem tam si některý student nervózně odkašlal. Kolem jedenácté hodiny vyšla z učebny postarší dáma a začala volat dovnitř první zkoušené. Ostatní studenti stále nervózně čekali na chodbě.
Ve dvanáct hodin, když se dveře znovu otevřely, se ozvalo Adrienino jméno. Adrien s odhodláním vstala a vstoupila do učebny. Za stolem seděli tři profesoři, které znala ze školy, mezi nimi také profesor Lemarc, který jí pokynul, aby se posadila.
"Slečna Adrien de Creubell, že ano?" podívala se na Adrien neznámá dáma. Adrien jen jemně kývla hlavou na souhlas.
"Jsem předsedkyně zkušební komise, mé jméno je Julienne de Boncourt. Doufám, že jste se dobře připravovala. Zkoušky budete skládat ze čtyř předmětů, a to v následujícím pořadí: jako první to budou Lektvary a bylinky, dále pak Kouzelné bytosti, jako třetí Lékokouzelnictví a naposledy Metody odborného výzkumu. Souhlasí? Výborně. Upozorňuji vás, že jakýkoliv pokus o podvod nebude tolerován. Nyní si vylosujete tři otázky z prvního předmětu, následně…"
Madame de Boncourt pokračovala ve výkladu všech instrukcí a pokynů. Jakmile uzavřela svůj monolog, bylo vše jen na Adrien.
Adrien se z počátečních rozpaků rychle vzpamatovala a začala se plně soustředit jen na otázky z jednotlivých předmětů. Otázky se jí nezdály nikterak těžké. Ani snaha některého z profesorů nachytat ji na něčem méně známém či opomíjeném se nezdařila. Adrien ze sebe doslova chrlila všechno, na co si jen dokázala vzpomenout. Byla potěšena tím, kolik si pamatuje, což ji jen povzbudilo. U praktické zkoušky nezaváhala snad ani jedinkrát, lektvary byly její vášní a bylinky dovedla rozpoznat i po čichu. Na konci zkoušky byla spokojená sama se sebou i s výkonem, který podala. Nevěděla sice, jak, ale věděla, že závěrečné zkoušky určitě složila, a to bylo to hlavní.
"Nuže, děkujeme, slečno de Creubell. Podala jste skutečně úctyhodný výkon, nicméně výsledky se dozvíte v pozdních odpoledních hodinách. Nashledanou," ukončila vše madame de Boncourt a s úsměvem vyvedla Adrien ven ze třídy.

Adrien seděla na své posteli a balila si kufry.
Už po několikáté za tak krátkou dobu. Zase balím kufry a jdu dál. Prostě se nezastavím, nejde to, nemůžu. Musím najít ten lék. Musím všechny přesvědčit, že jsem to nedělala zbytečně. Že jsem se zbytečně nevzdala všeho, co tvořilo můj život.
Uběhl týden od Adrieniných závěrečných zkoušek a ona opouštěla školu i internát. Zkoušky složila na výbornou a byla nejlepším absolventem roku. Byla tomu ráda. Viděla, že její snaha přeci jen nebyla zbytečná a marná, a vynaložené úsilí se nakonec zúročilo. Moc si přála, aby tohle věděli rodiče, aby na ni byli hrdí. Ale bylo jí jasné, že to tak nemůže být. Rodičům jen oznámila, že školu absolvovala a nastupuje do práce. Dopis pro Lorraine byl snad ještě stručnější.
Ke svatému Mungovi se docela těšila. Stále věřila, že se jí přeci jen podaří vedení udolat a vydobýt si svůj vlastní výzkum ve Švédsku. Ale také si uvědomovala, že nejprve bude muset dokázat, že je schopná a oboru skutečně rozumí.
Už zítra měla dorazit do západní Francie a zabydlet se v novém bytě, který jí byl poskytnut. Bylo jí z toho smutno. Zase opouštěla něco, co měla ráda. Opouštěla školu, a tentokrát už nadobro. Opouštěla přátele, které stačila poznat za ty tři měsíce. A hlavně, opouštěla někoho jí blízkého, profesora Lemarca. Ten sice přislíbil, že zůstanou v kontaktu, ale přeci jen v Adrien hlodaly pochybnosti o tom, zda tomu tak opravdu bude. Něco podobného zažila i s Lorraine a zrovna šťastný konec to nemělo. Nedalo se ale nic dělat. Když už se jí podařilo dostat tak daleko, nechtěla to vzdát.
Dobalila posledních pár věcí a zavřela plné kufry. Opatrně je přesunula ke dveřím. Většinu zavazadel tvořily knihy a vybavení, potřebné k přípravě lektvarů, a tak Adrien měla co dělat, aby kufry vůbec uzvedla.
Naposledy ulehla do postele pod oknem a se vzpomínkou na ty tři uplynulé měsíce usnula.

Pracovní tým u svatého Munga byl opravdu báječný. Adrien se brzy se všemi seznámila a práce jí šla nadmíru dobře. Její o něco málo starší kolega, Marcus Broderick, jí zasvětil do fungování výzkumného úseku oddělení lékokouzelnictví, a tak se Adrien ve své činnosti jen zlepšovala. Také další dvě spolupracovnice, Madelein a Jeannine, si Adrien oblíbily a pouštěly se s ní s radostí do hovorů. Rády poslouchaly její teorie a sledovaly ji při práci. Adrien znalostmi i praxí opravdu dosti vynikala a vedení si toho nemohlo nevšimnout. Adrien jen vyčkávala na správnou příležitost, kdy zaútočí a prosadí svůj výzkum. Doma tajně připravovala vše potřebné a dle rady profesora Lemarca dále studovala. Míchala lektvary, které již uměla, a zkoušela přípravu dalších, o kterých si myslela, že by mohly pomoci. Výsledky pokusů pečlivě zaznamenávala.
Příležitost se naskytla poměrně brzy. Do výzkumného úseku dorazila zpráva o nečekané epidemii, byly přesně popsány příčiny a následky, průběh a projevy nemoci. Jen správný lék ještě nebyl na světě. A to byla výzva právě pro Adrienin tým. Adrien se do práce úplně ponořila. Věděla, že teď má jedinečou možnost dokázat všem, co v ní je. Potřebovala lék vyrobit co nejdříve, a samozřejmě kvalitně. Po týdnu práce a pokusů na stole ležely přísady, kterých bylo třeba pro výrobu daného lektvaru. Nyní jen zbývalo najít správné pořadí. Celou noc se z laboratoře ozývalo Marcusovo nadávání, Madeleinininy zděšené výkřiky, Jeanninin uklidňující hlas a Adrienino povzbuzování. Ráno byl lektvar hotov a byl předložen řediteli výzkumného úseku. Zatímco Jeannin s Madelein únavou klesly do židlí a spaly, Marcus s Adrien ještě rozebírali jednolivé fáze přípravy a komplikace, které nastaly. Jejich rozhovor přerušil až hlas ředitele.
"Slečno de Creubell, mohla byste mě, prosím, následovat do mé kanceláře?" optal se, ani nečekal na odpověď a vyšel ze dveří.
Adrien ho následovala. Ředitel Anthony Eugene Legrand byl vysoký a vážený muž. Nikdy nedával najevo své pocity. Stále stejně profesionální výraz a chování nasvědčovalo o jeho zodpovědném přístupu k práci. Dokázal si sjednat respekt i u osob mnohem starších a společensky významnějších. Proto se ani Adrien necítila zrovna nejlépe, když téměř utíkala za ním bez nejmenšího tušení, co se vlastně stalo. Napadlo ji, že snad přeci jen někde udělali chybu.
Když se konečně zavřely dveře ředitelovy pracovny, Adrien ani nečekala na vyzvání a začala povídat.
"Víte, chtěla bych, abyste věděl, že jsme opravdu dělali, co bylo v našich silách. Přiznávám, že jsem snad vše trochu uspíšila, a tak všechnu zodpovědnost beru na sebe. Podcenila jsem své schopnosti a zbytečně jsem tak …"
"Slečno de Creubell," přerušil rázně Adrien ředitel Legrand, "vy se mi tady skutečně nemáte za co omlouvat."
Adrien na něj jen udiveně pohlédla.
"Věc se má takto. Ministerstvo lékokouzelnictví bylo s odvedenou prací více než spokojeno. Nejenom, že se vám podařilo zvládnout vše v rekordním čase, ale také dosažené výsledky a účinek lektvaru jsou kvalitní."
"Děkuji vám… já… no… děkuji," stále ještě zmateně a překvapeně koktala Adrien.
"Ještě neděkujte, slečno, dobré zprávy pro vás přijdou až nyní. Ministerstvo se rozhodlo schválit váš výzkum ve Švédsku. Celý projekt bude dotován. Máte však povoleno mít v týmu jen dva další lidi…."
"To je úžasná zpráva, báječné… dva lidé, se mnou tři, to bude určitě stačit… já opravdu nevím, jak bych…" neudržela se Adrien a chtěla začít překotně řediteli děkovat.
"Moment, slečno de Creubell, ještě jsem neskončil. Jednoho člověka vám poskytneme přímo z našeho ústavu, snad byste si mohla vzít někoho přímo z vašeho nynějšího týmu. Druhým však bude někdo ze Švédska. Ten vám bude přidělen. Rád bych, abyste věděla, že si vaší práce zde moc ceníme, ale zároveň jsme ochotni přijmout váš projekt. Výsledky budeme sledovat, čekáme, že o všem podstatném budeme informováni. Pokud by se vám vše opravdu zdařilo, byl by to neuvěřitelný zlom v dějinách lékokouzelnictví. A samozřejmě také velice progresivní změna na poli léčení bytostí noci a úplňkových transformací."
"Ano, jsem si dobře vědoma toho, co by to znamenalo. Věřte, že vyvinu veškeré své úsilí proto, abych lék našla. A kdy smíme vyrazit?"
"To je zcela na vás. Nejdříve však do týdne. Vše se musí ještě projednat se švédským ministerstvem kouzel. To je vše, co jsem vám chtěl sdělit," uzavřel rozhovor ředitel a mile se usmál na Adrien.
"Děkuji vám. Začnu ihned připravovat vše na cestu. Jakmile dostaneme svolení, vyrazíme. Ještě vás informuji o tom, kdo se mnou pojede ze zdejšího týmu. Nashledanou a děkuji vám."
Adrien byla nadšená. Celou dobu si nepřála nic než odjezd. A teď konečně dostane povolení od samotného ministerstva a navíc také dotace. Připadala si jako ve snu. Usmívala se a pořád dokola si promítala ten okamžik, kdy jí ředitel řekl, že smí odjet.

Adrien dlouho nevydržela jen tak poletovat kolem a radovat se z nové zprávy. Neztrácela čas a začala plánovat a vše dopodrobna promýšlet. Nakupovala vše potřebné a balila všechno vybavení a knihy do mohutných krabic, které měly putovat s ní na sever. Do týmu s sebou vzala Marcuse. Důvodů k tomu měla hned několik. Ani jedné z dívek se nechtělo opouštět Francii a dozvěděla se, že ve Švédsku ji přivítá také žena, Erin Yloven, a protože chtěla mít v týmu aspoň jednoho muže, byla volba jasná.
Konečně bylo vše připraveno k odjezdu a zbývalo jen rozloučit se s rodnou Francií. Adrien tuto zemi skutečně milovala. Byl to její domov i přesto, že poslední vzpomínky na rodinu a přátele byly bolestné. Teď se s Francií musela rozloučit. Nevěděla, na jak dlouho, ale upřímně doufala, že se sem jednoho dne vrátí, zcela normální a vyléčená, a zase bude všechno jako dříve. Nebude. Věděla to. Ale určitě by se to zlepšilo. Mohla by pak žít s rodinou a snad i s Lorraine by se opět sblížila. Bylo však důležité odjet. Opustit Francii. V tom spočíval základ pro návrat. Jaký to paradox. Se slzami v očích se Adrien vydala směrem k autu, ve kterém už seděl Marcus, a společně odjeli na letiště.

Ve Švédsku bylo podstatně chladněji. Adrien se choulila do kabátu a Marcus ve svém kufru hledal svetr. Už skoro hodinu čekali poblíž malé vesnice Amsele na auto, které jim mělo dovézt věci z letiště, a zároveň měla přijet jejich nová spolupracovnice Erin. Po nějaké době se z dálky konečně ozval hluk motoru a po cestě se blížil nákladní vůz. Všechny věci měly být složeny v Amsele, kam by se pro ně celá výprava vracela v případě potřeby.
Auto přistavilo u kraje silnice a z vozu vystoupila vysoká dívka v hrubém plášti. Vesele se na oba usmála a s napřaženou rukou je začala vítat.
"Ráda vás poznávám, já jsem Erin Yloven a je mi ctí být ve vašem týmu. Moc jsem o vás slyšela, jste prý jeden z nejlepších výzkumných ústavů lékokouzelnictví v Evropě."
Adrien se zkoumavě prohlížela tu dívku, co se tak energicky ujala představování, ale nemohla říct nic negativního. Byla to sympatická dívka, snad o něco málo starší než Adrien. Marcus na Adrien vesele mrkl a podal Erin ruku.
Poté, co se všichni navzájem seznámili a stihli prohodit pár slov o cestě, nasedli zpět do vozu a vydali se do vesnice.
"No, plán je asi takový, že za pár minut dojedeme do vesnice. Tam je vše připraveno k našemu ubytování a uskladnění věcí," sdělila jim Erin jejich plány.
"Chtěla bych si nejdříve vytyčit trasu podle mapy a roztřídit věci podle toho, co bereme s sebou, a co zůstane ve vesnici," reagovala Adrien.
"Ano, to určitě nebude problém, jen bych doporučovala zdržet se v Amsele aspoň den, dva a seznámit se s místními obyvateli. Jsou hodně nedůvěřiví k cizincům a k badatelům pak zvláště. Nesmí se dozvědět, co sebou máme. Mudlové nikdy nepochopí kouzelnický svět. A vzhledem k událostem, které se tady už jednou staly…" ztišila hlas Erin a opatrně se podívala na Adrien.
"Vím o tom. A rozhodně nechci vyvolat nějaké konflikty ještě dříve, než vůbec začneme pátrat. Ideální by bylo, kdyby nám mudlové byli ochotní pomáhat, ale o tom vážně pochybuju."
Než dojeli do vesnice, stihli si ještě všichni tři vyměnit pár poznatků a Adrien Erin upřesnila, o co vlastně půjde v celém výzkumu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tee Tee | 26. prosince 2009 v 14:42 | Reagovat

Ahoj, jen jsem ti chtěla popřát šťastný a veselý, no a hodně štěstí v novým roce. Měj se moc hezky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama