Kapitola 21 - Konec utrpení (druhá část)

3. ledna 2010 v 16:11 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Skončila tuhá zima a trochu se oteplilo, ovšem jen v možnostech Švédska, takže i nadále byly teploty kolem nuly, ale už byly snesitelné, takže se Adrienin tým mohl vrátit do terénu. Vybrali si nové stanoviště, které bylo trochu dál od vesnice Amsele, a tam rozdělali tábor.
Dál pokračovali, jak už byli zvyklí, takže se společně vydávali na průzkumné výpravy do lesa a pátrali po Plavínu černém. Stále se jim nedařilo ho najít, ale zase na druhou stranu našli bylinku, která pomáhá na popáleniny a vyrobili z ní mast, poslali ji ke sv.Mungovi a nechali si za ni pořádně zaplatit, což je potěšilo.
Lesy byly hluboké a temné, přesně, jak o nich bylo psáno v Krajině snů, ale žádné jezírko neobsahovalo hledanou rostlinu. Výpravy do lesa však byly čím dál tím víc nebezpečné, jak se blížilo léto, protože se probouzela lesní zvířata a měla mladé. Taková matka si svá mláďata dobře hlídá a pokud se někdo dostane příliš blízko k nim, tak útočí. Adrien však znepokojovalo i něco jiného. Měla strach, velký strach. Vždy, když byli v lese, tak měla pocit, jako by je něco, nebo někdo, sledoval, ale nedávala to na sobě znát, aby neděsila své spolupracovníky, a neustále se tam vracela v domnění, že tady někde Pestela bude.
Pečlivě vše i nadále zaznamenávala do deníku a dopisovala si s Lemarcem, který z ní měl velkou radost a fandil jí, aby našla, co hledá, a zdravá se vrátila zpět do Francie. Adrien navíc měla pocit, že našla správné složení lektvaru, chyběla jí ovšem ještě ta základní surovina. Nevzdávala se a naopak, den ode dne, měsíc od měsíce, rok od roku, v ní sílila naděje, že lék najde a zachrání nejen sebe, ale i spousty jiných lidí. Od doby, kdy zjistila, že Erin Yloven je rovněž stvoření noci, vlkodlak, tak doufala, že lék, který chce vyrobit, nebude účinkovat pouze na virgy, nýbrž pomůže i Erin. Staly se z nich velmi dobré přítelkyně, téměř nerozlučné, a velmi na sobě visely. Adrien se brzy Erin svěřila také se svým neštěstím. Jejich prokletí je sblížilo a obě měly pocit, že již nejsou na světě osamocené. Sice mezi nimi i nadále zůstával profesionální vztah, ale zároveň se staly přítelkyněmi.
Jak čas utíkal a Adrienin tým měnil stanoviště, tak se k nim přidávali chudí lidé z okolí, kteří potřebovali práci a ačkoli se Adrien trochu báli a stále jí pně nedůvěřovali, tak se u ní nechávali zaměstnat, aby měli na živobytí. Takže se výzkumný tým rozrostl na deset lidí a veškerá práce byla pro trojici vědců mnohem snažší. Platili je z dotací, které dostávali, a z peněz, jež si vydělali za nové masti a léky na všelijaké choroby.
Také jí jednou přišel dopis od Lorraine, což Adrien docela zaskočilo. Už nečekala, že by se jí ještě někdy ozvala. Rychle pergamen rozrolovala a začetla se do psaní. Nadšení ji však brzy omrzelo, protože se v dopise dočetla, že se Lorraine šťastně vdala, že čeká druhé miminko, první dítě, chlapeček, že se jmenuje po otci Jean a na konci dopisu poznamenala, že Adrien vede špatný život, že nejlepší by bylo, kdyby se vrátila domů, k opuštěným rodičům, vdala se a měla také šťastnou rodinu. To Adrien mrzelo, veděla, že Lorraine nikdy nemůže pochopit, proč to dělá, že má k tomu své důvody, a proto jí ani nic jiného nezbývá, než vést takový život, jaký vede. Rozhodla, že již Lorraine nebude psát, aby ji nepohoršovala svým životem.

"Adrien! Adrien! Slyšíš mě?" vběhla Erin do stanu jako tornádo a téměř nemohla dýchat.
"Co se děje?" vyděsila se Adrien a vyskočila ze židle, na níž hlídala průběh vaření nového lektvaru.
"Hrůza, Adri, hrůza…" rozplakala se Erin. Adrien k ní rychle přiskočila a posadila ji na židli. Naposledy ji viděla plakat, když se dozvěděla, že je vlkodlak. Snažila se Erin uklidnit a po pár minutách se jí to podařilo.
"Oni nám zrušili dotace! A žádají nás, abychom urychleně ukončili výzkum a vrátili se každý do svých domovů!" vychrlila ze sebe Erin a smutně sledovala Adrieninu reakci.
"Jakto? Co se stalo? Oni se snad dozvěděli o těch venkovanech, které platíme?" nechápala Adrien.
"Ne, to asi neví. Poslali nám s tím oznámením anglické noviny Denní Věštec. Vypukla u nich v Anglii nějaká kouzelnická válka a je prý hrozně moc mrtvých. Nemocnice sv.Munga potřebuje finance na léky, a tak nám museli zrušit dotování. Všechny výzkumy byly zrušeny…"
Adrien se podlomila kolena. Nevěřila vlastním uším. Nevěděla, jestli se víc děsit toho, že přišli o peníze na výzkum, nebo toho, že lidé, které znala z Bradavic, jsou možná mrtví. Vzpomněla si na holky z Havraspáru, na Cho, Lisu a Padmu. Najednou začala litovat toho, že jim nenapsala ani jediný dopis po skončení školy. Před očima se jí vynořila její první cesta Bradavickým expresem a první seznámení s Cho, viděla jako by to bylo dnes, jak všechny čtyři sedí ve Velké síni u snídaně a nezávazně si povídají, co je čeká za předměty, uvědomila si, jak krásné to byly časy a jak snadný tehdy byl život. Vzpomněla si na slova ředitele Brumbála a jeho laskavý úsměv, říkal tehdy, že život není nikdy snadný, a že musíme bojovat za to, co máme rádi. Vzpomněla si i na nesympatického profesora lektvarů a uvědomila si až nyní, že to byl právě on, kdo jí na konci roku poslal lísteček s radou.
Už neudržela pláč a sesunula se na zem stanu. Tentokrát se zvedla Erin a začala ji těšit.
"Já vím Adrien, žes tam měla přátele, ale takhle jim nepomůžeš…"
Adrien se rozplakala ještě víc při vzpomínce na Michaela, kterého málem zabila. "Nepomůžu, já vím… umím jen ubližovat…" vzlykala.
"To není pravda Adrien, ty se snažíš pomoci, chceš přece najít lék, který může v budoucnu pomoci tisíce dívkám, aby nemusely prožívat totéž, co ty!" uklidňovala ji Erin.
"Máš pravdu," přitakala Adrien a nadechla se. "My ten výzkum dokončíme, i kdyby mě to mělo stát život, protože nechci dopustit, aby životy tolika lidí přišly nazmar."

Erin a Adrien tvralo dlouho, než se jim po úmorném a vyčerpávajícím rozhovoru podařilo přesvědčit Marcuse, aby s nimi zůstal a pomohl jim dokončit výzkum na vlastní pěst. Chtěl se vrátit domů, když projekt padl. Věřil, že ve Francii je ještě spousta jiných výzkumných středisek, která nepracují ve spolupráci s Anglií, a tedy nejsou financována od sv. Munga. Děvčata ho ale přesvědčila, že v tuto pohnutou dobu, kdy Anglie je ve válce, jí bude jistě Francie pomáhat všemi možnými prostředky, takže bude i ve Francii většina středisek uzavřena.
Venkovany museli začít platit z peněz, které měli uložené na kontě, a vesničané k nim z neznámého důvodu byli stále víc a více nepřátelští, což se nezamlouvalo ani Adrien, ani Erin. Byli tady s týmem už víc než čtyři roky, takže by bylo spíše logičtější, kdyby je přestali považovat za cizince a začali je přijímat mezi sebe, i když je pravda, že Frederika Francouzského nepřijali ani po deseti letech, a to měl dokonce švédské občanství.
Nejhorší bylo, že se začali ztrácet Švédové. Když zmizel jeden, tak si Adrien myslela, že asi odešel bez rozloučení domů. Když se ale ztratil i druhý, tak se začala obávat, že by v jejich zmizení mohlo být něco jiného než dobrovolný odchod. Napadlo ji, jestli je třeba neděsí vesničané a nevykládají jim, aby od nich odešli, že jsou nebezpeční. V koutku duše se však obávala i něčeho horšího, vybavila si, co jí Erin a profesor Lemarc říkali o bytostech Lesa děsů.
Pro trojici vědců nastaly těžké časy, kdy jim Štěstěna příliš nepřála. Vesničané jim nechtěli již prodávat potraviny, takže pro ně musel Marcus jezdit až do okresního města, zásoby peněz ubývaly, stále se jim nedařilo najít základní surovinu do Adrienina lektvaru a ztráceli se pomocníci. A do toho všeho navíc přišel Adrien dopis od rodičů.

Adrien, miláčku,
moc Tě prosíme, vrať se domů! Víme, že jsme se dlouho neviděli a trochu jsme se odcizili, ale my to chceme napravit. Jsi naše jediná dcera a my Tě máme moc rádi.
Tatínek je těžce nemocný, ochrnul na obě nohy a nemůže chodit. Spadl z koštěte a léčitelům v Cetrální nemocnici se to nepodařilo vyléčit. Nepomohla mu ani kouzla, ani lektvary, a my se teď cítíme strašně opuštění.
Navíc ta válka v Anglii, bojíme se o Tebe, i když Ty žiješ teď ve Švédsku. Umírá spousta lidí, rodiče přichází o své děti a Ty, naše jediná, milovaná dcerka, jsi někde pryč…
Prosíme Tě, vrať se k nám a buďme rodina jako dřív. Nám nevadí jaká jsi…
Maminka a tatínek

To Adrien vyrazilo dech a dokonce zakolísala ve svém rozhodnutí zůstat. Pohrávala si s myšlenkou, že tu všechno opustí, že se na práci, kterou začala, vykašle a vrátí se domů, k milované rodině, která ji chce přijmout zpět. Před očima se jí odehrával sen šťastné rodinky de Creubellových. Bylo jí líto otce a chtěla mu pomoct. Už už si chtěla balit věci. Odehrával se v ní tvrdý boj. Vzpomněla si na to, proč se vydala hledat lék.
Bylo to přeci proto, abych byla zase normální a mohla jsem se vrátit domů a být s rodiči šťastná jako dřív. Všechno tohle jsem vytrpěla kvůli tomu a teď, když se mi to může splnit, tak váhám? Proč jenom váhám? kritizovala se Adrien. Zaklapla jeden kufr a vrhla se na druhý.
Do stanu padl stín, Adrien se otočila a uviděla Erin. Stála tam a nic neříkala, věděla o tom dopise a nechtěla Adrien přemlouvat. Znala její životní příběh a věděla, že Adrien se musí rozhodnout sama.
Jedu domů, rodiče mě čekají. Milovaní rodiče a já, jejich jediná dcera. Proč jsem od nich vlastně odcházela? Nikdy jsem neměla odejít, měla jsem s nimi zůstat… vířilo Adrien hlavou. Chvilku se smála a chvilku jí tekly slzy. Nevěděla, zda má být šťastná, nebo naopak.
Jenže co všechny ty ostaní holky, které nemají lék?To je v tom mám nechat? oponovala jí druhá část jejího srdce. A pak jí došlo, že i když ji rodiče přijmou takovou, jaká je, tak stále bude virgou a třeba někomu ublíží…
"Adrien!" ozvalo se zvenku, a tu si uvědomila, že se něco děje, byl tam nezvyklý ruch. Vyběhla ze stanu, vyhla se Erin, která z ní nespouštěla oči, a došla až k Marcusovi, který stál uprostřed houfu pomocníků. Zářivě se usmíval, jakoby dokázal nemožné.
"Adrien! Našli jsme Pestelu!" volal nadšeně a mával nad hlavou s nějakou bylinou. Adrien jen s otevřenou pusou stála a zírala na něho.
"No co se divíš?! Vždyť o to nám tu celé ty roky šlo, ne?" hýřil Marcus štěstím.
Erin přiskočila k Adrien, která se pomalu začala kácet, a podepřela ji. Když viděla, že omdlela, tak jí dala pár facek, což Adrien hezky rychle zase probralo. Koukala na Marcuse s doširoka otevřenýma očima a snažila se promluvit.
"C-co-cože?" vykoktala nakonec.
"Našel jsem Plavín černý, Pestelu, pamatuješ? To je ta bylina, kterou tu už pět let hledáme, drahá Adrien, poslední surovina, která chybí do tvého lektvaru!" zopakoval vesele Marcus a oči mu jiskřily.
V tom momentě bylo Adrien jasné, že nikam nejde, zůstává tady, protože konečně našli to, co hledali. Bude moci dodělat svůj lék. Byla neskutečně šťastná a plná veselého rozmaru, který se na ni přenesl z Marcuse, a taky trochu z toho večerního oslavování, které celý tábor uspořádal, odepsala rodičům na jejich dopis velmi stručně. Oznámila jim, že je ráda, že ji chtějí zpět, a že se jistě brzy vrátí, protože její výzkum spěje ke konci. Ať se tedy radují s ní, že je úspěšná ve své práci, a že se již těší, až je uvidí, hned, jak tady skončí.
Druhý den se hned vypravila Adrien s polovinou tábora do lesa k jezírku, které našli předchozí den Marcus a pár venkovanů. Chtěla vzít ještě víc vzorků Pestely, protože to, co přinesl Marcus, ani zdaleka nestačilo. Bylo jí však nadmíru jasné, že se tam budou muset vracet za pár dní o úplňku, tedy v noci. Proto šli již nyní, aby obhlídla, kde se rostlina nachází a jak vypadá.
Došli k němu kolem poledne a Adrien se štěstím rozplakala.
Poslední dobou pláču nějak moc často, napadlo ji, ale dál už to nechtěla rozebírat, veděla, že je prostě přecitlivělá, a že to jistě brzy přejde. Doběhla až k vodě, nabrala ji do rukou a začala ji radostí vyhazovat do vzduchu. Za chvíli byla mokrá na kost a klepala se zimou. Blížil se podzim. Ostatní na ni pobaveně hleděli a jistě si mysleli, co to mají za šílenou ženskou za šéfa. Adrien na to však nedbala a vrhla se do vody pro Pestelu. Během pár vteřin však zjistila, že to nebyl dobrý nápad a Marcus ji nestihl zastavit.
Adrien se začala bořit do bahna, které bylo na dně jezírka.
Jak neškodně vypadá a jak je přitom zrádné, napadlo Adrien. Ale úsměv ji neopustil. Marcus jí podal klacek a s pomocí pár dalších Švédů se mu podařilo vytáhnout Adrien na břeh. Byla morká a celá od bláta a pořád rozdávala šťastné úsměvy na všechny strany. Býval by vytáhl Marcus hůlku a osušil ji, jenže měl kolem sebe houf mudlů. Na to si celou tu dobu jen těžko zvykal. Tím, že byli neustále v přítomnosti mudlů, tak si nemohli dovolit používat kouzla.
"Jak jste se tam včera dostali?" optala se Adrien.
"Byl jsem pro ni sám," mrkl na ni Marcus a Adrien došlo, že si asi pomohl jinak než svými fyzickými schopnostmi.
"A kde byli ostatní?" ptala se nechápavě.
"Poslal jsem je napřed, aby ti oznámili radostnou novinu, že jsme ji našli," usmál se Marcus.
Adrien přikývla a rozhlídla se po ostatním. Bylo jí jasné, že když má kolem sebe kupu mudlů, tak se k ní jentak nedostane. Najednou jí bylo líto, že je vůbec brala s sebou a horlivě přemýšlela, jak to podnikne, aby se k Pestele dostala. Když najednou dostala nápad.
"Tak, poslouchejte všichni, teď potřebuju, abyste s Marcusem došli pro nějaké klády a přitáhli je sem, Marcus vás povede. Já tady počkám, stejně bych je neutáhla," zahraje si Adrien na neschopnou a mrká na Marcuse. Marcus pochopí, přikývne a svolá si muže k sobě. Pak se vydávají do lesa.
Adrien pár minut čeká, aby měla jistotu, že ji mudlové neuvidí kouzlit, a pak vytahuje hůlku. Nepoužívala ji tak dlouho, že už si ani nepamatuje. Proto si svoji hůlku nejprve ošmatala, vzpomínala na kouzla, která s ní kdy provedla, a nakonec se postavila do pozice na kouzlení a přemýšlela, které kouzlo by se jí zde mohlo hodit. Zvolila si Diffindo na trhání, aby utrhla Plavín od kořene, který ho držel na hladině a poté samozřejmě Accio, které jí rostlinku přivolá.
"Diffindo," vzkřikla a zamířila hůlkou na jednu z Pestel, ta se utrhla a začala volně plvat po hladině.
Zdařilo se, přece jen jsem ještě nezapomněla všechno, usmála se pro sebe Adrien.
"Accio," a rostlinka jí vlítla přímo do ruky, takhle kouzla zopakovala ještě několikrát, až měla Pestel plnou náruč a spokojená je dala do pytle, který měla s sebou. Ostatní rostliny tam nechala, přece jen, nemůže oškubat vše, když ji bude potřebovat za úplňku, napadlo ji.
Sedla na kmen vyvráceného stromu a vyčkávala návratu zbytku týmu. Hrála si s hůlkou v ruce a znuděně koukala na hladinu jezírka. Když najednou uslyšela kousek za sebou lupání větviček a šustění.
Už jsou asi tady, zaradovala se a otočila se. Nikoho však neviděla. Začala se rozhlížet na všechny strany, ale všude bylo ticho a klid. Stoupla si a napřáhla hůlku.
Pak uslyšela znovu lupnutí přímo vedle sebe a ucítila nějaký smrad. Pomalu se otočila a hrůzou vykřikla. Křik musel být slyšet na míle daleko. Rychle přemítala o nějakém vhodném kouzle, než však stačila vytvořit obranný štít, tak ji to napadlo…

Slyšela jakoby zdálky hlasy, známé hlasy, a pomalu začala nabývat vědomí.
To už jsem asi v nebi, pomyslela si smutně, nedokázala jsem to. Zklamala jsem, jako všichni ostatní.
Otevřela oči a zjistila, že hledí přímo do tváře Erin. Ulevilo se jí a začala v duchu děkovat, že má šanci pokračovat ve svém pátrání. Uvědomila si, že se jí to stalo jediným životním cílem a po ničem jiném už ani netouží. Už tolik pro to vytrpěla, tak to nevzdá.
Ale co pak? Až opravdu ten lék najdu?
Měla pocit, že pak bude její život prázdný, i když bude normální, protože se jí splní životní sen, a tím přijde o svůj jediný životní cíl.
"Adri, drahoušku, jak se cítíš?" otírala jí Erin čelo mokrou žínkou.
"Co se stalo?" vyzvídala hned Adrien. Nějak si nemohla vzpomenout.
"Našel tě Marcus s ostatními Švédy, ležela jsi na zemi v kaluži krve u jezera. Prý tě něco napadlo a oni, jak přišli, tak to něco vyplašili a uteklo to. Mělas v ruce hůlku. Ty si nepamatuješ, co se dělo?" zajímala se pro změnu Erin.
"Ne, nic si nepamatuji, naposledy vím, že jsem čekala na ostatní a… pak mě něco vyděsilo… vlastně máš pravdu… něco mě napadlo, ale nevím, co to bylo," vzpomněla si Adrien a začala se celá klepat.
"Máš horečku," prohlásila Erin a s mateřskou péčí jí otírala čelo.
"A co ostaní?" nezapomněla se ještě zeptat Adrien.
"Marcus sedí tady za mnou. Švédové utekli…" zaslechla ji ještě Adrien, než upadla zase do sladkého bezvědomí.

Adrien se pokusila posadit, bolelo ji však celé tělo. Měla ovázaná záda a nohu. Hlava ji strašně bolela. Přesto se chtěla zvednout.
Nemůže tady přece jen tak ležet, když už konečně našli poslední chybějící přísadu do léku.
Zkusila to ještě jednou, ale znovu se skácela na lůžko a bolestí sykla. Tím na sebe upozornila a k Adrien přispěchala Erin. Měla kruhy pod očima a vypadala přešle.
"Musíš ležet, Adrien. Ty rány se ti neléčí a nezabírají na ně žádné masti ani lektvary."
"Já ale nechci ležet! Jak pokračuje výzkum? Už jsi zjistila přesné reakce Pestely? Ověřila jsi účinky a možnosti namíchání s ostatními přísadami?" zajímala se Adrien, která nemohla přestat myslet na práci.
"Jistě, Adrien, vždyť mi jde o totéž, co tobě, ne? Taky chci ten lék najít, máme na něm přeci obě stejný zájem. Já se o to postarám a ty pěkně lež."
"A zkusila jsi ho už povařit se stříbrem?" nedala pokoj Adrien.
"Ne, totiž, nějak se mi to nedaří," vyhrkla Erin a Adrien se už zase začala zvedat.
"Lež! Můžeš mi radit i v leže a já tě budu poslouchat, ano? Nemůžeš takhle ignorovat svoje zranění, vypadají dost vážně."
Adrien si lehla, jednak kvůli tomu, že nechtěla více odporovat své nejlepší přítelkyni, a jednak proto, že se jí zase udělalo mdlo. Vážně jí nebylo dobře a ona doufala, že se brzy dá do kupy.
S pomocí rad Adrien brzy Erin dokončila všechny testy. Zbývalo již jen sehnat Pestelu sbíranou za úplňku, oběma děvčatům však bylo od prvních dnů jasné, že ony to nebudou, kdo jí nasbírá, vždyť obě za úplňku spí, díky požívání zklidňujícího uspávacího lektvaru, aby nemohly nikomu ublížit. Zavolaly si tedy Marcuse, posledního zbylého člena týmu. Byli už zase jen tři, jako na počátku. Švédové se, vyděšení událostí z lesa, již nevrátili a ještě více pobouřili vesničany. Trojice vědců se už ve vesnici nemohla vůbec ukázat, takže Marcus nakoupil potraviny do zásoby. Všechno teď obstarával on a Erin ve dne v noci pomáhala Adrien, pečovala o ni a experimentovala s Pestelou.
Adrien se s přímluvou Erin, která však moc nadšená nebyla, podařilo přesvědčit Marcuse, aby jim zašel pro Pestelu za pár dní o úplňku. Všem bylo jasné, že je to velice nebezpečná výprava a zvláště, půjde-li sám, avšak bez toho by nemohli nikdy dokončit lektvar. Po dlouhém zvažování tedy Marcus souhlasil, ale zmínil se o tom, že to dělá jen pro ni a Erin, a pro to, aby se všichni již brzy vrátili domů, že se mu moc stýská. Holky s ním naprosto souhlasily a Adrien si vzpomněla na dopis od rodičů.
"Nepřišlo mi něco, zatímco jsem byla mimo?" ptala se svých kolegů Adrien.
Erin si najednou vzpomněla na dopis, který jí před několika dny přišel od neznámé sovy, a doběhla pro něj. Adrien ho nadšeně rozbalila a četla.

Ty nejsi naše dcera, protože ta by se vrátila domů, za svou smutnou matkou a chromým otcem, nikdy by nedala přednost práci před rodinou, protože jsme ji slušně vychovali. Tebe neznáme.
Manželé de Creubellovi

To Adrien ani v nejmenším nečekala. Přišla o rodiče, zavrhli ji a ona, zůstala sama. Do očí se jí už zase nahrnuly slzy a rány ji začaly strašně pálit. Zvedla oči k Erin a zašeptala vyčerpaná bolestí:
"Mami, tati…" a v horečkách omdlela.

Byl den po úplňku a děvčata se k sobě tiskla. Už celé hodiny čekaly, kdy se vrátí Marcus z lesa. Oběma bylo zle a ještě napůl spaly pod vlivem lektvaru. Vyprávěly si všechny své příhody ze života, aby si ukrátily čekání, a nechtěly si přiznat, že by se Marcus už nevrátil.
Adrien se Erin svěřila se zabitím své jediné životní lásky, a ta jí na oplátku řekla, že z univerzity v Uppsale musela odejít proto, že zabila pět lidí, dva studenty, jednoho mudlu a rodiče. Obě u toho plakaly, ale byly rády, že už ta strašlivá tíha neleží jen na nich. Adrien si uvědomila, jak těžký musela mít Erin život. Mnohem těžší, než ona, protože to musí být nepředstavitelná bolest, zabít vlastní rodiče, aniž by člověk chtěl. Pochopila, že se setkala s někým, jehož osud je ještě horší, než ten její. Erin si vyposlechla celý Adrienin příběh a rovněž ji litovala.
Ačkoli se tím zabavily na mnoho hodin, tak je neopouštěl strach a naopak stále narůstal. Marcus se nevracel, ačkoli měl být už dávno zpátky. A Erin začínala propadat depresi.
"Co když ho to zabilo?" vzlykla.
"Tomu nevěřím," nechtěla takovou možnost Adrien připustit.
"Já ho mám moc ráda."
"Já přece taky, Erin."
"Nechápeš mě," zakroutila Erin nešťastně hlavou. "Já ho miluju…" pípla a vážně se zahleděla Adrien do očí.
Adrien začala kašlat a Erin se jí snažila pomoct od bolestí. Když záchvat ustal, tak Adrien pohladila Erin a zašeptala:
"On se určitě vrátí…"

Nevrátil. Ani po dvou dnech se v táboře neobjevil a Erin již byla dostatečně silná na to, aby se vypravila ho hledat. Adrien nemohla, stále byla v horečkách a jen na hodinu, dvě se z nich probrala. Erin to riskla a ponechala Adrien osamocenou ve stanu. S obrovským strachem vyrazila. Nebála se těch nestvůr, bála se toho, co by mohla najít.
Adrien se ta samota zdála nekonečná, proto si hůlkou podala deník a pero a začala dopisovat staré záznamy o výzkumu. Konečně mohla kouzlit, nebyl v okolí žádný mudla. Vlastně žádná lidská duše. Byla tu v pustině, sice ve stanu, ale úplně opuštěná. Dolehla i na ni deprese. Napadlo ji, že by se nemusela vrátit už ani Erin a ona tu zemře.
Nechtěla umřít takhle, takhle ne…
Chci žít, řvala v duchu. Věděla, že by se mohla teoreticky přemístit třeba do nemocnice, kdyby bylo nejhůř, nechtěla si však přiznat, že na přemístění již nemá dost sil, ani energie, a tak by se jí to stejně nezdařilo. Byla závislá na Erin, na tom, zda se k ní vrátí. Upínala se k tomu celou svou myslí a vzpomínala stále dokola na to, co spolu s ní za těch pět let prožila. Poznala ji líp, než kohokoli jiného za celý svůj život. Měla ji moc ráda, a teď se pro Adrien stala dokonce jedinou možnou záchranou.
Adrien neměla ponětí o čase, poněvadž neustále upadala do horeček, a tak nevěděla, co je za den, ani kolik je hodin. Byla jí zima a vedro současně a rány na zádech a noze pálily, jako kdyby jí na ně někdo přikládal rozžhavená železa.
Rozhodla se zapsat do deníku své poslední rozloučení, plakala u něj a nezapomněla napsat poděkování nikomu, koho za svůj život trochu lépe poznala. Napsala omluvný dopis rodičům i Lorraine. Vylila si tak do záznamníku své srdce. Napsala, co je zač, svěřila se deníku, i když netušila, jak by se asi z téhle pustiny mohl dostat do rukou všem, které jmenovala.
Třeba tu za nějaký čas najdou moje zmrzlé tělo, jak drží tenhle deník, pomyslela si smutně. Nakonec napsala instrukce pro Erin, kdyby se vrátila a ona již nežila. A pak začala v horečkách volat k Mariettě, že jde za ní.

Ucítila na čele mokrou žínku. Probudila se a doslova zírala na Erin, jak se nad ní sklání s očima zarudlýma.
"Ty ses vrátila…" vydechla Adrien.
"Vrátila. Sama…" sklopila Erin oči. Ta tam už byla dávno její veselost a optimismus. Oči měla natolik vyplakané, že už ani nedokázaly ronit slzy.
"On je…" nedokázala doříct Adrien.
"Mrtvý…" dokončila přiškrceným hlasem Erin. "Stejně jako všichni ostatní, zbylas mi už jen ty…"
"Takže ho dostali?" těžce ze sebe vypravila Adrien a s obtížemi se nadechla. Pálila jí záda a měla potíže s dýcháním.
"Když jsem ho našla, byl už studený. Málem jsem ho nepoznala," zkroutila Erin obličej do strašné grimasy, kterou se snažila přemoci bolest duše, "a v ruce měl trs Pestely. Dala jsem ho támhle na stůl," dokončila ledovým hlasem Erin, které se konečně podařilo ovládnout své emoce.
Tohle musela prožít už mockrát, napadlo Adrien.
"Můžeme dokončit lektvar, Adrien."
Adrien přikývla a ukázala jí na kupu pergamenů, vyskládanou na stole. Erin se zvedla a došla se podívat, co v nich je.
Marcus splnil svůj životní úkol. Pomohl najít lék, přemítala Adrien. I já brzy dokončím ten svůj. Musí vždy následovat smrt poté, co ho splníme? A co Erin? Co je její životní úděl? Ona zemřít nesmí, kdo by ten lék pak dopravil do výzkumného střediska? Je to tak, Erin bude trpět dál a já… zemřu. Teď to musíme ale dokončit, jinak by byla smrt Marcuse zbytečná. To nemůžeme dopustit, vždyť jsme to byly my dvě, kdo ho přesvědčil, aby zůstal s námi, to já ho uprosila, aby mi pro Pestelu došel. To já ho odsoudila…
"Adrien! Posloucháš mě? Mluvím na tebe."
"Jo, slyším, promiň."
"Co mám přidat teď? Tady to nemáš dopsané," dorážela Erin na zase usínající Adrien.
"Kdes skončila?" optala se unaveně Adrien.
"Pět minut jsem vařila blánu z dračího srdce."
"Tak teď tam přijde stříbrný roztok, musíš ho ale předehřát. Kotlík nech na ohni ještě dvacet minut, pak tam…" těžce se nadechla, "…dáš to stříbro a hned po něm vhodíš Pestelu. Doufám, že je dobře usušená! A nakonec přiliješ moji krev…"
"COŽE?!" vyděsila se Erin.
"Je to tak, jsem virga, tak by to mělo účinkovat," musela přerušit svoji řeč, protože ji prolétla zády ostrá bolest, "…stačí jen lžíce, pokud se nepletu ve výpočtech. Na vlkodlaky by to mělo působit stejně, ale musíš tam dát svoji krev…" dořekla s obtížemi a zase upadla do bezvědomí.
Nevnímala již nic z toho, co jí její přítelkyně povídala. Necítila nic, když ji řízla do ruky, aby získala krev, a pak jí to kouzlem zacelila. Neměla ponětí o tom, že Erin se zdařilo namíchat lektvar a že nalezla poslední záznamy v jejím deníku. Nevěděla, že dlouhé hodiny u toho plakala. Dokonce ani to, jak vtrhli do tábora vesničané s baterkami a zbraněmi, aby děvčata zajali a dopravili k soudu za údajné zabití zmizelých Švédů.
Erin stačila jen pobrat deník, nějaké záznamy a namíchaný lektvar se zbytkem trsu Plavínu černého, který natrhal za úplňku její milenec, a přemístila se do Stockholmu. Adrien tam musela nechat.
Když vesničané našli tábor opuštěný a v něm všelijaké podezřelé předměty, které jim smrděly čarodějnictvím, probudila se v nich středověká krev. Toužili zlikvidovat ty podezřelé osoby. Našli Adrien v horečkách, jak se zmítá na lůžku v jednom ze stanů, kde před okamžikem zaslechli divnou ránu. Zdálo se, že je nevnímá a že již dlouho žít nebude.
Najednou Adrien ustala horečka a probrala se tak, jak to bývá těsně před smrtí. Otevřela oči a vyděsila se, když viděla kolem sebe jen samé mudly. Rozhlížela se a hledala Erin. Volala ji jménem, ale místo ní k ní přiskočil jeden z vesničanů a chtěl jí dát roubík. Nemilosrdně ji chytil za paži.
V Adrien se probudil poslední kouzelnický cit a sáhla po hůlce. Napřáhla ji proti vesničanovi a vykřikla z posledních sil:
"Mdloby na tebe!"
Hned, jak to uviděli ostatní mudlové, tak přiskočili k Adrien a chtěli ji zabít. Zjistili však, že dívka vydechla naposledy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama