Chlapec s modrýma očima - Harry Potter

12. ledna 2010 v 0:42 | tatokalan, původní: Jedi Kid |  Povídky HP
Na tohle místo jsem se vracel už dlouho. Bylo to hned před hospodou u Tří košťat, ale dost daleko na to, aby se mě madam Rosmerta pokusila vyhodit. Sedával jsem tam se svým kufříkem a prodával dřevořezby. Poctivě ručně dělané, žádné rychlé mávání hůlkou. Nebyla to zrovna obvyklá práce pro čaroděje, zvlášť ne pro někoho, kdo uspěl v pěkné řádce OVCE, ale bavilo mě to.
Sedával jsem tu už několik let, když jsem ho uviděl poprvé - vytáhlého třináctiletého čahouna s rozcuchanými hnědými vlasy, které se mu draly zpod fialového klobouku se stříbrnými hvězdami. Ten klobouk určitě nebyl součástí bradavické uniformy. Právě utratil většinu svého kapesného v Medovém ráji, kde si nakoupil spoustu sladkostí, určitě víc, než dokázal sníst. Potom se svými kamarády přešel ulici ke Třem košťatům. Tam se zastavil a o kousek se vrátil k místu, kde jsem seděl a vyřezával.
"Dobrý den," pozdravil a začal si prohlížet výrobky, které jsem měl vystavené. "To všechno děláte ručně?"
"To jo," odpověděl jsem a zachytil pohled těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděl.
"To musí být těžké."
Pokrčil jsem rameny. "Baví mě to."
Chvilku studoval řezby, až na něj jeden z kamarádů zavolal: "No tak, Albusi, proč s ním ztrácíš čas?"
Ten chlapec - Albus - neodpověděl a místo toho ukázal na vyřezávaného fénixe, na kterého jsem byl docela pyšný, a řekl: "Ten se mi líbí."
"Stojí patnáct galeonů."
K mému velkému překvapení vytáhl peníze z kapsy a položil je přede mě. Pak si vzal fénixe, řekl "díky" a šel pryč.

Podruhé jsem ho uviděl o Vánocích. Přišel ke mně s veselým úsměvem a podával mi sáček s různými sladkostmi.
"Veselé Vánoce."
Byl jsem tak překvapený, že jsem mu ani nestačil poděkovat dřív, než odběhl za svými kamarády.

Všechny ty roky, co byl v Bradavicích, ke mně občas chodíval, aby mě pozdravil a dal mi další sladkosti. Působil na mě dojmem, že je chytrý a oblíbený, takže když nadešel čas, aby opustil Bradavice, očekával jsem, že na něj někde čeká pěkné teplé místečko na Ministerstvu a já už ho nikdy neuvidím.
Jeden večer jsem popíjel u Tří košťat s profesory, kteří zrovna dokončili opravování NKÚ a OVCE. Všichni debatovali o jediné věci - úžasných schopnostech jistého Albuse Brumbála. Albus mi nikdy neřekl své příjmení, ale měl jsem určité tušení, že ten usměvavý chlapec s jasnýma modrýma očima, který mi dával sladkosti, byl ten samý chlapec, o kterém se zde tolik mluvilo.

Roky míjely a já jsem Albuse ani neviděl, ani jsem o něm nic neslyšel. Potom se objevily zvěsti o zlém černokněžníkovi Grindelwaldovi. Když jsem byl ještě malý, zažil jsem spoustu zlých černokněžníků, kteří byli opravdu děsiví, ale vždycky je někdo dokázal zabít. Několik dalších let se všichni báli čarodějů a lidé se mi dost vyhýbali, jen tak pro jistotu, takže se mi moc novinek nedoneslo. Ale jednoho dne se konala velká oslava, protože Grindelwald byl poražen jistým Albusem Brumbálem.
Šel jsem ke Třem košťatům a poprosil jsem madam Rosmertu, aby mi půjčila jeden výtisk Denního Věštce. Na první stránce se samozřejmě skvěla fotografie Albuse Brumbála, toho chlapce, kterého jsem znal jako bradavického studenta. Měl teď plnovous a dlouhé vlasy, ale poznával jsem ty nápadně modré oči.

O několik týdnů později se ukázal v Prasinkách a zastavil se i u Tří košťat. Následovaly ho davy lidí a jemu se to zjevně moc nelíbilo. Najednou si mě všiml a přišel k místu, kde jsem seděl.
"Jsem překvapený, že jste stále tady."
"Kde jinde bych měl být?"
Zasmál se a sáhl do kapsy. Vytáhl sáček s cukrovím a s úsměvem mi ho podal. Potom vešel do Tří košťat a já tam seděl, naprosto šokovaný.

Znovu jsem ho uviděl, když se vrátil do Bradavic jako učitel. Zastavil se u mě, dal mi sladkosti a já se ho zeptal: "Jak to, že neučíte obranu proti černé magii? Byl byste na to ten pravý."
"Ach, já preferuji přeměňování. Je to náročnější."

Následujících několik let jsem ho viděl mnohokrát, někdy byl se svými kolegy, někdy sám. Začal nosit fialový hábit a podivný klobouk. Také si pěstoval své vlasy a vousy. Připadal mi zvláštní a já jsem mu to jednou řekl. Víte, co mi odpověděl?
"To záleží na úhlu pohledu, není-liž pravda?"

Jednoho letního večera přišel do Prasinek a vypadal, že mu něco dělá velké starosti.
"Co se stalo?" zeptal jsem se ho, když mi dával obvyklé sladkosti.
"Ale, dělá mi starosti jeden sirotek, kterého jsem nedávno poznal."
"Sirotek? Co je tak znepokojujícího na sirotkovi?"
"Něco s ním je. Myslím, že na něj budu dávat trochu pozor." Odešel ke Třem košťatům a nechal mě, ať si s tím lámu hlavu.

Vzpomněl jsem si na jeho sirotka o pět let později, když do vesnice přišel chlapec, kterého jsem v životě neviděl, a zastavil se u mě.
"Čaroděj - bezdomovec, fuj," ušklíbl se a já ho okamžitě neměl rád.
"Tome," zahřměl Albusův hlas, "nech toho muže na pokoji."
Tom se na něj pohrdavě zašklebil, ale poslechl.
Albus mi dal můj příděl sladkostí. "Dělá mi čím dál tím větší starosti."
"Proč se tu neobjevil dřív?"
"Protože mu sirotčinec odmítl podepsat formulář k návštěvě Prasinek."
"Tak proč teď?"
"To nevím, a právě to mi dělá starosti."

O Tomovi jsme znovu mluvili až o pár let později, když byl chycen ten, kdo otevřel tajemnou komnatu.
"To nemohl být Hagrid," řekl Albus s neochvějnou jistotou.
"Také mi tak nepřipadá," souhlasil jsem s ním a v hlavě mi vyvstal obrázek nemotorného poloobra, se kterým jsem tu a tam prohodil pár slov.
"Myslím, že to byl Tom."
"Ale on je přece mudla! Nemůže být komnata otevřená jenom Zmijozelovým dědicem?"
"A to mi právě dělá starosti."

Od té doby jsem Toma sledoval, když se objevil ve vesnici, a všiml jsem si něčeho zajímavého: chlapci, kteří chodili s ním, nebyli jeho kamarádi, byli to nohsledi.
Potom absolvoval a já o něm pár let neslyšel. Albus stále přicházel se sladkostmi, samozřejmě, ale teď začal nosit půlměsícové brýle a stal se ředitelem bradavické školy. Dokonce odmítl nabídku stát se ministrem kouzel. Když jsem se ho zeptal, proč se rozhodl zůstat v Bradavicích, odpověděl: "Jako učitel mohu pomoci těm, kteří vstoupí do brány Bradavic, stát se lepšími čarodějkami a kouzelníky. Jako ministr bych trávil celé dny debatami o politice."

Péči o Tři košťata převzala Rosmertina dcera (také madam Rosmerta) a spoustu dalších let se nedělo vůbec nic zvláštního. Dokud se neobjevily zvěsti o někom, kdo si říkal Lord Voldemort, a jakýchsi Smrtijedech.
"Kdo nebo co jsou Smrtijedi?" zeptal jsem se Albuse, když jsem ho zase uviděl.
"Jsou to přívrženci Lorda Voldemorta, což je opravdu zlý černokněžník."
"Lord Voldemort, to zní jako jméno špatného mudlovského filmu."
"Ale je to mnohem děsivější, než Tom Raddle."
"Ten sirotek?"
"Ano," povzdychl si. "Měl jsem na něj dávat větší pozor."

Lord Voldemort brzy vešel ve známost jako Vy-víte-kdo. Ale Albus to zavrhoval a prohlásil, že mu nikdo nezabrání používat jeho pravé jméno. Bylo zajímavé, že i když Voldemort získával obrovskou moc, nechával Bradavice na pokoji. Říkalo se, že se bojí Brumbála a já tomu věřil - když byl ještě ve škole, vždycky Albuse poslechl.

Voldemortovy ideály o nadvládě čisté krve se brzy uchytily mezi zmijozelskými studenty, kteří si na své čisté krvi vždycky hodně zakládali. Nejhorší byla skupina, vedená Luciusem Malfoyem. Patřil do ní ještě Nott, McNair, Crabbe, Goyle, Rockwood, Lestrange, Snape a sestry Blackovy. Tento gang se brzy nechvalně proslavil svými výtržnostmi v Prasinkách. Jednoho dne se zastavili i u mě.
"Vypadáš, jako ztracený mudla," ušklíbl se Malfoy a smetl mé dřevořezby na zem.
"Nech ho na pokoji, Malfoyi!"
"A co mi jako uděláš, když tě neposlechnu, Pottere?"
Proti zmijozelským stála skupina čtyř mladších chlapců. Správně řečeno, byli tam tři, protože ten čtvrtý se za nimi spíš schovával. Ten, kterému říkali Potter, vytáhl hůlku a řekl: "Tak ti dám za vyučenou."
Najednou měli všichni v rukách hůlky a já jsem usoudil, že bude lepší, když se schovám za svůj kufr.
"Hůlky pryč, okamžitě," ozval se Albusův hlas a já se odvážil vzhlédnout. "Teď se všichni rozejděte a nechci už slyšet o dalších nepříjemnostech."
Zmizeli a on se přišel podívat, jestli jsem v pořádku.
"Jsou to malí parchanti," ulevil jsem si.
"Berou velmi vážně myšlenku nadvlády čisté krve, protože jsou všichni z čistokrevných kouzelnických rodin. Až na Snapea, který - jak se domnívám - se jich drží jednoduše proto, že nemá žádné kamarády."
Sice jsem s ním nesouhlasil, ale nechtěl jsem se hádat. Koneckonců, předtím měl vždycky pravdu.

Roky míjely a Lord Voldemort rozséval víc a víc hrůzy a když už to vypadalo, že ovládne celý svět, najednou zmizel, zničený nějakým kojencem, který se jmenoval Harry Potter. Chlapec, který přežil. Když jsem se na něj zeptal Albuse, jednoduše odpověděl: "Je na bezpečném místě, dokud nebude dost starý na to, aby začal chodit do Bradavic."

Uběhlo dalších několik let a věci se vrátily k normálu. Potom do Bradavic přišel Harry Potter a nic už nebylo, jako dřív. Každý rok se něco semlelo, až se najednou Lord Voldemort objevil znovu. Samozřejmě tomu nikdo nevěřil, ale když mi Albus řekl, že se vrátil, neměl jsem důvod mu nedůvěřovat. Albus byl často mimo bradavický hrad, ale já jsem věděl, že se zase vrátí, vždyť bez něj by byl Voldemort neporazitelný.
Pak se sám Voldemort objevil na Ministerstvu kouzel a snažil se získat proroctví a zabít Harryho Pottera. Poprvé se stalo, že když šel Albus kolem, ne vždycky se u mě zastavil. Vypadal najednou, že má nějaké důležité poslání.

Jednou pozdě v noci přišel a vlekl za sebou pod neviditelným pláštěm schovaného Harryho Pottera.
Těsně po půlnoci mě náhle vzbudily výkřiky a nad Bradavicemi se objevilo znamení zla. O pár minut později se na konec ulice přemístil Albus s Potterem a vyzvedli si u madam Rosmerty košťata, na kterých se chtěli dostat co nejrychleji do hradu. Věděl jsem, že všechno bude v pořádku - jakmile se Albus objeví, Smrtijedi se dají na útěk a zastaví se až někde hodně daleko.

Ale další ráno mě zasáhla naprosto nečekaná zpráva - Albus byl mrtev a na hradě se připravoval pohřeb. I já jsem se tam vydal, abych se připojil k tisícům kouzelníků, kteří přišli uctít památku jednoho z největších čarodějů všech dob.
Po pohřbu jsem se vrátil na své obvyklé místo. Vytáhl jsem z kapsy sáček se sladkostmi, které mi Albus dal před několika dny a já je ještě nestačil sníst. Nemohl jsem uvěřit, že už nikdy nepřijde a nepřinese mi cukroví. Že už si neudělá čas, aby mi sdělil nejnovější zprávy o probíhající válce. Že už ho nikdy neuvidím, protože už tu není.
Na pohřbu mu neprokázali tu správnou čest. Řeč byla prošpikovaná velkolepými slovy, ale nemluvila o tom Albusi Brumbálovi, kterého jsem znal: o tom laskavém a poněkud výstředním chlapci s veselým úsměvem a kapsami plnými sladkostí. O chlapci s jasnýma modrýma očima.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 An An | 2. dubna 2010 v 18:56 | Reagovat

Krásný :D smutný, ale krásný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama