Bůh žehná i těm, na něž svět zapomněl

22. června 2015 v 15:06 | tatokalan, původní michellemybelle25 |  Povídky FO
Přemýšlím, co mě přivedlo k tomu znovu sem něco napsat. Několik let jsem nepřekládala, ale teď jsem náhodou narazila na fanfikce k Fantomovi opery, kterého jsem si nedávno zase přečetla a zkoukla. A tahle se mi hodně líbila, především propracovaností myšlení obou hlavních protagonistů, Christiny a Erika (Fantoma). Je vidět, že slečna/paní ví, o čem píše. Ovšem byl to docela překladatelský oříšek, ne tak kvůli slovíčkům, ale kvůli celkovému vyznění. Postavy jsou úplně jiné, než v Harry Potterovi, a třebaže mám několikrát přečtenou Kayovou, Lerouxe i nakoukaný Webberův muzikál, dalo mi to zabrat. Některé věci jsem musela přeložit poněkud volněji, aby v češtině vyzněly. A propos - čte dneska ještě vůbec někdo Harryho Pottera?


Děj této povídky se odehrává těsně potom, co Christina v pozdemí sundala Fantomovi masku. Originál si můžete přečíst na https://www.fanfiction.net/s/5843949/1/Blessed-Are-The-Forgotten

Bůh žehná i těm, na něž svět zapomněl

Christinu stálo všechnu zbývající sílu, aby se probojovala větrem a sněhem a otevřela těžké dřevěné dveře. Zaplavila ji obrovská úleva, že dokázala odolat hroznému počasí a vkrást se mezi kamenné zdi budovy, jejíž teplé osvětlení jí připadalo jako nevyřčené uvítání a příslib míru. Nebyl klid a mír snad přesně to, co dnes večer hledala? Klid a pocit bezpečí... a odpuštění. Ach, Bože, potřebovala odpuštění.
Zatímco otálela v zadní části malého kostela, úmyslně se snažila nevnímat detaily svého okolí, jak zoufale toužila najít něco jiného, na čem by záleželo. Tucty svící vrhaly mihotavé světlo kolem oltáře a na krátkou, širokou uličku, která k němu vedla. Jejich záře se odrážela od mozaikových ikon na zdi, které vypadaly jako v pasti. Obrazy víry... a tam, zavěšený nad oltářem, byl základní pilíř katolického náboženství - velký vyřezávaný krucifix.
Okamžitě si kříže všimla a sklonila hlavu. Zbožná úcta k symbolům víry jí byla od narození vštěpována otcem, který se byl schopen vypořádat se smrtí své ženy jenom díky modlitbám a vědomí, že Bůh stojí při něm. Když si uvědomil, že i on brzy zanechá své jediné dítě na světě samotné, připomínal jí znovu a znovu, že víra bude její jedinou spásou. A ona mu naprosto věřila, takže nebylo divu, že si vybrala cestu, po které nyní kráčela. Víra znamenala slepou oddanost. Člověk se nesměl ptát či pochybovat; člověk musel věřit... Ona věřila a teď byla tak hloupě zbavená iluzí!
Cítila znovu, jak ji v hrdle tlačí slzy; ty dřívější se jí na líčkách spojily s roztátými sněhovými vločkami a spolu s mrazem zbarvily její obvykle bílý obličej dorůžova. Zmizely, ale to nic neznamenalo, protože na jejich místo se hbitě hrnuly další. Kdy naposledy byla obětí takového pláče? To muselo být před mnoha měsíci, po otcově smrti. Asi by pro něj plakala častěji, ale víra a naděje se staly skutečností a slzy byly zapomenuty. Proč plakat, když už nebyla sama? Měla svého anděla...
Ze rtů se jí vydralo vzlyknutí... anděl... Jak naivní byla! Ve své hlavě živila představy zlaté svatozáře a třepotajících se křídel, obrazy nebes... Nebe - existuje vůbec? Možná to všechno byly jen hloupé dětské pověry, stejně jako andělé. Možná všichni na tomto světě byli sami... a přesto, nebylo by zůstat sama lepší než být prokleta samotným ďáblem? Pronásledována ďáblem... hořká realita, které teď musela čelit.
S tichým pláčem Christina přinutila své nohy, aby ji nesly uličkou k prvním lavicím, kde se zbožnou úctou poklekla před teple osvětleným symbolem víry, která jí najednou připadala studená a cizí. Jeden okamžik změnil všechno, jeden čin, jeden uspěchaný pohyb jí otřásl do základů jako zemětřesení a nic už nemohlo být jako dřív. Nemohla si pomoci, cítila se, jako by ji trestali... ale za co?

Z nejvzdálenějšího koutu tohoto svatého místa, ukrytý ve stínech, ji pozoroval Erik a proléval své vlastní tiché slzy. Pokradmu a nepovšimnutý jako vždy ji sledoval od budovy opery a cílem její cesty nebyl vůbec překvapený. Hodné katolické děvče, které hledá odpovědi ve své víře. Jeho oči bloudily po její skloněné hlavě a tmavých kadeřích, které ve světle svíček zářily doruda jako jahody. Vzpomněl si, jak ho zašimraly na prstech jako hedvábí. Jeden dotek. Byl mu dopřán jeden jediný dotek a to mu mělo stačit navždy? Věděl, že to není možné. Bylo to opravdu teprve včera, kdy se jeho sny proměnily ve skutečnost a on ji držel v náruči? Zdálo se, že od té doby uplynula věčnost. Nyní mezi jejich srdci zela nekonečná propast. Cítil tupou bolest prázdnoty tak silně jako kteroukoli jinou fyzickou bolest, které byl kdy vystaven, a zoufale ji chtěl vyléčit.
Ach, Christino... Vyslovil její jméno jen v myšlenkách, bál se vydat jakýkoli zvuk, který by ji upozornil na jeho přítomnost. Byla láskou jeho života, jediná žena, kterou kdy chtěl. Stejně tak však byla jeho soudkyní, mučitelkou, ničitelkou jeho snů, do kterých bušila svými malými bílými pěstičkami.
Proč to nemohla nechat tak, proč chtěla víc? Proč nemohla zůstat nevinným dítětem, ochotným věřit čemukoli, co jí mohl dát? Ale to ne, ona musela podlehnout zvědavosti a stát se tak obětí... Nerozumné děvče. Očekávala, že spatří nádherného anděla. Může se někdo divit, že se choulila odporem a hrůzou, když místo toho stála tváří v tvář démonovi? Neustále se setkával v tomto povrchním světě s takovými reakcemi a přesto ho to nikdy nezlomilo... až dnes, kdy se nádherné rysy jeho Christiny zkřivily při pohledu na něj odporem. V tom jednom jediném okamžiku se jeho naděje zhroutily společně s jeho důstojností. Ztratil všechno a mohla za to ona. Zjistil, že ji nenávidí stejně tak silně, jako ji miluje.
Pozoroval ze tmy, jak zvedla oči ke kříži. On sám neměl žádné pochopení pro víru - zvláštní, že tak dychtivě přijal roli anděla...

Christina začala mluvit, oči upřené na obraz vykoupení. Hlas měla roztřesený pláčem, ale přesto se dostal k uším nepozorovaného diváka.
"Proč mě trestáš...?", ptala se zmučeně a Erik sebou při tom zvuku trhl. "Vzal jsi mi otce a nechal mě samotnou a teď... myslela jsem si, že se mi dostalo požehnání. Myslela jsem si, že jsi na mě nezapomněl... anděl. Měl to být anděl..." Hlas se jí zlomil do vzlyku, když si uvědomila skutečnost. Nadechla se a tlumeně pokračovala. "Ať jsem učinila cokoli, prosím o Tvé odpuštění. Snad jsem se prohřešila svou ochotou věřit bez výhrad a následovat ďábla. Nevěděla jsem to. Neuvědomovala jsem si, čím... kým je. Byla jsem pošetilé dítě... možná si to zasloužím."

Erikovi se svíralo srdce a musel potlačit vzlyknutí. Nedovolil sebemenšímu zvuku proklouznout mezi svými znetvořenými rty. Ale bolest byla doprovázena takovým rozhořčením, že náhle prudce odsekl: "A co já, Christino? Jestliže vy si tolik zasloužíte tento nespravedlivý trest z rukou vašeho ignorantského Boha, já si jej také zasluhuji? Zasloužil jsem si jako dítě narodit se s obličejem ďábla?"

Christina při zvuku toho hlasu ztuhla a chvíli trvalo, než našla sílu vstát a obrátit své zarudlé oči do stínů. Nejprve jen matně viděla masku, z níž svítilo jedno zelené a jedno modré oko. Obě oči na ni hleděly s pohrdáním, když váhavě vstoupil do okruhu světla, jako kdyby se zhmotnil přímo ze tmy samotné.
Muž... musela si znovu připomenout, že je to jenom muž, i když její duše křičela, že takové vysvětlení je rouháním a on musí být andělem. Trik od ďábla, který se snaží ovládnout její duši. Jak je slabá, že tomu všemu chce znovu tak zoufale věřit!

Erik vykročil s elegancí a ladností nebeského stvoření a blížil se k ní uličkou. Cestou si všiml, jak se přikrčila v lavici a rukou svírá její dřevo, jako kdyby se ji snažil odvést pryč, třebaže se jí ještě ani nedotkl. Smál by se jejímu směšnému strachu, kdyby mu tolik neubližoval. Jak se blížil, bloudil očima nenuceně po kostele, všímal si, jak se sníh sype do oken a jak venku vyje vítr. Nikdo další tu nebyl a nikdo ani nepřijde - byli sami. Zajímalo by ho, jestli si to uvědomuje. Zatím byla příliš zaměstnána sledováním, jak se k ní blíží, upírala na něj své velké modré oči.
"Bůh, Christino?" Erik ukázal výsměšným gestem na kříž, ke kterému se tak vroucně modlila. "Nazýváte se pošetilým dítětem, protože jste tak ochotně věřila na anděly, a přitom se tu skláníte před patetickou vírou, která je stejně tak hloupá a pošetilá."

Neodpověděla, jako kdyby jeho slova ani neslyšela. Ještě stále to pro ni bylo tak nové, slyšet ten kdysi milovaný hlas a vidět, že patří člověku. Navíc nad ní měl stále neuvěřitelnou moc, dokázal, že se jí rozechvěla kolena pod tmavomodrou vlněnou sukní a srdce jí bláznivě bušilo na poplach, jak se snažila zůstat klidná. Přemýšlela, jestli moc, jakou vládl, je odrazem jeho duše a - tato myšlenka ji znervózňovala - jestli to souvisí se samotnou temnou legendou o jeho existenci... byl fantomem, duchem opery, vrahem.

"Teď už nevěřím v Boha," pokračoval Erik a zastavil se pouhou stopu od ní. Zoufale se snažil v jejích očích zahlédnout něco jiného, než strach. "Připadá mi to jako marná snaha, žít svůj život ve strachu, zda potěším či ne jakousi vyšší existenci, která určuje náš osud po smrti. Je to zbytečný a naprosto umělý pokus ovládat lidstvo, zavést řád. Co je lepšího pro udržení klidu než neviditelný všemohoucí stvořitel? První lidé byli dost chytří na to, aby viděli kouzlo a výhody takové povídačky."

"Já... já vám nevěřím," protestovala tiše a on viděl, jak bojuje sama se sebou, aby vůbec promluvila. Skutečně uplynul teprve den od chvíle, kdy mluvila tak nenuceně, tak volně v jeho neviditelné přítomnosti a učila ho - i když o tom nevěděla - jaké to je být obyčejný?

"Vy," odpověděl Erik, "vy jste byla celý život přesvědčována, abyste se držela své víry. Neočekával bych, že se budete chovat jinak."

Jeho logické myšlení v ní vyvolalo vlnu protestů a potřeby dokázat mu, že se mýlí. "A co duše?", dotírala, teď už méně vyplašená. "Jestliže nevěříte, že Bůh existuje, věříte v duši? Nebo to, co jsme, pro vás nic neznamená?"

Před mnoha měsíci by okamžitě odpověděl, že pro něj každé živé stvoření neznamená nic, ale pouhá její existence ho přesvědčila, že se mýlil. Zatímco zbytek světa pro něj byl bezejmennou masou krutosti a bolesti, ona zářila jako pochodeň spásy a tolik ho toho naučila... To jí ovšem nemohl říci, ne po tom všem, co dnes prožili.
"Duše," vyštěkl místo toho, "duše je jenom další z vašich pohádek, které mají zmenšit strach ze smrti. Jen uvažte, Christino, jak směšné a naprosto narcistické je věřit, že kousek z vás bude existovat navždy. Podle vašich povídaček by moje duše byla černá a scvrklá k nepoznání - a to by bylo vše, čím bych byl. Navzdory vaší katolické víře v odpuštění a vykoupení jsem podle vašeho učení zasvěcený peklu, odsouzený hořet navěky. Jestliže existuje váš milosrdný Bůh, jak vám to připadá spravedlivé?"

"Jste vrah." To obvinění z ní vyklouzlo, i když neměla v úmyslu něco takového říct. Okamžitě se vyděsila, jak na to zareaguje. Ještě měla v paměti jeho zuřivý výbuch a svou jistotu, že ji v té chvíli zabije a přidá její jméno na svůj seznam obětí. Ale k jejímu překvapení se jeho nenucený způsob diskutování nezměnil.

"Možná, ale váš Bůh odpouští všem a panuje s láskou a slitováním, není-liž pravda?"

Maličko přikývla a pokračovala: "Odpouští těm, kteří se kají... litujete svých hříchů?" To od ní byla troufalá otázka a ona sama obdivovala svou odvahu, že se zeptala.

Po maskou nezakrytém kousku tváře mu přeběhl stín a on náhle vybuchl: "Nemusím se zpovídat vám nebo vašemu Bohu. Nevíte nic o mém životě kromě lží, které jsem vám napovídal, a přesto jste - stejně jako váš Bůh - tak ochotná soudit mou údajnou duši. Na co ale zapomínáte je prostý fakt, že pokud Bůh existuje, proč trestá ty, kteří si to nezaslouží? To byla vaše otázka před pouhými několika minutami a přesto jste ji odsunula stranou, jen abyste přede mnou tak vehementně bránila svou víru. Ale jaká je vaše odpověď, Christino? Proč Bůh trestá ty, kteří to nezasluhují?"

Žádná odpověď, i když nad jeho otázkou přemýšlela. Nebo ješně lépe - nenašla žádnou odpověď, kterou by on přijal. V tu chvíli se zdálo, že i on ji naléhavě hledá, stejně jako ona. Že potřebuje odpovědět sám sobě. A pokud by se našla odpověď, která by ho přesvědčila, záleželo by mu na tom? Bylo to opravdu tak důležité? Zachránilo by to jeho duši?

Když neodpověděla, luskl jí prsty před obličejem a kousavě odtušil: "Ha, další rozpor! Bůh je spravedlivý, ale ne ke všem. U některých zavírá oči a zapomíná, že existují. Dovoluje krutým lidem ničit je i jejich údajné duše a to jenom proto, že mu na nich nezáleží natolik, aby je zachránil."

"Ne," protestovala okamžitě. "To není pravda."

"Ne?", dráždil ji, "i vy sama jste byla jeho ochotnou obětí, zmanipulovaná lží. Ocitla jste se velmi blízko toho být další na seznamu lidí, sprovozených ze světa duchem opery. A byl to snad jeho božský zásah, který vás zachránil? Byl to on, kdo mi zabránil, abych vám dnes zlomil ten váš krásný krček?"
Zmocňoval se ho vztek na ni a na sebe sama a jeho oči se na chvíli zastavily na prstech zaťatých do kostelní lavice, které se již barvily doběla. Cítil téměř potěšení, že jí nahání strach, a odvážil se zajít ještě dál. Naklonil se blíž, až ucítil její božskou vůni, opájel se jí jako silným vínem, než ostře vyštěkl: "A pokud je to jedině z jeho milosti, že jste ještě naživu, proč vás teď zavedl přímo do mých spárů? Proč nás svedl dohromady v tomto svém domě, samotné - jak se zdá? Zachrání vás znovu, až k vám přijde nebezpečí, nebo se k vám tentokrát obrátí zády?"

V očích se jí objevily slzy a nohy se jí odmítaly pohnout, držely ji v zajetí jeho ostrého pohledu, který byl tolik v rozporu s lehkostí jeho dechu, který se jí otíral o obličej. Muž, je to muž, ne anděl, a tento muž má duši poskvrněnou krví. Anděl by ji mohl milovat a chránit, ale tento muž nebude váhat ji zabít. Upřeně na ni hleděl ohnivým pohledem, chtěl, aby se s ním hádala, možná aby prosila, ale slova byla uvězněna ve vyděšené mysli a odmítala být vyslovena.

S netrpělivým zavrčením ji Erik náhle chytil za paže a vytáhl ji k sobě do uličky. Podivil se, jak snadné bylo oddělit její zaťaté prsty od kostelní lavice. Nevykřikla, nezavzlykala, jenom tiše zafňukala jako vystrašené dítě a slzy, blyštící se jí v očích, jej zraňovaly až do morku kostí.
"Kde je teď váš Bůh, Christino?", sykl a v tom zvuku se odrážela veškerá nenávist, kterou k sobě choval. Cítil, jak narůstá jeho zlost. Jeho ruce se jí zarývaly do paží a pravděpodobně zanechávaly modřiny na bílé kůži pod látkou. Bylo mu to jedno. Chtěl ji nenávidět stejně, jako nenáviděl sám sebe! Chtěl ji vinit za všechnu bolest, která jej zevnitř stravovala. Zatřásl s ní a pokračoval: "Zachrání vás Bůh? Udeří snad blesk do tohoto ohavného fantoma a uchrání vaše nevinné tělo? Anebo dovolí, abyste vy - tak čistá a nezasluhující si takovou krutost - padla do mých tenat? Bude dělat, že to nevidí? Uvidíme, ano? No tak, Christino. Plačte a proste. Modlete se k Bohu, aby vás zachránil! Modlete se, aby si pro vás přišel! Tak se, k čertu, modlete!"

Dokázala jen potichu plakat a každá slza, lesknoucí se v mírumilovném svitu svíček jako drahokam, ho drásala, jak mu živě připomínala, jakou stvůrou je. Ubližovat této nádherné ženě, kterou tolik miluje... existuje ještě odpornější hřích?
Téměř zařval a náhle zachytil límec jejího kabátu. Trhl a knoflíky se rozletěly kolem, odrazily se od lavic a ztratily se kdesi v koberci. Vykřikla nad tou surovostí a snažila se vtáhnout do ochromených plic trochu vzduchu.

"Modlete se!", křičel na ni. "K čertu s vámi! Modlete se! Bůh vás musí zachránit dříve, než se dotknu vašeho těla! Bůh mě musí srazit na zem a zničit mě! Nemůže si myslet, že si zasloužíte, abych se vašeho čistého těla dotýkal svýma hříchem poskvrněnýma rukama! To si nezasloužíte!"

Christina na něj zírala a vzlykala, celá se chvěla v jeho sevření. Studený vzduch se jí zařezával do odhalené kůže a roztřásl ji ještě víc, jak lapala po dechu třesoucími se rty. Jeho oči přejížděly po jejím těle a zastavily se na křehké bariéře, kterou tvořila její košilka a korzet, šitý na míru. Potom se vrátily k jejímu vyčítavému pohledu a - k jejímu překvapení - v nich uviděla pochopení a pak ihned vinu.

"Christino," zaúpěl a slzy mu znemožnily další pohled na ni. Byla to její krása, ta naprostá bezchybnost, která potvrzovala všechno, co on chtěl popřít. Jeho tělo se chvělo vzlyky a své ruce nechal na jejích pažích, ale dlaně měl teď otevřené. Mohla by ucuknout a osvobodit se, ale ona to neudělala, jen na něj zírala obviňujícím pohledem, který byl tak zjevný jako trhlina na jejích šatech.
"Ne," skučel nešťastně, "ne... takhle to nemá být... ne s vámi. Tohle jsem nechtěl..." Vzlykal a jeho ruce pomalu klouzaly po jejích ramenou a krku až k obličeji, který vzal do svých dlaní. Odmítal si uvědomit, jak se zachvěla, když se dotkl odhalené kůže. Ani něha nemohla překonat její odpor a nedůvěru. Hnusil se sám sobě a musel si zarýt nehty hluboko do dlaní, aby se zvládl jenom lehce dotýkat jejích tváří. Ne... už jí znovu neublíží.
"Tohle si nezasloužíte," řekl jí něžně. "Zasloužíte si anděla, opravdového anděla, ale byl vám seslán démon... A přesto... byl můj hřích tak velký? Ano, lhal jsem vám, ale dal jsem vám něco, čemu jste mohla věřit. Dal jsem vám odpověď na vaše modlitby, které Bůh nikdy nevyslyšel... Už jste nebyla sama... A já také ne." Jeho slova zanikla v dalším vzlyku a on sklonil hlavu, jako by byla příliš těžká, než aby ji držel vzpřímeně. Třesoucíma se rukama jí znovu zakryl ramena. Ne, nezasloužil se dotýkat se teplé, hedvábné kůže. Aniž by se odvážil na ni pohlédnout ze strachu, co by uviděl v jejích očích, přiznal: "Na chvíli jsem uvěřil v Boha. Celý svůj patetický život jsem si byl jistý, že jestliže existuje, je to krutý, bezcitný parchant, který mě proklel jen proto, že jsem se narodil. Je snadnější popřít celou jeho existenci než se smířit s jeho nenávistí... Ale pak jsem uviděl vás, a byla jste tak krásná, tak čistá... Potřebovala jste mě stejně tak jako já vás. Věřil jsem, že jste má spása a... můj důkaz, že Bůh na mě nezapomněl."

Christina soustředěně naslouchala. Bůh nezapomněl... nemyslela si snad totéž? Že Erikova přítomnost dokazovala to samé jí? Srdce se jí sevřelo v hrudi, jak jí projel pocit viny. Co to udělala? Zničila iluzi, kterou pro ni téměř s láskou vytvořil a s ní zničila i je oba.

Stále se na ni nepodíval. Místo toho se soustředil na kousek hladké kůže pod její klíční kostí a část z něj chtěla zoufale zapomenout na způsob, jakým jej odhalil.
"Měl jsem zůstat andělem, měl jsem se omezit na hlas v temnotě a nic víc, za žádnou cenu. Nikdy jsem k vám neměl přijít tak, jako jsem to udělal... Ale andělů se nemůžete dotýkat... a já se tak toužil dotknout vás!"

Bylo zvláštní, že ji jeho slova nerozrušila. Možná, že někdo jiný říkal tak důvěrné věci jeho hlasem, nebo to vůbec nebyl jeho úchvatný hlas, který ji vždy udržoval v jakési bázni. Jeho hlas nyní vycházel z hlubin jeho zlomeného srdce a ona byla ten den podruhé otřesena do nejhlubších základů. Než mohla vůbec pochopit, co jí říká, hlas mu znovu zhořkl a on se ušklíbl.
"Ale potom," zamumlal napůl sám k sobě, "jste mě zradila..." Ztuhla a i když ji sevřel pevněji, aby jí zabránil v útěku, ani se na ni nepodíval. "Nikdy bych si nepomyslel, že má maska pro vás bude takovým lákadlem. Pro každého jiného snad... ale v mé mysli jste byla povýšena nad takové obyčejné věci. Očekával jsem, že se možná budete ptát - jste velmi zvídavé stvoření - ale jednoduše jsem si nemyslel, že budete hned konat."

"Já... omlouvám se," tiše se zakoktala, jak se snažila, aby ho nevyprovokovala k dalšímu výbuchu hněvu. Všechno jí připadalo nestabilní, dokonce i pevná podlaha pod jejíma nohama, jako kdyby se země každou chvíli měla otevřít a spolknout ji celou v jedné jediné vlně jeho zuřivého vzteku.

Nečekaně se jí zahleděl hluboko do očí, jako kdyby jí chtěl proniknout až do duše a tam najít odpovědi na své otázky.
"Ano, Christino? Ale za co se omlouváte? Za to, že jste zradila mou důvěru a chovala se jako lehkomyslné děcko? Nebo je vám líto, že nejsem ten nadpozemsky krásný anděl, kterého jste si vysnila? Možná se omlouváte jen proto, že doufáte ve svou záchranu. Nikdy bych do vás neřekl, že jste lstivá, ale... také bych od vás nikdy nečekal, že mě ve své zvědavosti zbavíte mých práv jakožto lidské bytosti."

Pomalu zavrtěla hlavou a prohlásila: "Chovala jsem se jako děcko. Zradila jsem vás."

"A omlouváte se za to?"

"Ano," odpověděla prudce, když si uvědomila, že o ní pochybuje. "Znáte mě, anděli, lépe než kdo jiný. Poznal byste, kdybych vám lhala."

Erik ji nepřestával zkoumat pohledem. Uvnitř jí věřil, ale v jeho srdci byla spousta otázek. Pokud říkala pravdu, jeho to spíše zneklidňovalo. Věřit jí znamenalo být zranitelný... velmi zranitelný. Nespouštěl z ní oči, zatímco zvedl jednu ruku a roztřeseně se dotkl své masky.
"Má tvář," řekl, jak se snažil svými náhle neobratnými prsty rozvázat tkanice, které znal tak dobře, "je znetvořená a ošklivá. Celý svůj život jsem strávil tím, že jsem ji skrýval za maskou, schovával jsem sám sebe před krutými lidmi v tomto sebestředném světě. Ale vy... vy byste se mohla naučit vidět víc. Vím, že byste mohla, Christino, viděl jsem vaše srdce, duši - jak byste to nazvala. Jste stejně silná a vášnivá jako já. Proto vás tolik obdivuji. Kdybyste se jen... na mne podívala a nesoudila mne... nemyslela na to, co vás učili o kráse a ošklivosti. Kdybyste viděla víc, chtěla víc. Prosím, Christino..." Tkanice byly rozvázané, ale jeho ruka stále držela masku na místě, jeho oči se vpíjely do jejích se zoufalstvím, které mohla těžko pochopit. Váhal a přemýšlel, jestli může cítit, jak se celé jeho tělo třese strachy. Pokračoval: "Odpor je jenom jeden úhel pohledu, Christino, naučená nechuť díky estetickým principům společnosti. Ale vy nemusíte cítit odpor."

Co to dělá? Cítila, jak přikývla na souhlas, aniž by si to vůbec sama pro sebe odůvodnila. Za maskou se skrývala hrůza - už viděla dost, aby jí to vystačilo na celý život, a přesto ho pobízela, aby svou tvář odhalil znovu pod falešnou nadějí, že uvidí to, co po ní chtěl, aby viděla. Byla si naprosto jistá, že si jeho ocenění nezaslouží, protože sama sebe nikdy neviděla jako silnou. Vzadu v hlavě se jí ozval tenounký hlásek, který říkal, co se stane, až se na něj podívá a otřese se odporem?

Erik si pomalu sundal masku a stále z ní nespouštěl zrak, když odhalil všechny své vady jejím velkým modrým očím. Zranitelný, ano, byl velmi zranitelný. V tu chvíli neexistovala žádná slova, jen se na ni díval, pozorně a zkoumavě, potřeboval jenom znamení, jedno jediné...

První, co Christinu napadlo, bylo, že teď je to jiné. Její první konfrontace s jeho obličejem byla okamžitě následována zuřivým výbuchem, který ještě nikdy nezažila a který zdeformoval již tak znetvořené rysy do ještě větší ošklivosti, děsivé už ve své podstatě. Tohle... tohle v ní vyvolávalo lítost, ne strach. Vypadal jako... mrtvola, zjizvený a znetvořený, s půlkou obličeje jako kostlivec. Vrstva masa byla tak tenká, že to vypadalo, jako že přes kosti je napjatá pouze průhledná kůže, končící na hlavě podivně nepravidelnými ostrůvky vlasů, které přecházely do normálního stavu na druhé straně hlavy. Jeho zelené oko bylo zapadlé hluboko v důlku pod křehkým víčkem a teď, když jeho okolí neskrývala maska, se nezdálo tak zvláštní. A i když z něj po celý jejich rozhovor v teplém světle svíček nespustila oči, doteď si nevšimla, že mu nad tímto okem chybějí řasy a obočí. Holé, odkryté a stejně tak znetvořené jako jeho oteklý horní ret... jen další vada z palety šíleného malíře. Myslí jí proběhlo, že takhle musí vypadat sama smrt - bez ohnivého vzteku už jí naprosto v ničem nepřipomínal ďábla.

Slzy překonaly jeho sebeovládání a stékaly mu po znetvořené tkáni, když zašeptal: "Nevidím ve vašich očích odpor. Já... nevím, co tam vidím... nikdy jsem něco takového nespatřil."

"To je soucit," odpověděla tiše, "a pochopení... Takhle jste se narodil?" Toto téma bylo tabu a ona věděla, že by o tom neměla mluvit, ale nedokázala se ovládnout.

Mrtvolná hlava váhavě přikývla a ona byla fascinována každým pohybem jeho úst, když promluvil, každým mrknutím bezřasého oka. Bylo to pro ni zvláštní, divné, ale ne odpudivé.
"Teď už chápete, proč věřím tak málo v Boha?", prohlásil. "Zasloužil jsem si být narozen s tímto obličejem, Christino? Zasloužil jsem si být kvůli němu odháněn a trápen? Myslíte si, že víra a modlitby změní všechno. Nu, já jsem se modlil a modlil za nový obličej, za to, aby mě společnost přijala a nikdy jsem nebyl vyslyšen... Snad pokud se vy za mě pomodlíte, Christino, jestliže se budete modlit za smilování nad mou temnou duší, dostane se mi trocha klidu. Modlitba z vašich krásných rtů bude znít jako symfonie."

Jak chladná může být realita! Její oči laskaly znetvořené rysy znovu a znovu a nedokázala myslet na nic než jak nespravedlivě se chovala, když oplakávala, co ztratila. Vůbec si neuvědomila, jak hluboce jej ranila svou první reakcí na jeho obličej, když se snažila utéct před jeho zlostí a jeho ošklivostí. Chovala se úplně stejně jako všichni ostatní a cítila vinu, protože si uvědomila, že od ní očekával něco lepšího.

"Christino," zašeptal ve svém tichém pláči a pak se v náhlém neovladatelném popudu naklonil a - zatímco si všiml jejího váhavého pohledu a vnímal její roztřesený dech - položil svou tvář na hladkou pleť nad její košilkou. Při prvním dotyku skoro zavzlykal. Byla tak teplá, tak měkká, tak živá! Nechtěl si všímat toho, jak se její tělo napjalo, protože navzdory tomu se od něj neodtáhla. Mohla by - téměř ji nedržel - ale ona zůstala stát jako přikovaná, i když ji zradil její nepravidelný tep a trhaný dech.
Jeho slzy smáčely její kůži a vpíjely se do hedvábné košilky, ale její pozornost upoutala struktura jeho jizev. Bylo to tak jiné než dotýkat se prsty; jeho tvář ležela na citlivém místě a z její zvláštní jemnosti a chladu jí po páteři probíhalo mrazení. Jeho paže se jí ovinuly kolem pasu, nesmělé a bojácné zároveň, až jemně svíral její drobné tělo a uvědomil si, že se postupně ze své ztuhlosti uvolňuje, až mu spočívala uvolněně v náruči. Povzdechl si a z pohlazení jeho dechu jí naskočila husí kůže.
Něžně řekl: "Nedokážete si ani představit, jaký je to pro mě pocit, mít vás tak blízko... držet vás... To je vše, co jsem chtěl, o čem jsem snil. Nikdo nikdy... nedovolil, abych se ho dotýkal..." Odmlčel se, nejistý, jestli má pokračovat, ale v tu chvíli se s ní cítil tak důvěrně spojený, tak jistý, že nebudou následovat žádné otázky či pochybnosti, že se překonal a mluvil o věcech, o kterých by nevěřil, že někdy před někým odhalí. "Když jsem byl malý chlapec, byly mi možná tři nebo čtyři roky, zkusil jsem se jednou dotknout své matky... jen jsem chtěl, aby mě objala... byl jsem jenom malé dítě... ale ona... nikdy nesnesla mou přítomnost. Věřila, že jsem vtělený ďábel, že porodila antikrista a nikdy mi to neodpustila. A to jenom kvůli mému obličeji... Nehtěla mě u sebe a... zaútočila na mě rozpáleným pohrabáčem... aby mi připomněla, že něco takového už nemám nikdy zkoušet."

Christina poslouchala v naprosté hrůze a nemohla uvěřit, že mluví o svém vlastním životě. Bylo to příliš strašné a přesto o tom mluvil tak odtažitě. Zatímco ji stále jednou rukou objímal, zvedl druhou a stáhl si vzadu na krku límec košile, aniž by oddálil tvář nebo se na ni podíval, a odhalil vystouplou jizvu ve tvaru jahody. Pochopila, že takových má po těle víc a byla vděčná, že neviděl, jak se zachvěla odporem při tom pohledu. Když ji znovu objal, zvedla ruku a třesoucími prsty se jemně dotkla jizvy pod límcem. K jejímu přikvapení vykřikl, jako kdyby ho spálila, a jeho tělo ztuhlo.
"Já... nechtěla jsem vám ublížit," zakoktala se a rychle ztáhla ruku zpět. Pochopení jí projelo jako tupý nůž a se slzami v očích rychle pokračovala: "Neublížila jsem vám, že ne, anděli?"

"Ne," vydechl tak tiše, že to skoro neslyšela.

"Tohle... je pro vás cizí," odvážila se, "mohla bych být jakkoli něžná, ale vy byste nevěděl, jak reagovat."

"Odpusťte mi," prosil jako kdyby spáchal bůhvíjaký hřích, "nevěděl jsem, že jste chtěla-"

"Pšššt," zašeptala a znovu zavedla své prsty na jeho jizvu. Všimla si, jak se napjal, ale tentokrát neucukla.

Erik zadržoval dech, celé jeho tělo se třáslo. Dobrovolné pohlazení, ze svobodné vůle - to bylo víc, než by se kdy odvážil žádat. Nebyla tu žádná hrozba, nepřicházela žádná bolest. Pohrabáče způsobovaly bolest, pěsti a kopající nohy také. Ale její dotek byl něžný, její prsty tak jemné jako vše na ní. Jak nalézala odvahu, přesunula svou ruku z jizvy na jeho hlavu a hladila ho po vlasech, konejšila ho jediným způsobem, který znala. A bylo to tak příjemné, že se mu chtělo plakat a zároveň se bál, že kdyby opravdu plakal, přestala by a - ach, on chtěl, aby nikdy nepřestala!

Christina zaplašila hlas ve své hlavě, který jí říkal, že to, co dělá, je špatné. Odmítala reagovat na volání tohoto hlasu i své vrozené stydlivosti. Věděla, kdo je tento muž a jakou minulost má za sebou, ale to teď šlo stranou. Potřeboval ji - to bylo vše, na co dokázala v tu chvíli myslet. Pocit, že jí někdo potřebuje, pro ni byl tak intenzivní, že mu chtěla podlehnout, protože to bylo mnohem lepší, než skutečnost. Ve skutečnosti to byl vrah, ale v tuto chvíli to byl jenom zlomený muž a ona byla jeho andělem.
"Anděli?", zašeptala po dlouhé chvíli ticha, které rušil jen jejich dech.

"Eriku," opravil ji jemně.

Hlavou jí blesklo, že už to jméno někdy slyšela. Řekl jí ho během svého běsnění nad její zradou a většina té scény se do této chvíle utápěla v mlze, zaplašená onou hrůzou, kterou objevila.
"Eriku," zopakovala a ucítila, jak se zachvěl jenom ze zvuku svého vlastního jména na jejích rtech. "Proč jste mi celé ty měsíce lhal? Proč jste předstíral, že jste anděl?"

"Vy víte, proč," prohlásil.

"Ano," odpověděla nevzrušeně, "ale stejně chci, abyste mi to řekl."

Lehce si povzdechl a instinktivně ji sevřel pevněji, jako kdyby se potřeboval ujistit, že je stále tam, ale do očí se jí nepodíval.
"Protože jste potřebovala anděla, ne netvora. Nikdy byste mohla milovat příšeru, nikdy byste tak svobodně nemluvila o sobě a svém životě, nikdy byste mi neotevřela své srdce a duši... schovávala byste si kousek pro sebe a já chtěl všechno." Odmlčel se, bál se pokračovat. Musel sebrat všechnu svou odvahu, aby řekl všechno. "A vy jste toho anděla milovala, Christino, vím, že ano... mohla byste se někdy naučit milovat muže?... Mohla byste někdy zjistit, že za tím netvorem se skrývá anděl, kterého chcete?"

"Anděl, kterého chci... neexistuje." Do jejích slov se nevkradla ani stopa hořkosti - jak by také mohla, když spočívala v bezpečí jeho paží. Musela se cítit, jako by ji objímala křídla anděla.

"Mohl by!", trval na svém Erik vášnivě. "Cítí to samé jako muž, oba vás milují nade všechno na světě. Snažně vás prosím, abyste si to uvědomila. Zapomeňte na strach, zapomeňte na to, co si myslíte, že víte. Vnímejte svým srdcem, Christino. Řekněte mi, co vám říká vaše srdce."

Kousla se do rtu a zamračila se nad tíhou břemena, které na ni naložil.
"Říká, že už nechci být sama."
Jak mohla takhle slibovat? Jako mohla slíbit vůbec něco tomuto muži, kterého sotva znala? Ano, byl andělem, kterého zcela jistě milovala a když ji takto držel, aniž by viděla jeho znetvořený obličej, mohla předstírat, že se nic nezměnilo, že jeho hlas je skutečně hlasem anděla. Andělé jsou dokonalí - a on jím téměř byl, ale teď to bylo pryč a tohle je vše, co jí zůstalo.

"Už nebudete nikdy sama," zapřísahal ji Erik a vzadu v její hlavě jí hlásek našeptával, že tohle vůbec není požehnání, ale možná začátek noční můry.

"Moje... výuka," zakoktala se, když si uvědomila své myšlenky. "Budete mě stále učit?"

"Samozřejmě. Jste mojí chráněnkou - v hudbě není žádná lež, hudba je vždycky čistá." U srdce jej píchl osten smutku tam, kde začala doutnat naděje, protože si uvědomil, že Christina mezi ně zase staví zeď, o které si nebyl jistý, zda ji zvládne rozbořit. Láska...pro něj bylo snadné ji milovat, ale uvědomil si, že aby ona milovala jej - to bylo něco, k čemu ji nutit nemohl. Kdyby se o to pokusil, jen by ji ztratil. Jediný způsob jak dostat, co chce, bylo si to zasloužit a on byl v tu chvíli odhodlaný uspět a udržet svou obvyklou netrpělivost na uzdě.
S větší neochotou, než by si mohla vůbec kdy přestavit, ji pomalu uvolnil ze svého objetí. Sklonil hlavu a za okruhem světla, skrytý jejímu pohledu, si znovu upevnil masku. Teprve potom se vzpřímil a náhle to byl znovu majestátní fantom se svým zvláštním náznakem tajemna.

Christině okamžitě chyběla jeho blízkost, i když by si to nikdy nepřiznala. Třesoucími prsty si přitáhla šaty a objala se rukama. Upřeně se na děj dívala a sotva mohla uvěřit, že je to ten samý muž, který ji právě držel v náruči. Dovolila, aby ji objímal duch opery a vrah... ne, takového hříchu se přece nemohla dopustit. Byl to jen další trik? Byla její dušela zkažená, protože toužila, aby mu byla znovu nablízku?

"Já... omlouvám se za svůj předchozí výbuch," řekl Erik rezervovaně. "Nemusíte se bát žádného dalšího nežádoucího dotyku."

Nežádoucího... její mysl setrvala u tohoto slova. A kdyby byla taková věc žádoucí, dotkl by se jí znovu? Sama na sebe byla za tuto myšlenku rozzlobená.

Věnoval jí ještě jeden dlouhý pohled a pak dodal: "Přijdu pro vás zítra v obvyklý čas a pokud pro vás bude moje přítomnost snesitelná, začneme pracovat u mne doma. Bude to bezpečnější pro nás pro oba. Nechtěl bych, aby se vaše jméno dostalo do spojení s mou pověstí v opeře."

Sami u něj doma... ta myšlenka jí otřásla, ale nemohla odolat tomu andělskému hlasu - vždycky bude její zkázou.
"Zítra," zopakovala, ještě jednou si vyměnili pohled a potom se unaveně vydala ke kostelním dveřím.

Erik ji zadumaně pozoroval a než se její ruka dotkla kliky, odvážil se zavolat: "Christino?" Srdce mu poskočilo, když se otočila a zvědavě na něj upřela své modré oči. "Byla byste raději, kdybych pro vás zůstal nehmotným andělem? Bez naděje na něco víc?"

Christina chvíli tiše přemýšlela nad jeho otázkou, nejistá, jestli ona sama na ni chce znát odpověď, která byla tolik v rozporu s jejím svědomím. Ale potom odpověděla upřímně: "Anděl by mne nikdy nemohl milovat, nemohl by se mne dotknout, jak jste řekl vy sám. A za nějaký čas by mi nehmotné nestačilo. Potřebovala bych víc... ne, Eriku, nechtěla bych, abyste zůstal andělem. Jsem raději, když jste mužem."

"I když zlomeným a ošklivým?", naléhal a neodvážil se doufat.

Zaváhala, ale potom sebrala odvahu a zašeptala: "Anděl by mne nemohl držet tak, jako muž. Zlomený a ošklivý - na tom mi nezáleželo, když jste mne držel v náruči..."
Umlčela svůj vnitřní káravý hlásek, ještě jednou se na něj podívala a potom odspěchala pryč do noci, chladu a bouře. Nebyla si jistá, kde byla ve větším nebezpečí, zda v teple kostela nebo zde.

Erik se za ní díval, neschopný potlačit slzy, které se mu draly do očí, když si jeho tělo vzpomnělo na měkkost jejího a prosilo, aby se vrátila. Možná mu není schopná dát svou lásku - zatím - ale dala mu dost naděje na to, aby se snažil dál. Věřil, že časem by ho mohla milovat. Musela, byla pro něj stvořena.
Prudce se otočil ke krucifixu, nemotorně sklonil svou maskovanou tvář a odvážil se vyslovit jednu jedinou motlitbu - aby byla jeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albertmal Albertmal | E-mail | Web | 6. června 2018 v 22:57 | Reagovat

The prostate related is central to the portion of a male's reproductive system. It secretes fluids that assisted in the transportation and activation of sperm. The men's prostate can be found just as you're watching rectum, below the bladder and all around the urethra. When there is prostate problem, it is usually very uncomfortable and inconvenient for the patient as his urinary product is directly affected.

The common prostate health conditions are prostate infection, enlarged prostate and cancer of the prostate.

Prostate infection, also known as prostatitis, is the most common prostate-related condition in men younger than 55 years of age. Infections from the prostate gland are classified into four types - acute bacterial prostatitis, chronic bacterial prostatitis, chronic abacterial prostatitis and prosttodynia.

Acute bacterial prostatitis could be the least common of all forms of prostate infection. It is caused by bacteria found in the large intestines or urinary tract. Patients may feel fever, chills, body aches, back pains and urination problems. This condition is treated through the use of antibiotics or non-steroid anti-inflammatory drugs (NSAIDs) to alleviate the swelling.

Chronic bacterial prostatitis can be a condition connected with a particular defect within the gland and the persistence presence of bacteria within the urinary tract. It can be brought on by trauma towards the urinary tract or by infections via other parts with the body. A patient can experience testicular pain, lower back pains and urination problems. Although it is uncommon, it can be treated by removal from the prostate defect as well as the use antibiotics and NSAIDs to treat the redness.

Non-bacterial prostatitis makes up about approximately 90% of all prostatitis cases; however, researchers have not to establish the sources of these conditions. Some researchers believe chronic non-bacterial prostatitis occur as a result of unknown infectious agents while other believe that intensive exercise and heavy lifting could cause these infections.

Maintaining a Healthy Prostate

To prevent prostate diseases, an effective diet is important. These are some in the steps you can take and also hardwearing . prostate healthy.

1. Drink sufficient water. Proper hydration is necessary for health and wellness and it will also keep the urinary track clean.

2. Some studies declare that several ejaculations a week will prevent prostate cancer.

3. Eat steak without excess. It has been shown that consuming over four meals of beef weekly will heighten the chance of prostate diseases and cancer.

4. Maintain a proper diet with cereals, vegetable and fruits to be sure sufficient intake of nutrients required for prostate health.

The most significant measure to consider to be sure a wholesome prostate is usually to opt for regular prostate health screening. If you are forty years old and above, you ought to choose prostate examination at least one time annually.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama