Kapitola 21 - Konec utrpení (první část)

3. ledna 2010 v 16:10 | Havraspár |  Dvojí tvář krásy (HP) - dokončeno
Krajina byla pokrytá bílou mlhou a skrze bundy prostupoval chlad. Byl konec září a tady již pomalu začínala zima. Projížděli krásnou přírodou, ale viděli z ní jen zlomky, protože přes mlhu bylo vidět jen na několik metrů. Auto se šoférem, které je vezlo, muselo jet pomalu, aby řidič stíhal sledovat silnici.
Už před několika minutami vyjeli z hustě obydlených uzemí a dostali se do nepříliš vlídné krajiny. Adrien se choulila do kabátu a držela pevně zuby u sebe, aby s nimi nedrkotala. Na takovou zimu nebyla zvyklá dokonce ani z Angile, a že tam zrovna teplo nebývalo. Ale co se dalo dělat, musí to snést, říkala si. Byla pevně odhodlaná pokračovat a začít výzkum, když už se dostala tak daleko. V jednu chvíli jí padl pohled na Erin, která seděla vedle ní, byla úplně v klidu a počasí jí ani v nejmenším nijak neovlivňovalo.
Erin si všimla Adrienina pohledu a usmála se na ni: "Na to si zvyknete, neboj. Takováhle reakce je zcela přirozená pro každého, kdo k nám přijede z jižnějších států."
Adrien se pokusila o úsměv, ta holka jí byla sympatická, ačkoli ji znala zatím jen pár minut.
"Jestli budeš chtít, tak ti udělám čaj, hned jak tam dorazíme, mám s sebou jeden výborný anglický," mrkla na ni Erin a Adrien si uvědomila, že si o ní asi zjišťovala pár věcí. Napadlo ji, že měla udělat totéž, ale se všemi těmi přípravami na to neměla ani pomyšlení, bylo potřeba zařídit všechno, aby se na nic nezapomnělo.
"To bych ráda. Anglický s mlékem mám nejradši," přijala nabídku Adrien a zase se zahloubala do sebe, otočila se k okénku a sledovala ubíhající krajinu.

Do vesnice Amsele dorazili asi po půl hodině jízdy. Ačkoli nebyli příliš daleko od města, kde vystupovali z letadla, tak to tu vypadalo dost odlišně. Vesnice nebyla příliš veliká, vlastně si Adrien tipovala jen několik desítek obyvatel. Domky byly různě rozseté v okolí, jen uprostřed jich bylo pár pohromadě, a tomu se zde říkalo náměstí. Byla zde pošta, radnice, hospoda a několik obchodů. Venku postávalo pár lidí a ti, když viděli přijíždět cizí auto, tak se hned seběhli a začali si něco mezi sebou šuškat.
Adrien a Erin vystoupily a Marcus začal vyndavat z auta kufry a veškerý materál, který měli přímo s sebou. Adrien na sobě cítila nepříliš přátelské pohledy, a tak se rozhodla pro úsměv. Domnívala se, že by mohl vesničany poněkud uklidnit, a tak se také stalo, sice se nerozešli, ale už jim nevěnovali takovou pozornost.
"Jak jsem říkala, jsou nedůvěřiví k cizincům," prohodila Erin.
"Máš pravdu, pěkné uvítání," zasmála se Adrien a potom zase zvážněla, "zítra by měl dorazit zbytek vybavení pro výzkum, postarala by ses, prosím, o to?"
"Samozřejmě, ty jsi tady šéf," oplatila jí Erin svým typickým úsměvem.
Během hodiny byli ubytovaní. Hospoda sice nebyla zrovna ideální, ale Adrien se utěšovala tím, že je to jen na dva, tři dny, potom se vypraví blíž k lesu rozložit tábor. Společně pak začali plánovat trasu podle mapy a probírat znovu celý výzkum, aby bylo zcela jasno, oč jde a co je na něm nejdůležitější. Při té příležitosti se všichni tři lépe seznámili, povyprávěli si o svém životě a cílech a začali si víc rozumnět.
Samozřejmě Adrien neřekla nic z toho, co ji trápilo, a všechna svá tajemství si i nadále nechávala pro sebe. Nemohla by to říct, a myslela si, že ani nikdy nebude moct. Nepochopili by to stejně jako její rodiče a ostatní.
Vždycky budu sama, i když budu obklopená spoustou lidí. Ale pokud najdu lék, a já ho najdu, tak se třeba všechno změní. Vrátím se domů a…
Snila dál, tak jako za poslední roky mnohokrát. Adrien už byla dávno dospělá, v laboratoři u sv. Munga získala první zkušenosti a zcela dospěla. Změnila se nejen vzhledem, ale i povahou. Byla mnohem více uzavřená a jen tak k sobě někoho nepustila. Musela se začít spoléhat jen sama na sebe. Ačkoli devatenáctilété děvče má být ještě plné života, tak Adrien působila dojmem mnohem starší dívky.
Tři dny strávili ve vesnici, mezitím dorazilo veškeré vybavení potřebné k pobytu v nehostinné krajině. Trojice vědců vyrazila vypůjčenou dodávkou podle předem určené trasy z vesnice. Našli si vhodné místo k postavení tábora a výzkumné laboratoře, a jak měla Adrien ve zvyku, pustili se hned do práce. Hned po několika dnech Adrien zjistila, že Erin je skutečná profesionálka ve svém oboru, za což byla neskutečně vděčná. Dobře si s ní rozumněla a byla ušetřena zdlouhavého vysvětlování, protože měla zrovna takové zkušenosti s lektvary i bylinkami, jako Adrien. Dokonce se vyznala i ve stvořeních noci, což Adrien nejprve zarazilo, ale pak nad tím mávla rukou.

Všichni tři tvrdě pracovali, protože moc dobře věděli, že až začně opravdová švédská zima, tak se budou muset odebrat se vším vybavením zase do vesnice a tam ji přečkat. Tuhá zima začíná zhruba koncem října, což bylo pro Adrienin tým příliš brzo, a končí až koncem dubna, což bylo za dlouho. Proto hnala Adrien oba spolupracovníky do práce a sama dřela dnem i nocí, jak byla zvyklá už ze školy. Snažili se najít dostatek vhodných přísad a materiálů na výrobu lektvaru a pátrali po Pestele. Během několika týdnů se jim podařilo nalézt několik jezírek hluboko v temném lese, který vesničani zvali lidově Les děsu. To však Adrien a její tým nemohlo odradit. Přesto se jim nedařilo nikde Plavín černý nalézt. Adrien znovu a znovu pročítala své staré výpisky z knihy od Frederika Francouzského, a hledala v nich jakýkoli náznak, kde mají přesně hledat. Nenacházela však nic víc, než co již věděla.
Také si důkladně vedla písemné záznamy všeho, co dělali a o co se pokoušeli. Psala do nich i své nápady a myšlenky, které by jí v budoucnu mohly pomoci najít správné složení. Zároveň pravidelně informovala výzkumné středisko v Anglii, které sídlí u sv. Munga, o pokračujícím výzkumu, a jednou za měsíc jí přišly dotace, z kterých hradila veškeré výdaje za přísady, benzín v dodávce, její pronajmutí a všechno podobné, což ji stálo nevýslovné peníze. Naštěstí dotace bohatě stačily. S autem to bylo složité, protože jediný, kdo ho jakž takž uměl řídit, byl Marcus, takže Adrien radši volila pěší putování.
Adrien zrovna čekala na výsledek upraveného měsíčního lektvaru, který znala již z Bradavic.
Pokusila se do něj přidat některé bylinky, které nalezla ve zdejší flóře. Jenže bylo třeba počkat aspoň dvě hodiny, než bude moci zjišťovat výsledky a dále s ním pracovat, proto si sedla do starého dřevěného křesla, které jí Erin darovala k dvacátým narozeninám, a rozhodla se udělat další zápis do deníku.

18.10. - První rok výzkumu
Podařilo se nám konečně zpracovat tu bylinu, kterou jsme našli před pár dny. Zdá se, že by mohla být vhodná do Měsíčního lektvaru. Mírní účinky ospalosti, ale zklidňuje agresi.
Přidala jsem ji v sušeném stavu, 5g, jako pátou přísadu, hned po vhození Kočičího ocásku a nechala 20 minut povařit, pak jsem již postupovala dle známého návodu. Nyní nechávám lektvar dvě hodiny odstát, abychom mohli vzniklý produkt otestovat a dále ho zpracovat….

Podobným stylem psala ještě dobrou půl hodinu, než se jí podařilo všechny nové poznatky zaznamenat. Poté po sobě vše překontrolovala, aby něco neopomněla, a šla zkontrolovat lektvar. Získal tmavě zelenou barvu, což Adrien uspokojilo a vrátila se tedy klidná k pergamenům a peru. Dlouho nenapsala rodičům, Lorraine a Lemarcovi. Měla tolik práce, že si na ně nenašla čas, což ji zamrzelo, a tak se hned pustila do psaní dopisů.
Dopisy rodičům a Lorraine byly stručné a výstižné. Nebylo třeba se rozepisovat, protože rodiče se o ni již tolik nezajímali, a muselo jim stačit, že si na ně občas vzpomene. A Lorraine? Netušila, jaký vede nyní život, zajímalo ji to, ale již ji nepovažovala za blízkou osobu. Proto jim jen v krátkosti napsala, že je v pořádku, že tu má přátele, že dostává dotace a výzkum spěje dobrým směrem. Neopomněla ani krásnou přírodu a stále zesilující zimu, na kterou si naštěstí už zvykla. Prostě a jednoduše, její dopis neprozrazoval nic, na co stále myslela. Nenaznačoval žádné starosti ani nic podobného, byl doslova povrchní. Ale mohla mít klidné svědomí, že jim napsala.
Zato dopis pro profesora Lemarca byl odlišný. Dala si na něm záležet, protože si svého bývalého profesora velice vážila a měla pocit, že je momentálně jedinou osobou, kterou zajímá, jak se jí daří výzkum, ale zároveň i to, jak se daří jí osobně. Nebála se mu proto svěřit se svými obavami i starostmi s nadcházející zimou, mohla mu napsat o svých nápadech a dusud nalezených přísadách. Mohla se s ním radit o některých lektvarech, jakožto s profesionálním znalcem. Byla ráda, že ho zná, a měla k němu velice dobrý vztah.

Pane profesore Lemarcu,
Děkuji za Váš dopis, došel mi. Tady už pomalu začíná zima a náš tým se bude muset přesunout zpět do vesnice. Z toho mám trochu strach, protože nás vesničané zřejmě moc v oblibě nemají. Přesně tak, jak jste říkal, nedůvěřují nám. Ale již se nám podařilo nashromáždit dostatek přísad a prozkoumat tolik míst, že mohu být spokojená s dosavadními výsledky. Zatím to vypadá tak, že přes zimu zůstaneme ubytovaní ve vesnici, v té hospodě, kde jsme byli po příjezdu, a tam budeme pokračovat v experimentech.
Také Vám chci poděkovat za informace, které jste mi poslal o těch lektvarech. Velice mi pomohly, ale zatím se mi nepodařilo najít to, co hledám. Rovněž děkuji za veškerou pomoc, kterou mi poskytujete, a Vaše víra ve mne a můj tým mě naplňuje odhodláním ještě větším, než na počátku. Ano, my ten lék pro stvoření noci najdeme, jsem o tom plně přesvědčena…
Doufám, že se Vám podaří vyřešit problém, který na škole máte. Věřím, že to s tím studentem tak zlé nebude a jistě si brzy uvědomí, oč přichází.
Nashledanou a již se těším na další list od Vás
Adrien de Creubell

Když Adrien dopsala, musela chvíli vstřebávat to, co napsala. Potom si došla pro sovu Mel, kterou si vzala s sebou, aby měla aspoň něco, co jí bude připomínat domov, který ztratila. Přivázala jí na nohu tři ruličky, pohladila ji, načechrala peří, do váčku na druhou nohu jí nasypala zrní a s přáním šťastné cesty ji poslala do nepříznivého počasí ven. Sledovala ji z vchodu stanu, jak mizí v mlze, a zase chvíli jen melancholicky zírala před sebe. Potom se probrala a běžela zkontrolovat lektvar.

Erin a Adrien seděly spolu u stolku a popíjely čaj. Zrovna toho neměly moc na práci, protože kolem bublajícího kotlíku skákal Marcus, takže využily chvíle volna a sedly si spolu. Za těch pár měsíců, kdy spolu děvčata pracovala, si na sebe hodně zvykla. Adrien si však všimla něčeho podivného. Erin měla vždy kolem úplňku stejné příznaky jako Adrien. Nejprve si toho nevšimla, protože jí vždy bylo hodně zle, ale když viděla Erin bílou jako stěnu vždy, když bylo zle i jí, pojala podezření…
"Adrien, ty věříš, že ten lék najdeme?" zeptala se najednou Erin. Ještě nikdy ji neviděla s takovým výrazem ve tváři. Znala ji zatím pouze jako optimisticky naladěnou dívku, která si ze všeho umí udělat legraci a nikdy neztrácí smysl pro humor. Najednou ale vypadala vážně.
"Samozřejmě, že věřím. Jinak bych tu nebyla. Proč se ptáš?" chtěla vyzvědět Adrien.
"To nic, jan tak," vyhla se odpovědi Erin a zdálo se, že dál to rozebírat už nechce. Zavládlo mezi nimi pár minut ticha, a to Adrien už nemohla vydžet, a proto nadhodila jiné téma.
"Hele, Erin, napadlo mě, že když jsi zdejší, tak bys mohla vědět něco víc o životě Frederika Francouzského. Já něco málo vím od svého profesora ze školy Lékokouzelnictví, ale nic moc bližšího."
Erin si ji vyslechla a zamyslila se, což Adrien bylo divné, hodně divné.
"Nad čím přemýšlíš? Na něco jsem se tě ptala."
"Jo, já vím, slyšela jsem tě," ošila se Erin.
"Tak co? Víš něco o něm?" chtěla ji Adrien povzbudit k vyprávění, a tak se na ni usmála.
"Tebe moc často nevídám se usmívat…"
"Erin!"
"No jo, tak dobře, zdá se, že se mi asi to nepodařiloto zamluvit. Já nejsem zdejší, jsem z Uppsaly. Ale to je jedno. Asi tě už napadlo, že Frederik Francouzský původem nebyl Švéd, že? Byl to Francouz, jak napovídá jeho přízvisko. Vystudoval ale v Kruvalu, protože ve Francii je jen dívčí škola, tam jsi chodila ty, pokud se nepletu. Když dostudoval, tak byl přijat do výzkumného střediska, a po nějaké době se mu podařilo získat vlastní výzkumný tým, se kterým putoval po celé Evropě. Někde pobyl trochu déle, jinde ho vůbec nepřijali. Nakonec se usídlil zde, asi tu našel to, co hledal, protože dokonce přijal švédské občanství. Přijmení měl údajně de Cholet, ale protože zde mu nikdo neřekl jinak než Francouz, tak přijal nové přijmení. Takže ho známe jako Frederika Francouzského. To, že ho vesničané neměli v oblibě, asi víš, že? Báli se ho, protože měl tábor rozložený přímo v lese, ve kterém, to se mi nepodařilo zjistit, ale vím, že by nám to pomohlo. Holt to místo musíme najít. No, mnoho zdrojů uvádí, že hledal léky na různé nemoci a chtěl zachraňovat lidi, tak to vyplývá i z Krajiny snů, kterou napsal jeho pomocník. To taky víš, ne? Aha, víš, takže… Zkoumal tu v lesích, a pak najednou zmizel. Zachránil se jen jeden člen výzkumného týmu, a že jich tehdy bylo hodně, asi kolem dvaceti, který tvrdil, že je pronásledovaly nestvůry, sídlící v lese. Údajně tak i Frederik zemřel. Tu knihu pak napsal přeživší vědec."
Adrien chvíli čekala, jestli nebude Erin pokračovat, ale zdálo se, že skončila. Mnoho nového se nedozvěděla a chtěla vědět víc.
"To ale není všechno, cos zjistila, že ne?" nadhodila jen tak mimochodem Adrien.
"Máš pravdu, není. Zjistila jsem, že prý nehledal různé léky, nýbrž jeden jediný, který nikdy nenamíchal. Zdá se ale, že byl hodně blízko, stejně jako my…" odmlčela se.
Adrien přemýšlela, co to mohlo být za lék, který hledal.
Jsme blízko? Takže musel hledat totéž, co my, napadlo ji. Jenže já hledám lék na vyléčení mého prokletí… a muž být virgou nemohl, takže on musel jistě hledat něco jiného, ale co? Erin ví víc, než jsem si myslela, ale proč se mi to bojí říct, vždyť za tu dobu, co se známe, už mi může snad důvěřovat. Tak znovu, já hledám lék na vyléčení virgy, on být virga nemohl… co když měl přítelkyni, která byla virga a chtěl jí pomoci? To je řešení!
Už už se málem Erin zeptala, zda neměl přítelkyni virgu, když jí došlo, že to nemůže přece říct. Prozradila by se.
"A co on hledal?" zeptala se nakonec jakoby nic.
"Chtěl se vyléčit…" zase se odmlčela Erin a sklopila oči.
Co s ní je? napadlo Adrien, ale vzápětí zase začala uvažovat o tom, co jí řekla.
Tak on hledal ten lék pro sebe. Takže virgu můžu vyloučit… Ale co když byl jiné stvoření noci? A v tu chvíli to Adrien celé docvaklo…
"Vlkodlak." vydechla překvapeně.
Erin mlčky přikývla, ale nepodívala se Adrien do očí, jako by se bála, že by v nich Adrien vyčetla víc, než by měla. Proto si Adrien sedla k ní a opatrně jí zvedla hlavu. Erin měla oči zalité slzami.
Chudák Erin, musí se cítit hrozně. Určitě má stejný strach vyzradit své tajemství, jako já, blesklo Adrien hlavou a objala Erin, aby ji trochu utěšila. Erin to šokovalo, ale potom se pevně chytla Adrien a začala hořce plakat.
Adrien jí rozuměla. Cítila se stejně a také jí vystoupily do očí slzy. I ona se cítila strašně, že musí své tajemství skrývat, aby ji lidé nezavrhli, aby mohla nějak rozumně žít a neděsila své přátele. Proto nechávala Erin vyplakat na svém rameni, určitě to v sobě dusila hrozně dlouho a o to víc, že to maskovala věčným optimismem.
Najednou ve dveřích stanul Marcus a když viděl obě děvčata, jak se objímají a pláčou, zůstal zděšeně stát.
Musí na nás být hrozný pohled a Marcus musí mít v hlavě určitě pěkný zmatek, myslela si Adrien. Rukou naznačila Marcusovi, aby odešel a nechal je osamotě. Marcus pochopil a radši zmizel zase za dveřmi. Nechal obě děvčata, aby se vyplakala a pomohla si navzájem sama.
Jo, Marcusi, kdybys jen věděl, s kým jsi v týmu… se dvěma šílenýma ženskýma… virgou… a vlkodlakem… povzdechla si Adrien.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama